Ve dnech 18. až 26. dubna probíhal v Torontu Torontský židovský filmový festival. Bylo promítáno 47 filmů. Já měl štěstí, že jsem se dostal - na pozvání Johna Freunda - na film I WILL NOT DIE, který má hodně společného s jedním z nejsmutněji proslulých míst v mé rodné zemi, Terezínem. Místem, o kterém Václav Havel v průvodním slovu ke knize básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané 'Je mojí vlastí hradba ghett?' napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt." Jiří Weil, v předmluvě ke knize 'Motýla jsem tu neviděl´ popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy."

O Terezínu první poloviny čtyřicátých let minulého století Jiří Weil píše: „Terezín byl v letech války městem hladu a strachu. Někde daleko, v Berlíně, se konaly porady lidí v uniformách. Tito lidé se usnesli, že vyhubí všechny židy v Evropě, a protože byli zvyklí dělat všechno důkladně a s výpočtem a chladnou vražednickou vášní, vypracovali plány, ve kterých stanovili země, místa, lhůty a také zastávky na cestě smrti. Jednou z těch zastávek byl Terezín…" Terezínským táborem prošly desetitisíce odsouzenců k smrti. 17 000 jich bylo - počínaje zářím 1943 - převezeno do 'rodinného tábora' v Birkenau. 7 000 jich bylo zavražděno ve dvou dnech, 11. a 12. července, mezi nimi 45letá matka torontského Johna Freunda. V září a říjnu 1944 největší skupina terezínských vězňů byla v dobytčích vagonech deportována do Osvětimi - cesta trvala 18 hodin a mnozí z nich umřeli zadušením, nemocemi a žízní a hladem. Z těch, kteří cestu přežili, nejsilnější byli vybráni na práci, ostatní zemřeli v plynových komorách.

Terezínským táborem prošlo 15 000 dětí. Jen asi sto jich přežilo. Některé - hlavně chlapci - psaly básně, reportáže a povídky (děvčata spíš kreslila a malovala), které byly uveřejněny v táborovém časopise Vedem. O jejich nalezení se zvlášť zasloužil torontský George Brady. O těch básních a povídkách Válav Havel napsal: „Čtěme pozorně, co nám terezínské děti vzkazují... Učme se od nich víře v pravdu, lásce k domovu, který je vlastí, učme se pevnosti v názorech i statečnosti, s jakou čelí trvale přítomné smrti... Vzdejme dík těm, kteří s obrovským úsilím překonávali i po desetiletí steré překážky, aby uchovali staré vzácné stránky Vedem a připravili tuto knihu. Je to důstojné připomenutí hodnot, překonávajících čas, smrt a zmar." Jakkoliv citlivá a krásná jsou slova Václava Havla i Jiřího Weila, nepřekvapuje, že duchovní ovzduší Terezína nejvýstižněji zachytilo jedno z těch terezínských dětí, čtrnáctiletý Hanuš Hachenburg. A že byl bohem nadaný, řekl to ve verších, které - myslím - přežijí staletí: „Ta troška špíny v špinavých zdech/ a kolem ta trocha drátů/ A 30 000 kteří spí/ kteří se jednou probudí/ a kteří jednou uvidí/ rozlitu svoji vlastní krev:"

Ale i jiné básně chytnou za srdce. Zdeněk Ohrenstein něžně a nevinně teskní po své milé: „Ty sladká vzpomínko povídej pohádku/ o té mé dívence jež se mi ztratila/ povídej povídej o zlatém pozlátku/ zavolej vlaštovku by se mi vrátila./ Leť někam za ní a řekni jí, pošeptej/ jestli si vzpomene na mě snad na chvíli/ jestli je zdráva ba více od ní chtěj/ zdali jsem doposud holoubek přemilý." Zdali jsem doposud holoubek přemilý…

Pavel Friedman (jeden z těch starších, bylo mu 23 let, když v r. 1944 zahynul) v básni " Motýl" popisuje posledního motýla, který Terezín opustil: „Ten poslední ten zcela poslední/ tak sytě hořce oslnivě žlutý/ snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bílý kámen/ taková taková žluť…" A pak už nic: "na sedmý týden už tu žiji... pampelišky tu na mne volají/ i bílá větev v dvoře kaštanu/ motýla jsem tu neviděl// ten tenkrát byl poslední/ motýli tady nežijí v ghettu." Byla to tato báseň, nebo snad spíš kniha „I Never Saw Another Butterfly", která inspirovala kanadskou houslistku, skladatelku a zpěvačku Ruth Emmet Fazal ke zkomponování skladby 'Oratorio Terezín', v níž - jak napsal hudební kritik Geoff Chapman - "smísila tyto básně s pasážemi z bible, často z žalmů a z Isaiah." Dcera faráře anglikánské církve, Ruth Fazal, studovala hudbu v Guildhall School of Music v Londýně, kde se seznámila se svým budoucím manželem Azizem, s nímž po svatbě přesídlila do Toronta. V Torontu hrála v Toronto Symphony Orchestra a v orchestrech Kanadské opery a baletu. Knihu 'I Never Saw Another Butterfly' dostala jako dar v roce 1999. Oratorio Terezín mělo premiéru v Torontu 1. listopadu 2003. Svědkem snad nejpamětihodnějšího provedení skladby byla 8.února 2007 newyorkská Carnegie Hall: 50členný orchestr, víc než 150 zpěváků, řízených anglickým dirigentem s bratislavskou základnou, Kirkem Trevorem. Dvanáctiletý Ezra Pearlman zpíval "I Never Saw Another Butterfly".

Mezi básněmi, které přežily, je i báseň, která dala jméno filmu „I WILL NOT DIE" (jehož premiéry jsem se zúčastnil), kterou mám pouze v anglické verzi: „The world's abloom and seems to smile,/ I want to fly, but where, how high?/ If in barbed wire things can bloom,/ Why couldn't I - I Will Not Die." Film popisuje, jak Terezínské Oratorio vznikalo (počínaje audicemi a konče torontskou premiérou) a jeho vítěznou cestu světem: Vídeň, Praha (Smetanova síň), Bratislava (15minutový potlesk stojícího obecenstva), Jerusalem, Tel Aviv, Carmiel, Toronto, New York... Režisérka filmu, Marion Rice-Oxley udělala obdivuhodný kus práce. Ve filmu se objevilo i několik bývalých terezínských vězňů, mezi nimi John Freund a George Brady. Václav Havel má pravdu: básně, které vdechly život do „Oratorio Terezin" i filmu „I WILL NOT DIE", jsou připomínkou hodnot překonávajících čas, smrt a zmar.

Prameny:
„Motýla jsem tu neviděl"; „Je mojí vlastí hradba ghett " (Marie Rut Křížková, Kurt Jiří Kotouč, Zdeněk Ornest ); ONCE AGAIN - more stories and recollections (John Freund ); „Údolím stínů smrti " (Jan Freund ); Program of TORONTO JEWISH FILM FESTIVAL.