Ferda obvykle přichází za mnou do ložnice, jakmile uslyší hrát rádio, tedy kolem půl šesté. Jde se mnou i do koupelny a asistuje mi při provádění ranní hygieny. Po celou dobu se mi otírá o nohy, ruce či obličej, podle toho, kam zrovna dosáhne, a přitom spokojeně přede. Ještě se mi trochu plete pod nohama při oblékání a pak už odcházíme společně dolů do kuchyně na snídani.

Tedy, já většinou nesnídám, ale naše chlupaté dárečky vždycky. Sally na nás už obvykle čeká v kuchyni, sedí na židli zastrčené pod stolem a tváří se nenápadně. Musím vždycky udělat prezenci a podívat se pod stůl, abych věděl, do kolika misek mám nandat masíčko. Obě kočky totiž nemůžou současně baštit z jedné misky, to by mohlo skončit rvačkou.

Sally se přece jen pořád ještě úplně nesmířila s Ferdovou přítomností v domě a většinou na něj výhružně vrčí. No a Ferda zase pro změnu při všech příležitostech na Sally skáče a chce si s ní hrát a honit se. Poté, co se kočky pustí do snídaně, mám asi tak pět minut na to, abych v klidu a bez mňoukacího doprovodu opustil dům a odešel do práce.

Poslední dobou proto raději zavírám dveře do předsíně. Náš drahý Ferdinand mě už totiž jednou doprovázel na cestě do práce a zjistil jsem to až v okamžiku, když jsem se ohlédl na rohu ulice na přechodu. Ferda už se chystal přeběhnout na červenou za mnou na druhou stranu. Musel jsem se vrátit, odnést ho domů a zavřít.

Ani odpolední krmení, nebývá vždycky jako procházka růžovým sadem. Ferda se mi totiž neustále plete pod nohy, případně skáče nahoru na linku, když dávám maso z konzervy do misek. Párkrát se mi už stalo, že jsem mu nechtěně šlápnul na packu či ocásek. Jednoho odpoledne jsem si dokonce způsobil při krmení úraz.

To bylo tak: Otevřel jsem dvířka od kočičí jídelny, vyndal misky na linku a vzápětí přišlápl Ferdovi ocásek. Ferda zaječel a odskočil kousek stranou, bohužel zrovna do místa, kam jsem se pokoušel došlápnout, abych znovu nabyl ztracenou rovnováhu. Opět jsem Ferdu lehce přišlápnul, kolenem jsem nakopnul roh dvířek a už jsem se poroučel na zem. Ještě jednou jsem se pokusil to vybrat, ale marně.

Podařilo se mi pro změnu nakopnout dřevěné futro a vypadnout otevřenými dveřmi do předsíně. Tady jsem si ustlal na zemi, narazil si rameno a na chvíli bolestí ztratil řeč. Zato potom jsem si to vynahradil dost nevybíravými výrazy na adresu našeho všetečného kočičáka. No, seběhla se tenkrát celá rodina, jen nevím, zda z účasti nebo pro potěšení z cizího neštěstí.

Kočkám krmení musela nakonec dát Jana a já jsem ještě dva dny při chůzi lehce pajdal. 

Další příběhy o zvířátkách najdete na stránce Pavla Steinera