Koncem dubna mi muž oznámil, že se venku opět objevila tříbarevná kočička. Prý je hubená a bude asi mladá. Občas jí dal najíst a nejen on. Povídalo se, že jedna mladá slečna z našeho paneláku jí sem odněkud (prý z vesnice) přinesla, ale protože si jí nemohla nechat doma, tak jí vyhodila ven a starej se o sebe... jak jinak. Kočička byla zmatená, kde to je, ale byla přítulná a tak si milovníky koček omotala kolem prstu. Hlady už teda netrpěla a za nějakou dobu se začala zakulacovat. V červnu se ale zjistilo, že se zakulacuje i z jiných důvodů. Čekala totiž koťátka. Přísun potravin se od milovníků koček zdvojnásobil.

Koncem července jsem měla dovolenou. Jednou jsme se vraceli odpoledne od vody, a když jsme doma vybalovali, tak někdo na nás zvonil. Muž šel zjistit, co se děje. Když se vrátil nahoru, tak mi řekl, že na chodníku našli lidé z baráku čerstvě narozené kotě. Proto na nás zvonili, abychom se postarali.

Nejdřív jsem si říkala, že tentokrát s tím už ale opravdu nechci mít nic společného, ale znáte to. Nedá vám to. Zvlášť, když se jedná o bezbranné stvoření. Vykoukla jsem z okna a zjistila jsem, že ho dali na trávu. Šla jsem ven a toho mrňavého tvorečka jsem vzala do dlaně. Bylo to rezavo-bílé slepé koťátko. Začala jsem hledat jeho matku. Nikde jsem jí nemohla najít a tak jsem jí začala volat. A pak jsem jí uslyšela. Byla schovaná pod velkou borovicí.

A u sebe měla další tři koťátka. Ta už byla ale mourovatá. Klekla jsem si na kolena, odhrnula spodní větve a to rezavo-bílé mrně jsem jí tam dala. Jenže co teď? Domů si je vzít nemůžu. Ale představa, že je tam všechny nechám pod tou borovicí ležet, mě taky nenadchla. A v pravou chvíli jsem zjistila, že mě z okna pozoruje děvče sousedů, co bydlí pod námi a mají taky rádi zvířata. A tak jsem na ní mávla, ať jde dolů ke mně.

Když ke mně přišla, tak mi řekla, že už o nich ví, rodí od rána. A že už zavolala do všech útulků v okolí, ale mají plno a kočky neberou. A protože má taky ráda zvířata a pochopila, že já si je vzít tentokrát opravdu nemůžu, tak zavolala mamince a dohodla s ní, že je dají zatím k nim na zahradu, než vymyslíme, co dál. Já dala k dispozici dřevěnou bedýnku a starou osušku a kočku i s koťaty jsem tam přesunula. Odnesli jsme je k nim domů a pak byli všichni odvezeni na zahradu.

Když jsem druhý den nakoupila nějaké konzervy a předávala je sousedům, tak jsem se mezi řečí zmínila, že bych je docela ráda viděla. Řekli, že je můžu vidět kdykoliv. Navíc na víkend odjížděli pryč a tak byli rádi, že se o ně někdo postará. Tak jsem koťata po pěti dnech opět uviděla. Stále byla ještě slepá a přitulená k sobě, ale kočička nás přivítala, nechala se pohladit a pak se pustila do jídla.

Já se mezitím pomazlila s koťaty. Když se kočička najedla, tak vlezla do bedýnky, koťata zkontrolovala a všechny je olízala. Byla jsem unešená z toho, jak se o ně vzorně stará. Na zahradě jim nic nechybělo. Byli ve stínu, měli nad sebou přístřešek, aby na ně nesvítilo sluníčko ani nepršelo, v bedýnce měli hadříky, kam se mohli zavrtat. Byli dobře schovaný před jinými zvířaty. Vůbec se mi nechtělo jet domů, mohla bych je pozorovat dlouhé hodiny.

Po týdnu jsem se opět jela na ně podívat. Koťata měla otevřená kukadla a snažila se stavět na nožičky. Kočička dostala jméno Baruška. Rezavo-bílé kotě dostalo jméno Oskar. Sousedka je moc hodná a říkala, že až udá všechna koťata, tak si vezme kočičku domů. Mají pejska – pudla a zřejmě se všichni na zahradě skamarádili.

Teď už jim budou čtyři týdny a mají se čile k světu. Dostávám o nich pravidelné zprávy a jsem ráda, že jsou v pořádku. O víkendu je opět uvidím. Tři koťátka jsou už zamluvená, největší zájem byl ale o to rezavo-bílé kotě. Pokud umístíme i to poslední mourovaté kotě, tak tenhle příběh bude mít šťastný konec.