19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY: Princezna Lady

8.2.2017

Zdravím vás, poddané Zvířetníky, co slouží Veličenstvům, jako jsme my, PRINCEZNA, doma zvaná LADY.

Jsem potěšena, že vás mohu oslovit, zamávat vám tlapičkou a představit se. Jsem bílá PRINCEZNA a jsem si vědoma toho, že jsem nejkrásnější a tudíž i nejvzácnější a všichni se mi musí podřídit a poklonit. A nosit mlsánky. A hladit. A mazlit. A chválit, jak jsem krásná a nevšední... Jsem taková Pyšná Princezna a mám na to.

Posluha zkoumala a prý jsem britská. No, takže princezna, to je naprosto jasné!

Princezna Lady jako princezna na hrášku

Jsem sněhobílá, mám úžasný růžový čumáček a růžové polštářky na tlapičkách. Mám krásnou huňatou srst, drobná ouška, velké zelené oči, no prostě mi to sluší! Ani si nemusím zpívat „Když se načančám...“

Zatím se nehodlám sbližovat s ostatními podřízenými, jen posluhu beru, hlavně když nosí do mističek, zatím se nehodlám kamarádit, zatím si rozmýšlím, co vlastně chci. Možná jednou přehodnotím svůj přístup, ale teď jsem ještě stále v šoku. Mně, PRINCEZNĚ, se stalo tolik příkoří, že je to na jednu šlechtičnu až moc.

Tak snad už to skončilo a budu mít klídeček u svých nových podřízených a nové posluhy, která si zatím vede celkem dobře – jídla mám dost a kvalitního, voda je čerstvá z fontánky, to mi vyhovuje, z horní misky piju ráda. Výborné granulky, opravdu mi chutnají a dávám si často. Kapsičky jsou taky moc fajn. Miluju paštičky. Posluha tuhle nadšeně jásala, že prý je nikdo nechtěl a mně tak moc chutnají. A prý ostatní mí podřízení je začali baštit také.

Byla jsem statná princezna, tak bych ráda, aby to tak zůstalo. Trochu jsem pohubla po příchodu do nového domova, ale to teda fakt rychle doháním. Já totiž preferuju plnoštíhlou postavu a nějaké dietářky, co vypadají jako mop na prach a jen jim chybí ta tyčka, to teda neberu. Ochutnala jsem taková tvarohová srdíčka, co se válela na tácku a poddaní moc zájmu nejevili, jsou mňam, takže si často posloužím mlskem.

Princezna Lady stoluje zásadně mimo své spolubydlící

Jo a musím zmínit malé plněné polštářky, které posluha tuhle donesla. Vynikající. Poddaným nic nezbylo. Taky ta zakysaná smetanka byla mooooc dobrá, ani netuším, zda jsem ji někdy měla. Tak jsem si misku s tím bílým krémíčkem nejdříve důkladně prohlédla a očichala, ale chutnalo mi. Já mám totiž pocit, že jsem kdysi jedla jen granule, takže ochutnávám pomalu různé další dobroty.

Plátek čehosi, na co poddaní vyskakovali, tančili na zadních tlapkách a dožadovali se tlapičkami vztyčenými – no to prostě nechápu, jak se můžou takhle ponižovat? – jsem očichala, ale nikterak mě nezaujal. Prý šunka neboli růžové náplasti, prý je ten název od nějakého kocoura Piškota. No, dobře, ať tomu říkají, jak chtějí, mně to nechutná. A Piškot mi nic neříká, i když tuhle posluha strašně bědovala, že už o Piškotovi nečetla, ani nepamatuje. Tak ať nás víc pozoruje a může psát sama, ne?

Jsem princezna, takže stoluji zásadně mimo poddané. Jídlo se mi nosí na okenní parapet. S poddanými sdílím pouze misku granulí, ale tam si dojdu, když oni tři jsou někde mimo dosah. A rozhodně se nesnížím k tomu, abych posluze lezla do její misky na stole a žebrala o sousto. No to fakt nikdy! Mám svoji hrdost. Sice mi to občas voní, takže si nakouknu ze svého oblíbeného parapetu přes žaluzie, abych zjistila, co se děje, ale nebudu přeci žebrat o kousek nějakého chleba s máslem.

Melíšek II.

A taky nemusím mít všechno, že? Tuhle ten černý mrňous držel v tlamce cosi přečnívajícího – prý cibuli z utopence. No fuj, to jsou teda názvy. A xichtil se, že prý je to kyselé a to on neeeee, tak to jednoduše vyflusnul, to se prostě nedá jinak napsat, zpátky do talíře posluhy. Pěkně jsem se zasmála pod fousky. Dobře ti tak, neřáde mrňavej, aspoň víš, že nemusíš mít všechno. Já to ignoruju, jsem přece dáma a k tomu urozená. Nějaký utopenec mě nechává ledově klidnou.

Bydlení – pelíšky – no, zatím jsem se usídlila na obou parapetech, protože jsou vyšší a mohu odtamtud packami odhánět ty poddané, co mě pořád otravují. Nicméně jsem se opatrně porozhlédla a zjistila, že pelíšky tam jsou, že postel by taky celkem ušla... no, ještě si to promyslím. Občas si vylezu na takovou kulatou placku, prý škrabadlo, ale já si drápky škrábu na tom prkýnku, co mám na parapetu. Do postele zatím nelezu, stačí, že to tam okupuje mrňous černej.

Jo a jinak – jsem znechucena pokusy poddaných o hraní. Ten černý na mě startuje, když jdu ze záchůdku. Nesnáším to. Tak ať se nediví, že po něm startuju taky. Jenže jsem o pár kilíček těžší a o pár centimetů větší. Takže nemá šanci. Ale na druhé straně mu nechci ublížit, takže nevytáhnu drápky. Jen dostane facku. Zaslouženou. Jo a krásně si zahučím. Pak si jde stěžovat posluze a v posteli hodí záda, tlapky nahoru... no to jsou teda způsoby.

To pruchaté nic, co tu krouží a zkouší si hrát takovým divným stylem, tak to jsem zpacifikovala hned. Dala pokoj. Prý nějaká Cecilka.

Cecilka

To je teda jméno! Princezna to rozhodně není. Chová se fakt děsně. A když jsou s tím černým – Melíšek Druhý mu posluha říká – spolu, tak to je fakt hrůza. Válejí sudy, zakusují se... nechutné. Jo a taky nám přibyl další – je to zrzavý, kousky kocoura bílé, a taky je to pěknej poděs. Pozoruji je z parapetu a nechápu, jak může někdo takhle trávit čas.

Na druhé straně – trochu bych si i přála být v tom chumlu. Občas slezu z parapetu a pohraju si s myškou nebo nějakou tou chrastící kuličkou... ale jen trochu, abych si nezadala. Přeci jen jsem ta PRINCEZNA.

Takže to shrnu: jsem Pyšná Princezna, ale jen proto, že se pořád ještě bojím přiznat, že jsem docela normální kočka! Kočka, která si chce občas pohrát, občas se proběhnout s ostatními po knihovnách, občas se nechat zakousnout kámošem či kámoškou, prostě žít jako kočka. Sice trochu „von“, ale pořád jsem kočka. Krásná, to já vím.

Mám ráda posluhu, takže jí to dávám na vědomí tím, že ji olizuju, špulím na ni bříško, nechávám si hladit celou kočičku, ráda se nosím v náručí... A tím pádem jsem smířená i s tím, že jednou o titul Veličenstvo Kočičí přijdu a bude ze mne normální KOČKA!

Mávám vám poddaným packou zatímního Veličenstva Kočičího – vaše PRINCEZNA LADY.

Princezna Lady

No a já k jejímu povídání dodávám:

když mi odešla tak rychle Bělinka (25. 3. 2016) po Melíškovi I. (10. 2. 2016), tak jsem měla pocit, že fakt už tady na tom světě nechci být, že je toho moc, že už to neustojím, do toho se přidaly další věci, které jsem si tentokrát zavinila částečně sama... prostě se mi opět nějak zhroutil svět na jednu hromadu. Ale už jsem v posledních letech tak utlučená životem, že prostě ho nechci vzdát. Člověk nějak dospěje k tomu „co tě nezabije, to tě posílí“ a bojuje, když má pro koho a o co, a když mu zdraví slouží, je vše ostatní opravdu jen zanedbatelný problém.

Tak jsem jednoduše neodolala očím a smutku kočičky, která si taky prošla svým příběhem. Do útulku se dostala jako původně milovaná kočička jednoho páníčka, který si ji pořídil jako kotě poté, co prošel zklamáním velké lásky. Zařekl se, že „už nikdy“, a pořídil si kotě místo přítelkyně. No, nikdy neříkej nikdy, takže po cca 3 letech se „zaláskoval“ znovu a nová přítelkyně měla psa. Ten kočičku pronásledoval, až jí ublížil, a po vyléčení putovala do útulku.

Princezna Lady je obrovská kočka

Trochu nechápu, jak to mohl dopustit, ale zaslepenost láskou lidskou je asi větší, a když dokážeme opustit dlouholetého životního partnera, proč ne zvířátko. Takže zkrátka kočka, kterou měl skoro 4 roky, byla nemilosrdně vyštvána z domu. Chápu, že se vždy shoda dvou zvířat nepodaří a lidská láska je láska a vyměnit slečnu za kočku je taky složité... ale nějak nevím, co si o tom mám dál myslet. Kdyby se poradili s odborníkem jak zvířátka seznámit a pokusili se je spolu kontaktovat, tak by to možná dopadlo jinak.

Takže chudák kočička, která měla svůj domov, najednou zůstala sama v útulku, kde to nesnášela, ostatní kočky jí vadily, byla smutná, opuštěná, nešťastná, ale hlavně ze všeho zmatená. Protože je krásná, bílá, slyšící, tak bylo hodně zájemců, ale útulek si velmi pečlivě vybíral, komu kočičku dá.

Pokusila jsem se jí nenásilně vysvětlit, že už své nové DOMA má a že pokud se nestane něco opravdu závažného se mnou, tak budeme spolu dlouho a já udělám vše pro to, aby byla šťastná a spokojená. K ničemu jsem ji nenutila, přišla na to sama.

Nebyla nikdy nijak bázlivá, v přenosce v autě neječela, občas mňoukla, ale bylo vidět, že je zvyklá na přenosku a asi i cestování. Jen se nechtěla okamžitě po příchodu k nám kamarádit s Cecilkou a Melíškem II., posléze s Damiánem a tomu se opravdu nedivím. Ale pochopila.

Princezna Lady už spí se mnou v posteli

Stejně jako to kdysi pochopil Zrzínek, který na tom byl o hodně hůř, ale začal opět věřit lidem a s ostatními si pak i hrál a byl nesmírně kontaktní. Ten strávil v šatně a pod postelí hodně dlouhou dobu, zatímco naše Princezna Lady nikam nezalézala a od příchodu sem byla vždy s námi. Sice na parapetu, hučela, syčela, ale byla s námi.

V době, kdy dotvářím tohle povídání, si Princezna LADY našla míček, který jí vyhovuje, s tím si tu hraje, občas si najde i tu správnou myšičku. Melíšek II. sedí opodál a dozoruje, Cecilka mrská fousky, ale neplete se do jejích her. A Damián si z ní nic nedělá, prostě je pořád ještě kotě. Za pár týdnů to bude rok, co tu naše Princezna Lady je, takže tohle je velký úspěch.

Jak čas běží, povídání se stále doplňuje – už se stává denním ranním rituálem, že v posteli vedle polštáře leží Lady. Rozvalená, vyšpulí na mě bříško, nechá si drbat a hladit celou kočku. Už nehučí, nevrčí a je i s Cecilkou a Melíškem Druhým – na druhé straně postele, v pohodě. O Damiánkovi a zelené kytičce zase příště.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

K. Holubová Neviditelný pes