18.12.2017 | Svátek má Miloslav


KNIHA: Vlčice Karla Hvížďaly

4.12.2017

Magda Vášáryová a Iva Brožová připomínají Karlu Hvížďalovi vlčice. Ne podle Alfreda Brehma a jeho Života zvířat. Podle popisu sedmi anglických královen, které prý měly několik společných vlastností: byly inteligentní, ba vzdělané, svými činy čas od času vyváděly z míry své národy i své dvorní poskoky, našly se mezi nimi i válečnice a (podle Hvížďaly) měly vnitřní mužskou sílu. Proč právě tuhle poslední vlastnost, to Hvížďala neříká. Není znám případ chlapa, který by snesl porodní bolesti. Na rozdíl od ženských.

Vlčice

Obě dámy, Magda Vášáryová a Iva Brožová, které Karel Hvížďala představuje v rozsáhlých rozhovorech, vzbudily a vzbuzují spousty titulků, ano, často i palcových, a ještě častěji z důvodů, které jsou na hony vzdálený skutečnému dění.

Tady musím předem přiznat střet zájmů: Karel Hvížďala je můj dlouholetý kamarád a kolega, jehož si vážím, jakkoliv s ním často nesouhlasím.

I Magdu Vášáryovou znám osobně dost dlouho (nesluší se, abych říkal jak dlouho). I jí si vážím, ačkoliv i s ní, zvláště v poslední době, ohromně nesouhlasím.

Konec přiznání. K věci. Měl bych, abych zůstal u stylu těch dvou rozhovorů (a spousty cizích slov, jimiž se to v nich hemží), říci, že k věci latinsky. Půjčil jsem si slovník. Zde to je: in medias res.

Poprvé jsem nadskočil u Hvížďalova úvodu, v němž mluví o oné mužské síle. Jak řečeno, znám ženské, kterým se chlap nevyrovná. Vlastně se chlap nevyrovná žádné ženské, neboť nikdy nezakusil porodní bolest. Sice se říká, že bolest při vypuzování ledvinového kamení může tuto bolest připomínat, ale zažil jsem jen to kamení, takže nemohu srovnávat.

Z jednoho jeviště na druhé

Magda Vášáryová se proslavila co herečka. Neměla to v úmyslu. Dostala se k tomu řemeslu vlastně náhodou, která se jí docela hodila. To si totiž uvědomila, že věda, již vystudovala (sociologie), se nedá za vlády jedné strany provozovat tak, aby se člověk nemusel stydět sám před sebou.

Už za to si zasluhuje úctu a obdiv.

A stejně si zasluhuje úctu a obdiv za to, že nezpitoměla slávou a krátce po tzv. pádu vlády jedné strany opustila rytmus a světla reflektorů, potlesk a vyprodaný sál (bohapustá krádež z básně Jiřího Suchého). I když: právě okolnost, že ji znalo (a obdivovalo) tolik lidí z jeviště, televizních obrazovek a filmových pláten, z Magdy Vášáryové učinila osobu, jíž naslouchali mnozí i poté, kdy využila svých znalostí (a svého vzdělání), aby vstoupila do politiky.

Nechme její politickou dráhu její politickou drahou. I přesto, že v tomto rozhovoru často dorazí řeč na nejrůznější obdivuhodně krkolomné zákruty, od velvyslancování za Československo, přes velvyslancování za Slovensko, přes pokus o presidentský stolec v Bratislavě, až k její současné činnosti v politické škole CEVRO v Praze. Ta škola o sobě tvrdí, že je liberálně konservativní. Nechme ji při tom tvrzení, protože jinak bychom zabředli do neplodných dohadů o podstatě liberalismu a konservatismu.

Ve chvíli, kdy Magda Vášáryová Hvížďalovi řekne, že všechny ty spory mezi židovstvím, křesťanstvím a islámem jsou nesmysl, protože všechna tato náboženství vycházejí z Abraháma, buď zkouší záměrně provokovat, nebo neví, o čem mluví. Co z toho je horší, to může být předmětem dalších sporů. Podstatné je, že to řekla a že si za tím stojí s tvrdohlavostí hodnou lepších věcí.

Což o to, taková tvrdohlavost nebo, chcete-li, tvrdošíjnost je zajímavý povahový rys. Někdy dokonce i užitečný. Ale ne vždycky.

Magda Vášáryová pozvedla svůj obor, kterému se dnes říká politická sociologie, na úroveň podstavce sochy (cizím slovem: piedestal). Z její řeči vyplývá, že veškerá společensko-politická dění lze posuzovat jedině očima této nauky. Všechny ostatní vědy jsou podružné a pakliže jejich závěry odporují závěrům politické sociologie, mají takové závěry smůlu. Kam se hrabou.

Ano, kavárna JE nejlepší místo pro život: není to ani doma, a není to ani na čerstvém vzduchu. Tam se to řeční. Zhruba stejně užitečně jako v pivnici. Tam může člověk házet bonmoty (cizí výraz pro vtipné kecy) na všechny strany a ze všech stran. Až na to, že bonmoty se národ nenakrmí.

Magda Vášáryová dává, přímo i nepřímo, najevo, že řídit společnost pouze co ekonomický celek je něco mezi nesmyslem a zločinem. Většina občanů by na toto tvrzení asi odpověděla velice jednoduše: dokud máme hlad, nezajímají nás jakékoliv ideály. I kdyby byly sebevznosnější.

Najít rovnováhu mezi více, ale často také méně vznešenými ideály a zcela prostou životní zkušeností, ba potřebou, obyvatelstva, to je úkol, který zatím nezvládl k uspokojení obou stran sporu nikdo.

Ani Magda Vášáryová.

Kdo soudí soudce?

Iva Brožová se proslavila tím, že zkusila bránit nezávislost soudu (potažmo soudců). Vznešený cíl. Není sice zřejmé, zda si Iva Brožová dala za úkol se proslavit; soudě podle jejich slov i činů ale nikoliv.

Iva Brožová šla tak daleko, že se postavila tehdejšímu presidentovi Václavu Klausovi. Domnívá se, že svůj boj vyhrála. S odstupem času by se dalo říci, že možná vyhrála bitvu. Válku rozhodně ne.

Iva Brožová pochází z rodiny, která si zažila svoje se dvěma velice závislými justicemi: nacistickou a komunistickou. Je sice s podivem, že její rodina (i ona) mohla vzít (a vzala) vážně komunistický pokus o kvadraturu kruhu, včetně řečí o socialismu s lidskou tváří, avšak zdůvodnění, že šlo o naději, že tady vznikne něco lidského, aniž by se to tak pouze tvářilo, odpovídá snům mnoha jiných, takže proč ne rodině Ivy Brožové i jí samotné.

Svým obdivuhodným bojem za nezávislost soudu ale Iva Brožová otevřela Pandořinu skříňku.

Podle staré řecké báje byla Pandora první ženská na světě. Podle oné pověsti mohl za veškerá další utrpení sám veliký Zeus, kterého rozčilila Prométheova krádež ohně. V rámci toho všeho dostala Pandora skříňku (některé staré malby ji znázorňují spíše jako džbán, ale to je vedlejší). Zvědavá jako každá slušná ženská, Pandora skříňku otevřela a tím pustila do světa takové nepříjemnosti jako smrt a řadu dalších zel. Pandora se lekla, nádobu uzavřela, ale to už bylo pozdě. A nejhorší bylo, že v zavřené skříňce zůstal jev, o jehož překlad se vědci hádají dodnes. Někteří tvrdí, že to byla naděje, jiní zase, že to bylo očekávání.

Pandořina skříňka Ivy Brožové spočívala v dlouhodobém sporu o tom, jak (a kdo) vlastně může stanovit, co je soudcovská nezávislost, kam až může zajít a jakým způsobem celý jev ovlivňuje život společnosti.

V latině znají výraz quis custodiet ipsos custodes. Znamená to doslova, že kdo ohlídá hlídače. Otázku prý položil jako první básník Decimus Iunius Iuvenalis ve svých Satirách.

V případě dnešního soudnictví se spor zvrhl na otázku, kdo vlastně je hlídač, kdo má být ten, kdo ho hlídá a kdo má být hlídán.

Začalo to (kde jinde?) v zemí právníkům zaslíbené: ve Spojených státech. Když se president nějak rozhodl, nebo když Kongres přijal nějaký zákon, od určité doby (dá se to vysledovat zhruba k začátkům šedesátých let minulého století) se pravidelně našel právník, většinou zastupující nějakou skupinu, který rozhodnutí výkonné nebo zákonodárné moci předložil soudu, aby rozhodl, zda náhodou nejde o porušení ústavy. Někdy vyhrál, jindy prohrál, ale v každém případě tím zavedl do života společnosti řádný rozruch.

Ostatně za vlády nynějšího amerického presidenta Donalda Trumpa je známo několik případů, kdy president přijal nějaké rozhodnutí, jen aby se našel nějaký jinak vlastně bezvýznamný okresní soudce, který to rozhodnutí zmařil. Je to nesporně jenom shoda okolností, že šlo většinou o soudce, které jmenoval do jejich úřadů Trumpův předchůdce Barack Hussein Obama. Stejně jako je jistě čistá shoda okolností, že tihle soudci sdílí názory muže, který jim poskytl tak neprůstřelně výnosné místečko (cizím slovem: sinekuru).

Čímž se otázka nezávislosti soudu dostala na šikmou plochu tenkého ledu politiky a politikaření. Mnozí zvolení politici se dnes nestydatě alibisticky odvolávají na to, že to či ono nemohou udělat, protože by to stálo děsné prachy (vytažené z kapes daňových poplatníků) v soudních nákladech, a přesto by prohráli.

Jiní zvolení politici zase poukazují na to, že je zvolil lid na základě nějakých slibů a že nějací soudci, ostatně nikým nezvolení, se nemají snažit o vládnutí ze soudní stolice. K těm patří také Václav Klaus, a právě on narazil u Ivy Brožové.

O tom, že politici nemají co mluvit soudům do jejich rozhodování, jsme se od Ivy Brožové dozvěděli hodně. A právě otázka, kdo vlastně dal soudcům právo se vyvyšovat nad zvolené politiky, zůstala ležet ladem.

Závěrem

Karel Hvížďala udělal hodně, aby ukočíroval dvě silné osobnosti, které si jsou jisty svými pravdami. Z těch dvou rozhovorů plyne, že zpovídané dámy vůbec nepovažují za nutné připustit, že by se buď mohly mýlit, nebo (nedej přírodo) že by snad mohly někdy přizpůsobit své názory změněným podmínkám, případně vývoji, který postavil dosud přijaté pravdy do jiného světla.

Ne, že by je neukočíroval, ostatně v mnohém s nimi souhlasí, ale hlavně: stejně jako ony Hvížďala věří v tzv. teorii elit, tedy jednotlivců, ano, snad i celých kolektivů, kteří věří, že jen oni mají pravdu a kdyby zástupy nemytých byly jen trochu chytré, daly by se vést dobrovolně. Jenže ty davy chytré nejsou, takže se nedá nic dělat, davy se budou muset podřídit.

Že tam končí demokracie, to si neuvědomil ani Karel Hvížďala a to si neuvědomují ani Magda Vášáryová a Iva Brožová.

Jinak ovšem, jak je Hvížďalovým zvykem, dovede se ptát a zná umění naslouchání. Knížka, kterou vydala Mladá fronta, je vybavena řadou znamenitých fotografií z dílny Jana Malého mladšího i z osobních archívů obou zpovídaných dám.

Jak je zvykem grafičky Clary Istlerové, knížka se, díky její typografii, výborně čte.

Vlčice by si měli přečíst hlavně ti, kteří nesouhlasí s Magdou Vášáryovou nebo Ivou Brožovou (nebo s oběma): dostali by do rukou další důvody k pochybnostem o nezbytnosti tzv. elit. Tohle sice nebylo cílem té knížky, ale po bedlivém přečtení se to může stát jedním z jejích hlavních (jakkoliv nechtěných) důsledků.



Diskuse


M. Moravcová
18:29
4.12.2017

M. Valenta
11:10
4.12.2017

M. Moravcová
18:30
4.12.2017

M. Moravcová
18:30
4.12.2017

A. Alda
10:56
4.12.2017

S. Ševeček
10:15
4.12.2017

M. Malovec
9:41
4.12.2017

P. Zinga
9:38
4.12.2017

P. Khail
10:23
4.12.2017

M. Moravcová
18:31
4.12.2017

J. Sova
7:36
4.12.2017

R. Gramblička
9:36
4.12.2017

S. Rehulka
5:56
4.12.2017

P. Dvořák
11:06
4.12.2017

I. Dekyský
Fuj
2:40
4.12.2017

P. Dvořák
3:13
4.12.2017

Š. Hašek
9:18
4.12.2017

P. Lenc
11:21
4.12.2017

počet příspěvků: 19, poslední 4.12.2017 06:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.