Boj o Jeruzalém

„Dnes večer v Jeruzalémě,“ řekli jsme našim židovským průvodcům kousek za městem, na dohled od „Bran“, dnes tedy spíše zdi kolem Betléma oddělující jej od státu Izrael. Každý, kdo měl doklady Izraele, nesměl dál a musel zůstat na silnici u vojenského „checkpointu“.

I odevzdali jsme se do rukou na nás čekajících Palestinců a vstoupili do autobusu, který pro nás přijel. V té době ještě křesťany a vůbec „bílé psy“ ani bojovní muslimové nepodřezávali.

Rozloučili jsme se s přáteli větou, kterou končili židé v diaspoře po staletí své modlitby o prvním sederu svátku Pesach, vzpomínky na vyvedení Izraele z egyptského otroctví, anebo na konci svátku Jom Kipur zvaného „Den smíření“, a to: „Za rok v Jeruzalémě.“ My jsme chtěli být nazpátek dříve.

Bylo poněkud nebezpečno. Rychlá cesta autobusem skončila v Betlémě v úplně prázdných, jindy přeplněných autobusových garážích, kde na nás čekali ozbrojenci. Zda to byli vojáci palestinské autonomie či bojové jednotky jejich policie, jsme nevěděli. A nějak nebyl čas se zeptat. Doprovázeni vojenským džípem plným mužů v maskovacích uniformách, kteří třímali v rukou nejmodernější samopaly, rozhodně lepší než běžné AK-47, jeli jsme dál do města.

Kousek před „Náměstím žlabu“ jsme museli ven. A pěkně pěšky dál. Kolem nás ozbrojenci se samopaly v rukou a jejich kolegové na střechách nás hlídali seshora. „Rychle, rychle, … skloňte hlavy.“ Poklusem jsme dostali k cíli. Návštěva „Západního břehu“ rozhodně nebývá nudná.

Večer jsme v pořádku nastoupili do autobusu a jeli zpět do Jeruzaléma. Kousek před skutečně ohavnou zdí na kraji Betléma vystoupil náš palestinský průvodce. Než odešel, smutně říkal, jak by rád jel do Jeruzaléma, že tam kdysi chodil přes támhletu planinu pracovat do Izraele… A že chodil rád. Jen nějak zapomněl dodat, že tamtudy také chodili teroristé, kteří organizovali atentáty v autobusech, na diskotékách a ve školách. Proto ta ošklivá zeď. Mimochodem se přes ni už také nedá střílet ze střech Betléma do Jeruzaléma po jeho obyvatelích.

Do Jeruzaléma by ostatně rád každý. Už mnoho tisíc let. Město staré už skoro šest tisíc let je neustále dobýváno, ztráceno, nájezdníky bouráno a potom zase obnovováno. Vzniklo kdysi v době „před národy“, tedy před asi šesti tisíci lety. V historicky zaznamenané době je do 11. století před Kristem obývali „Jebúsejci“ (Gn 15, 21; Ex 3,8). Jeden ze starých biblických pranárodů, jakými byli i Amorité (sumersky pojmenovaní MAR.TU) a Chetité – viz slavná kniha Vojtěcha Zamarovského „Na počátku byl Sumer“. Teprve pak jej dobyli lidé z Judeji (židé).

Od nepaměti se o město neustále stále bojuje. Jak nás poučuje historie, v průběhu dějin byl Jeruzalém dvakrát zničen, 23krát obléhán, 52krát napaden a 44krát dobyt.

Přesto, že se Jeruzalém jmenuje podle hebrejského „Jebús-Šálem“, což značí „město pokoje“ či „město míru (sic!!). Arabsky se jmenuje „Al-Kuds“ což znamená „ svaté město“.

Vyznat se v jeho dějinách a vůbec v konfliktech o toto město, kde se asi tak poslední tři tisíce let už staletí sváří židé, Arabové (dnes zvaní „Palestinci“), v posledních dvou tisících letech také křesťané a od roku 700 se objevili muslimové, je pro našince po padesáti letech záměrného „neznabožství“ a tím neznalosti Bible dosti těžký problém.

Tak nejprve začněme od Adama. Myšleno obrazně. Ve skutečnosti od praotce národů, kterého známe pod jménem „Abrahám“. Arabsky Ibráhím. Jehož příběh je popsán ve Starém zákoně v Bibli (Genesis 11-25). Byl sepsán dávnými židovskými věřícími, ale platný je i pro křesťany a vlastně také muslimy. Tam je řečeno, že pravil Bůh: „Nebudeš se už nazývat Abram: tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“ “.

A dále, a to je velice důležité, se tam říká: „V ten den Hospodin vstoupil s Abramem do smlouvy. Řekl: ´Tuto zem dávám tvému semeni; od Egyptské řeky až po tu velikou řeku, řeku Eufrat: [a národy] Kenijce, Kenizejce a Kadmonce, Chetejce, Perizejce, Refajce, Emorejce, Kananejce, Girgašejce a Jebusejce.´“ (Bible, Genesis 15: 18).

A to je věta vět: dávám tuto zemi tvému semeni (tedy tvým potomkům). No a to je ten základní problém.

V Bibli a také v Koránu (s malými odchylkami) se říká:

„Manželství Abraháma se ženou jménem ´Saraj´ (Sára) však bylo dlouho bezdětné. Na radu své manželky proto zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Ismaele, jehož matkou byla služka Sáry (někde se říká otrokyně, což ale tehdy bylo prakticky totéž) jménem Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Saraj. Na znamení platnosti změnil jejich jména na Abraham (otec mnohých národů) a Sára.

Takže první syn Abraháma, byť nemanželský, je Ismael (Ismaíl). Ten se stal otcem všech Arabů (pozor, ne všichni Arabové jsou muslimové a ne všichni muslimové jsou Arabové!).

Příběh nekončí: V 90 letech se božím zázrakem Abrahámovi a Sáře narodil již „manželský“syn Izák, ze kterého vzešel izraelský národ.

No a pak, jak to bývá, Sára vyhnala Ismaíla do pouště a milovala Izáka. Což mělo v duchovní sféře „nedozírné následky“. A má je dodnes. Hagar totiž porodila svého syna Ismaíla v nohách Sáry, což znamenalo, že jde vlastně v duchovním a právním významu o dítě Sáry (techniku si najděte na internetu) což zase znamená, že duchovně a právně měl být Ismaíl prvorozený. Uf.

A tak nakonec dva nevlastní bratři, počati jedním mužem a porozeni dvěma ženami, založili dva semitské národy. Židy a Araby.

Tolik obě verze obou národů a aby toho nebylo dost, narodil se v této zemi před dvěma tisíci let i jistý muž jménem Kristus, čímž a jehož prostřednictvím židé vymysleli ještě křesťanství. Takže už jsou na hřišti jeruzalémském tři zásadní hráči nejnovějších monoteistických vyznání.

Pokud toto nevíte, což je dnes celkem běžné i v křesťanštějších zemích, než je naše, nemůžete chápat nic. Dovíte-li se, že se dva příbuzné národy dnes navzájem tak nenávidí, podívejte se kolem nás. Naši rakouští bratranci nás mají „nejneraději“ ze všech národů a Němci, kteří jsou jako my Indoevropané a mají tolik slovanských genů jako my germánských, se nás pokusili vyvraždit. A to přesto, že jsme s nimi geneticky více příbuzní než třeba s Rusy. A navíc už od 19. století existuje v Evropě dosti rozšířená představa, že ti “blázniví Češi“ jsou ve skutečnosti vlastně Němci, co jimi nechtějí být a mluví z nepochopitelného důvodu nějakým nesrozumitelným jazykem.

Ale zpět do Jeruzaléma. U nás, ale není tomu tak zdaleka v celé Evropě, stále prosáklé katolickým antisemitismem od dob prvního římského křesťanského císaře Konstantina Velikého (od roku 306) až přes středověk. Také nacismus a stalinismus byly dvě antisemitské ideologie. Také dnešní západní levicová „multi-kulti“ fronta je pod maskou propalestinskosti také výrazně antisemitská. Hlavně ve Skandinávii.

Nebylo by tedy vlastně jedno, zda v Jeruzalémě povládnou židé anebo křesťané anebo muslimové? No, po tom, co předvádějí muslimové dnes na Blízkém východě i v Evropě, je to sice zdánlivě hloupá otázka, ale rozum v tomto případě moc nefiguruje. Antisemitismus a nenávist k Izraeli je spíše otázkou emocí a podvědomí. Nenávist, jak vědí psychologové a neurologové, řídí nejstarší část našeho mozku. Nejstarší část lidského mozku - prodloužená mícha nebo také mozkový kmen - je stará cca 500 milionů let, vznikla již s prvními plazy, proto se jí také někdy říká plazí nebo hadí mozek. Tato část mozku má na starosti ty nejprimitivnější pudy. Slyšíte-li nějakého fanatika, vězte, že k vám hovoří had. No, však o něm také Bible mluví, že.

To však neodpovídá na otázku, proč jsme se chtěli vrátit ještě ten večer do Jeruzaléma. Prostě proto, že Izrael (a tedy také Jeruzalém, jeho skutečné duchovní hlavní město) je svobodomyslný, demokratický a civilizovaný. Jediný široko-daleko. A Betlém prostě není Izrael, ale Palestinská autonomie.

Nebylo tomu tak vždy, že by byl Jeruzalém demokratický a bezpečný, jak říká autor knihy „Boj o Jeruzalém - Radikální islám, Západ a budoucnost Svatého města“. Je jím pan Dore Gold, prezident think tanku „Jerusalem Center for Public Affairs“ a bývalý velvyslanec Izraele v OSN.

V knize najdete jednu z možných úvah, proč je to možné, kterou formuloval Filón, známý řecky hovořící židovský filozof z konce období Druhého chrámu (doba, kdy žil i Kristus): „Židé neměli za úkol nikoho obracet na víru ani ji šířit vojensky či podrobováním menších národů. Jejich náboženství spojovalo spásu celého lidstva s tím, že židé budou dodržovat svá přikázání ve svobodném Jeruzalémě a ten bude sloužit jako jejich chrám k modlitbám i místo, kde jsou vítáni příslušníci jiných vyznání, kteří se chtějí obrátit na Všemohoucího s vlastními modlitbami.“

Dále zdůraznil dvě věci týkající se vztahu judaismu k jiným národům. Zaprvé konstatoval, že „v celém světě Řeků a barbarů neexistuje prakticky žádný stát, jenž ctí instituce druhých“. A pokračuje: „Lze spravedlivě říci, že lidstvo od východu k západu, každá země a národ a stát, projevuje averzi vůči cizím institucím a domnívá se, že posílí úctu k svým vlastním tím, že bude projevovat neúctu k institucím jiných národů. U nás tomu tak není.“

A za další si Filón povšiml, že soudobé židovské zvyky mají širší, univerzalistický účel.

Vyjádřil údiv nad rozšířeným obviňováním židů z pocitu výlučnosti (což naleznete dodnes na kdejakém diskusním fóru – po dvou tisících let!). Pravil: „Mne překvapuje, když vidím, že si někteří lidé troufají obviňovat z nelidskosti národ, jenž projevil tak hluboký smysl pro přátelství se všemi lidmi všude a dobrou vůli vůči nim tím, že využívá svých modliteb a svátků … jako prostředek k prosbě za lidskou rasu jako celek.“ Filón říkal, že chrámová bohoslužba v Jeruzalémě neslouží pouze ku prospěchu židovského lidu, ale i ke spáse celého lidstva.

Jeruzalémské staré město a Chrámový pahorek jsou dnes skutečně místem, kde slouží své obřady a kde se scházejí poutníci všech tří monoteistických náboženství. Myšlenka pronesená Fionem dnes tak doznala uskutečnění. S mnoha zádrhely, s mnoha výjimkami, se složitými pravidly, která se pomalu rodila dva tisíce let, funguje. Chrámový pahorek, horu Moira, bývalé místo Chrámu, a její okolí a staré Město dnes využívají všechna náboženství. A můžete tam jít i jako nevěřící, chcete-li. Jen se tam nesmíte modlit, nejste-li muslimové.

Vztah židů k této oblasti je složitý, dlouhá staletí na Chrámovou horu neměli povolený přístup. Dodnes jsou mezi ultraortodoxními, ortodoxními i neortodoxními židy různé názory, zda nevstupovat na Chrámovou horu, anebo názory, které návštěvu hory povolují nebo ji alespoň tolerují. Modlitby jsou ale zakázány, což se porušuje.

Chrámovou horu spravuje po dohodě Izraele a muslimů na základech starodávné dohody úřad Jeruzalémského islámského vakfu. Ta vlastně vychází z ducha dohody, kterou muslimský vládce Palestiny a Jeruzaléma al-Kámil, vládce ajjúbovského Egypta, uzavřel v roce 1229 jako původně jen desetiletou smlouvu s císařem Svaté říše římské Fridrichem II. Smlouva stanovila že se měl Jeruzalém vrátit pod křesťanskou nemuslimskou) vládu pod podmínkou, že muslimové budou i nadále moci řídit své náboženské záležitosti na Chrámové hoře.

Podobná smlouva byla uzavřena v roce 1967, po dobytí jeruzalémského Starého města Tuto novou Smlouvu o uspořádání správy Chrámové hory uzavřel Izrael s muslimy zastupovanými Jordánskem, který od roku 1948 tuto část Jeruzaléma ovládal. Ve starodávné Smlouvě pak „křesťanskou stranu“ nahradil Izrael.

Tato dohoda je však pro ortodoxní muslimské skupiny nepřijatelná. Jejich představy dnes representují wahabité, Talibánci, sunnité Islámského státu a další skupiny. Podle nich je nutno všechny stavby a památníky „nevěřících“, neboli „odpadlíků“, zničit. V Afghánistánu tak zničili Talibánci gigantické sochy Buddhy z Bamjánu, v Palestinské autonomii v Nábulusu pak rozmlátili kladivy hrob Josefův, manžela Panny Marie, fanatici z Islámského státu ničí i nevyhovující mešity a zbourali v iráckém Mosulu několik mešit. V jedné z nich se nacházelo místo, kde byl pohřben prorok Jonáš známý z Bible i Koránu.

Je tedy jasné, jak by asi vypadal Jeruzalém, pokud by vyhráli muslimové a převzali Jeruzalém do svých rukou, což hlasitě podporují levicové a tzv. lidskoprávní skupiny hlavně na Západě.

Číst si v dějinách Izraele anebo Jeruzaléma je napínavější než nějaká detektivka. A přečtete-li tu knihu, lépe pochopíte, proč je potřeba sejít se nakonec vždy v Jeruzalémě.

Přečtěte si a můžete-li, jeďte tam. Teprve tam pochopíte, co znamená, že Izrael je svobodný a demokratický stát. Mimochodem, ono se o tom moc nemluví a ortodoxní židé to dokonce odsuzují, ale Izrael je město židů, kteří byli formováni dva tisíce let evropskou kulturou. Zažili a vstřebali renesanci i nástup demokracie, humanismus i sociální teorie a to je navždy změnilo. Poznáte to tak, že Jeruzalém je naše společná historie a Tel Aviv je moderní, evropsko-americké město, ovšem oproti nám plné života a energie a jdoucí za jasným cílem. Naše možná budoucnost.

A pro ty, co chtějí alespoň trochu vědět, co se skrývá při různých politických jednáních za oponou blábolivé žurnalistiky určené „pro veřejnost“, autor, bývalý vysoký diplomat, vám umožní podívat se za zástěrky obvyklých frází „...a obě delegace setrvaly v přátelském jednání“ případně, když to bylo na nože, že „obě strany si objasnily své postoje“. A protože islám a jeho směřování jsou dnes největším problémem „bílé“, tedy židovsko-křesťanské civilizace.

Jistě jste si všimli, jak se u nás v mediích najednou vynořil celý houf „vzdělanců“, kteří se nám snaží nakukat, jak je islám mírumilovný.

Jedno je jasné. Padne-li Jeruzalém, těžko napodruhé zastaví na poslední chvíli křesťanská vojska muslimy před Vídní jako v roce 1683.

Dore Gold: Boj o Jeruzalém - Radikální islám, Západ a budoucnost Svatého města. Nakl. Garamond, 2014