20.5.2019 | Svátek má Zbyšek


KNIHA: Stařec na čekané

10.8.2015

Maturitní komise vždy s dojetím poslouchaly, jak jeho studenti citují básnické obrazy z Halasových Starých žen. Stáří totiž věnoval legendární pražský češtinář Miloš Hoznauer, který učil i mě, samostatnou maturitní otázku.

Letos mu bylo šestaosmdesát. Ohníčky v očích mu pořád planou. V mých vzpomínkách však zůstává charismatickým kantorem, kterého jsme my – intelektuálně zaměřené studentky z gymnázia Na vítězné pláni – zbožňovaly. V ruce držím jeho poslední knihu Stařec na čekané a hltám ji jedním dechem. Na čekané už totiž svým způsobem jsme a jednou budeme všichni.

Stařec na čekané

Miloš Hoznauer je osvícený kantor, který nám během studií zadával desítky slohových úvah na nejrůznější témata. Před třemi lety dostal slohový úkol on. Během srazu od svého bývalého žáka: „Pane profesore, napište knihu o stáří,“ řekl mu Josef Šťastný, kterého Miloš Hoznauer učil ještě Na Zatlance. Hoznauer k tomu říká: „Sám jsem neměl rád nerudné starce. I mně kdysi vadil pach staroby linoucí se z příbytků starých lidí, jejich upovídanost, vyzáblé údy, zanedbaný oděv… Když hrozilo, že by mě to mohlo potkat, věděl jsem, že musím nějak zásadně zareagovat.“ A tak vznikly básničky a humorné i dojemné vyprávění o stáří dvojího druhu. O stáří mysli a těla. O stáří duševním a fyzickém, přičemž první lze ošálit, druhému zabránit nejde. V případě Miloše Hoznauera stále pobývá v pomalu chátrající tělesné slupce duch statečného kantora, který ovlivnil stovky studentů.

„Stařec je pořád na čekané… když čeká na to, co se stane,“ píše Miloš Hoznauer a vysvětluje: „Rané stáří kolem těch pětašedesáti nezačíná vůbec špatně. Najednou nemusíte vstávat do práce, máte volno na spoustu věcí. Jdete si zaplavat do bazénu či na tenis, kdy chcete. Chodíte na návštěvy ke kamarádům. O všechno se zajímáte, konečně lepíte fotoalba, čtete knížky, na které jste v životě neměli čas. Občas vás pozvou někam na přednášku, napíšete článek. Život vám připadá velmi pohodlný. Pár zdravotních problémů vás nevyvede z míry, potíže přece mají i ti mladší… Sex vás ještě baví, žádné tabletky nepotřebujete. A protože jste si na stará kolena našetřili pár korun, na jaře si dopřejete lyžování na ledovci, takže k moři jedete už krásně opálení. A také více telefonujete dětem, radujete se z jejich úspěchů. Užíváte si chytrých vnoučat, která vás zásobují svými roztomilými výroky a obrázky. Zkrátka tohle životní období jste ochotni považovat za jedno z nejlepších. Jediné, co vám vadí, je označení „důchodce“ a sousloví „starobní důchod“ nesnášíte… Prostě život jde klidně dál, větší nepříjemnosti se vám vyhýbají. A vy se ještě neptáte, jak dlouho. Pak oslavíte sedmdesátku, potěší vás všichni gratulanti, kteří vám řeknou, že na svůj věk nevypadáte. A pak se to zlomí v pětasedmdesáti. Tehdy mi zrovna vyšla knížka Cesta do hlubin kantorovy duše. Na autogramiádě jsem vítal celebrity, vystřihoval jsem si hrdě pochvalné recenze. Žil jsem v iluzi, jak na mě neplatí ono „vysoké stáří“, které začíná právě v tomto věku. Jenže biologické hodiny ošálit nejde. Jednotlivé součástky a části organismu nemají žádnou záruční dobu a jejich bezvadné fungování a životnost jsou závislé na dané kvalitě, míře opotřebování, zacházení s nimi. Podle toho začnou vynechávat či vypovídat poslušnost. Nemusí to být hned fatální infarkt. Stejně však jde jen o různě dlouhý seriál, který vždycky končí smutečním oznámením…“

Sál při autogramiádě zaplnily desítky jeho bývalých studentů. Mezi nimi celebrity jako herečka Táňa Medvecká, básník Jiří Rufl, jeho žákyní byla i moderátorka Lucie Výborná. Ti všichni tvrdí, že je k profesi nasměroval právě jejich češtinář, v jehož další úspěšné knížce Cesta do hlubin kantorovy duše se mnozí poznávají. Autor tam líčí, proč se stal kantorem a jak se měnilo školství během jeho čtyřicetiletého působení. Jak se bortily ideály v padesátých letech, jak přišly naděje let šedesátých a nakonec pro něj zákaz publikování i výuky na vysoké škole po sovětské okupaci. I když normalizace přerušila jeho zářnou kantorskou kariéru, jeho vyprávění vůbec není černobílé. Sama si pamatuji, jak jednou měl přijít na hospitaci do naší třídy jakýsi potentát ze Sovětského svazu. Češtinář si najednou uvědomil, že zapomněl vyřídit něco v kabinetě. Odběhl se slovy: „Kdyby dorazili, vyřiďte, že mám urgentní telefonát z Moskvy.“

Texty a básně doprovází 25 fotografií Jaroslava Kučery, držitele Hlavní ceny Czech Press Photo a Europress Photo .

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem



Diskuse


J. Plzák
11:00
10.8.2015

J. Plzák
10:59
10.8.2015

P. Boublíková
5:58
10.8.2015

počet příspěvků: 4, poslední 10.8.2015 11:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.