19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Racionálně o globálním oteplování – podruhé

3.1.2009

Další recenze stejnojmenné knihy Miroslava Kutílka

Po „prezidentské“ recenzi knihy prof.Kutílka „Racionálně o globálním oteplování“ mi dovolte ještě jednu recenzi. Tentokrát klimatologickou.

V úvodu definuje autor dva termíny: „kacíři“ a „alarmisté“. Alarmisty definuje jako lidi, kteří pracují s poplašnými zprávami, aby získali pozornost veřejnosti. Alarmisté prý také přenesli své hypotézy a doporučení do roviny veřejné a politické. Ano takoví alarmisté existují. U nás i ve světě.

Hned v 1. kapitole „Pedolog a klimatologie“ ovšem autor zavádí další pojem – „klimatolog-alarmista“. A to už je trochu problém. Neznám u nás žádného klimatologa-alarmistu a ani ve světě by se jich moc nenašlo. Pokud by totiž nějaký klimatolog zastával alarmistické pozice podle definice prof.Kutílka, přestal by být klimatologem a stal by se - politikem. Klimatolog se totiž věnuje problému z odborného hlediska a nikoli z hlediska politického. Ve zbytku 1. kapitoly se auto věnuje už jen svému pohledu na souvislosti mezi pedologií a klimatologií

Kapitola 2 má název „Globální oteplování“. Převážně uvádí notoricky známé věci, některé se lze dočíst v učebnicích všeobecné klimatologie nebo v jiné odborné literatuře a většinou s nimi lze souhlasit. Některé nepřesnosti, uvedené v textu, jistě vznikly zřejmě jen nedopatřením, jako například popis termínu „poločas rozpadu“ na str. 36 („Je to doba, za kterou se rozpadne polovina izotopu. Za další poločas rozpadu se rozpadne zbylá polovina radioizotopu, …“). Na straně 37 se autor jen velice stručně zmiňuje o využití poměrů mezi dvěma stabilními izotopy uhlíku, 13C a 12C, ale je jen škoda, že se vůbec nezabýval příčinami rostoucího deficitu izotopu 13C v atmosférickém CO2. Ten totiž poměrně jasně vypovídá o tom, odkud pochází právě ten oxid uhličitý, který působí prokazatelný růst koncentrací tohoto plynu v atmosféře. Pochopitelně muselo dojít i na Mannovu „hokejku“, McIntyra a McKitricka (str.47). Jak to všechno vzniklo, co se kolem toho dělo a s jakým výsledkem, to jsem podrobně popsal už v tomto článku. Bylo by zbytečné to sem opisovat, nemám důvod měnit na tom ani jedno jediné slovo. Pokud jde o „opravenou verzi“ Mannovy rekonstrukce teplot, kterou provedli McIntyre a McKitrick (a kterou uvádí prof.Kutílek na obr.5 na str. 48), ta ukazuje podle autora v období let 1400 až 1420 vyšší teplotu než dnes. To je ovšem omyl způsobený tím, že ona rekonstrukce končí rokem 1980. Pokud ji ale protáhneme naměřenými daty skutečně až do současnosti, dostaneme výsledek úplně jiný. Podrobněji je to popsáno a graficky znázorněno zde a opět k tomu celkem nemám co dodat. V závěru 2. kapitoly se autor věnuje problematice „středověké teplé periody“. Uvádí, že díky ní v roce 847 Vikingové obsadili Island a odvážili se dál, až do Grónska. Je zajímavé že autor nepovažuje za náhodu, „…že se tento ostrov nazývá Greenland, tedy zelená země“ (str.51), ale vůbec se nezmiňuje o tom, proč byl jím dříve zmíněný Island pojmenován „Ice-land“ (a původně zřejmě „Snow-land“). Proč je pro Grónsko jeho název indikátorem klimatu v době jeho objevu a pro Island ne? Autor dále uvádí některé informace z literatury, které se týkají doby výskytu a „intenzity“ této „středověké teplé periody“. Z jejího časování je zřejmé, že přinejmenším na severní polokouli nešlo o jednu hemisférickou epizodu, ale o sérii lokálních oteplení, která sice postupně zasáhla velkou část severní polokoule, ale nebyla synchronní a objevila se v různých oblastech v časových intervalech, vzájemně posunutých i o stovky let. Ostatně i autor sám na str. 50 uvádí, že „Období středověké teplé periody není přesně vymezeno, zhruba překrývá dobu mezi lety 850 až 1200, regionálně se však dosti liší…“. To celkem dobře odpovídá i tomu, co na toto téma bylo uvedeno ve 4. zprávě IPCC (WG1, kapitola 6 - Paleoclimate, Box 6.4.). Je ale jasné, že ze zjištění (a zřejmě správného), že v některých obdobích uvnitř periody cca 700 až cca 1400 bylo v některých lokalitách nebo oblastech tepleji než dnes (přičemž ta období s největší pravděpodobností nebyla vzájemně synchronní) vůbec nevyplývá, že i průměrné hemisférické teploty musely být v té době vyšší než dnes. Autor tady prostě porovnává hrušky s jablky: sérii zřejmě asynchronních lokálních oteplení (s jejich lokálními a vzájemně časově posunutými projevy) a vývoj hemisférických průměrných teplot.

3. kapitola má název „Skleníkový efekt a teplota planety Země“. I tady jsou většinou uváděny jen známé informace, ale ani tady se autor nevyvaroval některých chyb. Tak např. na straně 59 popisuje vliv oblačnosti na teploty následovně: „Mraky navíc odrážejí část přicházejícího slunečního záření a tím zeslabují možnost oteplování Země. Tento proces je tedy na straně ochlazování…“. To je ovšem přílišné zjednodušení. Autorovo tvrzení jistě platí ve dne v mimopolárních oblastech. Neplatí však už v noci (tam má oblačnost přesně opačný efekt) a neplatí celoročně ani v polárních oblastech, nad ledem a sněhem. Oblačnost totiž nejen zeslabuje příkon dopadajícího krátkovlnného záření, ale také vyzařuje v infračervené oblasti zpět k zemskému povrchu, což vede ke zvýšení teploty povrchu a vzduchu nad ním. Navíc tady záleží i na typu a výšce oblačnosti. Dalšího omylu se autor dopouští v kapitole 3.3., která je nazvána „Kdo za to může?“. Autor hned pokračuje: „Takto položená otázka je pro vědecký výzkum přírodních jevů zavádějící a do bádání by neměla patřit“. Naopak. Taková otázka je naprosto zásadní. Věda (včetně klimatologie) musí hledat odpovědi na otázky typu: „proč se to děje?“, „kdo nebo co za to může?“ a podobné. Jinak by se každá věda redukovala jen na holý popis, bez snahy zjistit příčiny a souvislosti. Na str. 64 autor uvádí, že „Z klasických znalostí o vlastnostech skleníkových plynů byl odvozen jednoduchý vztah mezi zvyšováním koncentrace CO2 v industriálním období a oteplováním. Vytvořila se tak nová hypotéza, která se bez hlubších analýz stala „teoretickým“ základem studií a především klimatických modelů…“. Nevím, jaký „jednoduchý vztah“ má autor na mysli, ale vztahy, popisující autorem uvedené souvislosti, jsou poměrně složité. Jejich základem jsou radiační schemata, popisující šíření záření (krátkovlnného i infračerveného) v atmosféře. Jak vypadá takové radiační schéma, konkrétně používané v globálním modelu ARPEGE, se můžete podívat zde. Na str. 65 autor dále uvádí: „Jestliže se vztahy mezi globální teplotou a koncentrací CO2 extrapolují, tedy protáhnou daleko za dosud měřená data až k 600 ppm CO2, vychází zvýšení průměrné teploty Země o 2,5 až 4,5°C“. Opravdu netuším, co komu vychází extrapolací vztahu mezi koncentrací CO2 a teplotou, musím ale zdůraznit, že takhle klimatologie rozhodně nepracuje. Kvantitativní odhady předpokládaného vývoje teplot (v závislosti na vývoji koncentrací skleníkových plynů) nejsou sestavovány žádnou extrapolací dosavadního vývoje, ale zejména pomocí modelů klimatu. Ty jsou založeny na jiných (v zásadě fyzikálních) principech a nikoli na statistice. Tvrzení na str. 71, že „Místo globálního oteplování se říká klimatická změna, nebo spíš klimatické změny“, ve kterém autor vidí jakési pokrytectví, svědčí ale hlavně o autorově neznalosti základní klimatologické terminologie. „Klimatické změny“ nebo „změny klimatu“ jsou obecným pojmem pro popis měnícího se klimatu, zatímco „globální oteplování“ je jen jedním z dnes pozorovaných projevů změn klimatu. Kromě globálního oteplování ale klimatologové studují např. i cirkulační změny a další projevy klimatických změn. K tvrzení na str. 72 o 3. zprávě IPCC, že totiž „Byla zcela nekompromisní v odsouzení skleníkového efektu způsobovaného lidskou společností“ bych chtěl autora požádat, aby uvedl zcela konkrétně, kde v uvedené zprávě takové „odsouzení“ je uvedeno. Celá 3. zpráva je k dispozici zde. K autorovu tvrzení o 4. zprávě IPCC („Ani v této poslední zprávě však autoři nepřiznají barvu, že se pojednává pouze a jenom o globálním oteplování a v názvu jednotlivých svazků je stále klimatická změna“) snad jen to, že není co přiznávat. Zpráva se zabývá i možnými cirkulačními změnami, o tom, jaký je rozdíl mezi změnami klimatu a globálním oteplováním jsem se zmínil již dříve. Další zavádějící tvrzení autora je hned na str. 73. Naznačuje, že modely, použité v prvních zprávách IPCC, dávaly příliš velké oteplování a „proto byla provedena úprava modelů a kromě vlivu skleníkových plynů se uvažoval také vliv aerosolů“. Zavádějící je toto tvrzení proto, že naznačuje, že aerosoly byly do modelů přidány čistě účelově, aby se snížil rozdíl mezi modelovou předpovědí a skutečností. To je nesmysl. Aerosoly mohly být (a byly) do modelů přidány až v době, kdy byl jejich radiační vliv dobře teoreticky popsán a validován na historických datech. Autor (bez uvedení zdroje) píše, že „…modelovaná předpověď z roku 1990 uváděla teplotu v roce 2000 přibližně o 0,91°C vyšší, než byla v roce 2000 naměřena“. On ale není takový problém porovnat si scénáře vývoje teplot z 1. zprávy IPCC se skutečným vývojem teplot. Výsledek je ovšem poněkud jiný, než tvrdí autor: vývoj teplot je v celkem dobrém souladu s předpoklady, publikovanými již v 1. zprávě IPCC. Na str. 74 autor uvádí, že „Modely změn jsou počítány pro dlouhodobé horizonty (přes 50 let), což vylučuje pro tvůrce jakákoliv rizika spojená s odhalením chyb“. To je další nepravda. Každý model musí být především validován na minulých datech. Začíná se tedy vždy modelováním minulosti a modelové výsledky se porovnávají s naměřenými daty. Tam se případně větší chyby nutně projeví. Kromě toho jsou modely zpravidla počítány „kontinuálně“, od současnosti (nebo nedávné minulosti), většinou do konce 21. století, což umožňuje i postupnou validaci modelovaného vývoje klimatologických charakteristik už v nepříliš vzdálené budoucnosti. Rovněž na straně 74 je dále uvedeno tvrzení, že „…když se jejich modely nestrefí do pozorovaných dat, hledají změny v postupu „napasování“ modelu na data třebas pomocí statistických metod, místo aby přebudovali samotný model“. Tato věta je projevem hlubokého nepochopení toho, co je vlastně model. Žádný model nedává a ani nemůže dát přesné výsledky. Každý model je oproti realitě zjednodušením. Vždycky existuje a bude existovat chyba modelu, rozdíl mezi modelovým výstupem a skutečností. Tyto chyby je třeba statisticky popsat, zjistit, které z nich jsou systematické a které jsou výsledkem náhodných procesů. Pokud jsou chyby modelů časově dostatečně stabilní, pak lze předpokládat, že s podobnou chybou bude model simulovat i budoucí klima. Není to jistě ideální předpoklad, ale nic lepšího v současné době k dispozici není. Jinak ale modely jako takové jsou dnes prakticky permanentně ve velice intenzivním vývoji a „přebudovávání“. Na následující str.75 se autor zabývá pro změnu opět problematikou středověké teplé periody a malou dobou ledovou. Uvádí je jako příklad dvou epizod, kdy hypotéza o změně klimatu vlivem skleníkových plynů selhává. Je to o to podivnější argumentace, že již na str. 35 autor uvádí souvislost malé doby ledové s Maunderovým minimem sluneční aktivity a tedy sám vysvětluje tento jev bez vazby na skleníkové plyny. A najednou mu zde vazba na skleníkové plyny chybí? Proč?

Další problém (už v kapitole 4 - „Klimatické změny a jejich příčiny“) je na straně 84. „Alarmistům se Milankovičovy cykly příliš nehodí, a proto nepromeškají jedinou příležitost, aby ve zprávách IPCC nepoukázali na články, ve kterých se některé části Milankovičovy teorie kritizují, nebo se zpochybňuje jejich dominantní působení pro určitou časovou etapu v minulosti“. Podívejte se tedy do 4. zprávy IPCC, konkrétně do její 1. části „The Physical Science Basis“, kapitola 6 – „Paleoclimate“. O Milankovičově teorii je tam zmínek hned několik. Jedna z podstatných je, že „The Milankovitch theory proposes that ice ages were triggered by reduced summer insolation at high latitudes in the NH, enabling winter snowfall to persist all year and accumulate to build NH glacial ice sheets“. Nevím, zda toto je ono „zpochybnění“ dominantního působení procesů, popsaných Milankovičem, pro určitou časovou etapu v minulosti. Na str. 104 se znovu objevuje jedno autorovo tvrzení, které se ale v různých formách objevuje v různých částech knihy. Že prý IPCC tvrdí (nebo alespoň do roku 2001 tvrdil), že „…globální oteplování je důsledkem pouze vzrůstu koncentrace skleníkových plynů způsobeného lidstvem“. Takové tvrzení je ale lež. Stačí se podívat do posledních dvou zpráv IPCC z let 2001 a 2007. Nikde se v nic nepíše nic o tom, že by globální oteplování bylo důsledkem pouze růstu koncentrací skleníkových plynů způsobeného lidstvem nebo vůbec jen jedním jediným vlivem. Ve 3. zprávě z roku 2001 je k vlivu anropogenních skleníkových plynů uvedeno, že most of the observed warming over the last 50 years is likely to have been due to the increase in greenhouse gas concentrations” zatímco ve 4. zprávě z roku 2007 je uvedeno, že most of the observed increase in globally averaged temperatures since the mid-20th century is very likely due to the observed increase in anthropogenic greenhouse gas concentrations“ („likely“ odpovídá pravděpodobnosti nad 66%, „very likely“ nad 90%). Tedy v obou případech pravděpodobnostní tvrzení o většinovém nebo převažujícím vlivu. Nikde ale o vlivu jediném. Nevím, kde autor své tvrzení opsal, ze zpráv IPCC to ale rozhodně nebylo. Na straně 114 autor tvrdí, že „Zvýšení obsahu atmosférického CO2 je tedy důsledkem zvýšení globální teploty“. Ano, v důsledku zvýšení teploty může dojít k růstu koncentrace CO2. Teplejší oceán může začít uvolňovat absorbovaný oxid uhličitý, při rychlejším odtávání permafrostu se může do atmosféry dostávat více CO2. To je ale jen jedna polovina oné souvislosti. Druhá polovina je zcela opačná: Zvýšení teploty je důsledkem zvýšení koncentrace atmosférického CO2. Na to stačí Planckův zákon, zákon zachování energie a proměřená absorpční spektra CO2 v infračervené oblasti. Dohromady se tomu říká „pozitivní zpětná vazba“. Druhou polovinu souvislosti mezi koncentrací CO2 a teplotou ale autor vůbec nezmiňuje. Rovněž tedy nelze s autorem souhlasit v tvrzení, že „…změna teploty je nezávisle proměnná, zatímco atmosférický obsah CO2 je závisle proměnná na teplotě“. Ve skutečnosti jde o oboustrannou vazbu. Lze naopak zcela souhlasit s tvrzením autora na str. 122, že „Silné oteplení v jednom regionu jednoho kontinentu nemusí odpovídat stejné míře oteplení na jiném kontinentu. Podobně je tomu se změnami klimatu v různých zeměpisných šířkách“. Pak je mi ale záhadou, proč autor vylučuje takovýto průběh právě v případě středověké teplé periody.

5. kapitola – „Podíl klimatu na zrodu a zániku civilizací“ ukazuje, jak byl v minulosti vývoj naší civilizace závislý na vývoji klimatu. Je ale celkem s podivem, že tento poznatek je některými lidmi zcela ignorován, pokud jde o možný vliv klimatu na naši civilizaci do budoucnosti.

6.kapitola má název "Konec katastrofických scénářů?". V ní se na straně 143 autor podivuje, že se rychlost vzestupu mořské hladiny nemění úměrně růstu koncentrace CO2 v atmosféře. Ale proč by měla? Vždyť stoupání hladiny oceánu souvisí s teplotou vzduchu, závislost teploty na koncentraci CO2 je zjevně nelineární a nikoho to nepřekvapuje. Při kritice Al Gorova tvrzení o možném růstu hladiny oceánu až o 6 metrů (viz str. 144 a 146) se ovšem autor dopustil stejné chyby jako většina Al Gorových kritiků. Al Gore totiž jasně uvedl, že toto by připadalo v úvahu při roztátí grónského ledovce nebo západoantarktického ledovce (nebo poloviny každého z nich), ale že toto nebezpečí bezprostředně nehrozí. Porovnávání tohoto Al Gorova údaje se současným tempem růstu hladiny oceánu je tedy opět porovnávání hrušek s jablky. Na str. 147 se autor zmiňuje o možném vzrůstu aridity v souvislosti s růstem koncentrace CO2 v atmosféře. V dalším textu (ještě se k tomu později dostanu) tuto hypotézu odmítá. Na tomto místě je ale třeba vysvětlit některé pojmy. Je třeba rozlišovat "meteorologické" sucho a "zemědělské" sucho. "Meteorologické" sucho je definováno jako nedostatek srážek, zatímco "zemědělské" sucho je charakterizováno nedostatkem půdní vlhkosti. Ale tyto pojmy nejsou ekvivalentní. V posledních letech se totiž i u nás vyskytly případy "zemědělského" sucha, která ale nebyla suchy "meteorologickými", protože nebyla způsobena nedostatkem srážek a srážky se pohybovaly kolem normálu. Příčinou tu bylo hlavně zvýšení výparu při vysokých teplotách. Sucho v zemědělském slova smyslu tedy nemusí být jen důsledkem nižších srážek, ale i vyšších teplot samotných. Ale k problematice sucha se ještě vrátím později. Na str. 147 autor dále uvádí: "Z prosté fyzikální úvahy vyplývá, že při vyšších teplotách je větší výpar a tedy větší zdroj pro tvorbu mraků". Tedy jako by vyšší teploty měly mít za následek i větší oblačnost. To by ale nebyla pravda. Větší zdroj (vodní páry) by to asi znamenalo, ale neznamená to, že se opravdu bude tvořit i více oblačnosti. Větší výpar může zvýšit absolutní vlhkost vzduchu, při vyšších teplotách ale vůbec nemusí stoupnout relativní vlhkost vzduchu, která je pro tvorbu oblačnosti rozhodující. To je celkem jednoduchá termodynamika. Na str. 148 se autor opět vrací k problematice sucha a tady už zjevně sucha "zemědělského". Píše totiž "...o údajném budoucím nedostatku v zásobách půdní vody". Popisuje proces fotosyntézy, uvádí "hnojivý" účinek CO2, ale zcela zapomíná na vliv teploty na výpar z půdy a tedy i půdní vlhkost. Typickou ukázkou chybné argumentace je např. citace práce Idso a Idso (2005) na str. 152. Autor zde uvádí, že tato práce shrnuje výsledky sledování půdní vlhkosti a zásoby půdní vody pod různými porosty při různých koncentracích CO2 "...a při jinak stejných meteorologických podmínkách". A to je ten problém. Zvýšení koncentrace CO2 by totiž bylo nutně doprovázeno změnou meteorologických podmínek, konkrétně zvýšením teploty vzduchu, tedy i zvýšením výparu z půdy. Studovat pouze vliv změn koncentrace CO2 beze změny výparu z půdy je sice zajímavé, ale je to jen jedna část z celého složitějšího procesu. Vyvozovat z toho nějaké závěry pro budoucí klima by bylo, přinejmenším, odvážné. Je ale vůbec zajímavé, že prof.Kutílek se ve své knize problematikou vlivu vyšších teplot na výpar z půdy a tím i na snižování půdní vlhkosti prakticky vůbec nezabývá.

Ani 7. kapitola – „Kacíři globálního oteplování“ není bez faktických chyb. Tak například na straně 160 uvádí argument z prohlášení „Statement of Atmospheric Scientists on Greenhouse Warming“, že totiž „…klimatické model y… nemohou být považovány za hodnověrné, protože jejich platnost nebyla prokázána na existujících klimatických datech“. Nevím, kdo jsou ti „Atmospheric Scientists“, ale pochybuji o tom, že by nevěděli, jak jsou klimatické modely validovány. První, co je třeba každým modelem namodelovat je totiž právě minulé klima, za období, pro které jsou k dispozici dostatečně přesné a podrobné (časově i prostorově) naměřené údaje. A nevalidují se jen průměrné hodnoty, ale i rozptyly, autokorelační struktura dat, jak model simuluje trendy, roční chody, cirkulační typy a podobně. Je to tedy dost rozsáhlá analýza chování modelu. Teprve model, který úspěšně projde touto validací, může být použit pro tvorbu scénářů budoucího klimatu.

8. kapitola s názvem „Jak to tedy je?“ představuje jakési shrnutí a závěr celé knihy. Autor zde rekapituluje některé závěry ze své knihy a uvádí především tvrzení, která jsou podle jeho názoru chybná. Zrekapitulujme si je také:

1. „Změna klimatu přivodí zánik civilizace“. Souhlasím s autorem, že to samozřejmě není pravda. Jen by bylo dobré dodat, že tvrzení o zániku civilizace pochází (pravděpodobně) od nějakých alarmistů, ale nikoli od klimatologů. Bylo by tedy jistě dobré, kdyby autor konkrétně uvedl zdroj tohoto tvrzení.

2. „Změny obsahu atmosférického CO2 vyvolaly nástup glaciálů a interglaciálů“. I tady souhlasím, není to pravda. Podle současných poznatků byly spouštějícím mechanismem Milankovičovy cykly. Ale ani ony by samy o sobě nemohly způsobit takovou změnu teploty, k jaké při přechodu mezi glaciálem a interglaciálem došlo. A hlavně by změny byly pomalejší, než jaké byly ve skutečnosti. Změny příkonu záření vlivem Milankovičových cyklů byly podle všeho opravdu jen spouštěcím mechanismem, následně se ale uplatnila výrazná pozitivní zpětná vazba mezi teplotou a koncentrací skleníkových plynů, hlavně CO2 a vodní páry. Svou roli zřejmě sehrála i nelinearita vazby mezi teplotou atmosféry a oceánu a toků tepla od povrchových do hlubších vrstev oceánu.

3. „Současný obsah atmosférického CO2 nemá v historii obdoby“. Ano, i to je nepřesné, ale v rámci pleistocénu to možná platí. Tady bych ovšem byl dokonce poněkud opatrnější než autor, rekonstrukce obsahu CO2 v obdobích před mnoha statisíci lety mají totiž poměrně hrubé časové rozlišení (řádově tisíce let) a nemohou tedy zachytit případná krátkodobá zvýšení koncentrací CO2 i nad současnou úroveň.

4. „Současná globální teplota je nejvyšší z celého holocénu (za posledních 11500 let)“. Opět by mě zajímal zdroj. Podrobné rekonstrukce teplot totiž existují jen asi za poslední tisíciletí. O pochybnosti tvrzení, že během středověké teplé periody byly hemisférické nebo globální teploty vyšší než dnes jsem už psal (lokálně to ovšem platit může).

5.“Současná globální teplota je nejvyšší za posledních 500 let“ je s nejvyšší pravděpodobností pravdivé tvrzení. Autor se ale pozastavuje hlavně nad časovým omezením: „Omezení času, pro který by měla platit hypotéza, není seriózním odborným argumentem“. Tak především – tohle není žádná hypotéza. Je to prosté porovnání současných teplot s naměřenými nebo rekonstruovanými teplotami v minulosti za posledních 500 let. V takovém případě je nutné uvádět, kterého období se porovnání týká. Neseriozní by naopak bylo uvést takovéto srovnání bez informace, jakého období se týká.

6.“Katastrofická rychlost zvyšování teploty nemá v minulosti obdoby“. Evidentně nepravda, v tom souhlasím s autorem. Na koncích glaciálů bylo zřejmě oteplování ještě rychlejší než dnes. Na druhou stranu slovo „katastrofické“ opět pochází zřejmě z nějaké alarmistické kuchyně.

7.“Zvyšování obsahu CO2 v atmosféře a globální oteplování způsobí vysušování půdy a aridizaci“. Pokud budeme, stejně jako autor, ignorovat vazbu mezi teplotou, výparem a půdní vlhkostí, pak můžeme také dojít k závěru, že je toto tvrzení chybné. Pokud ale tuto vazbu, která už dnes hraje velkou roli při vzniku „zemědělského“ sucha, vezmeme v úvahu, tvrzení už tak chybně nevypadá. I při snížení spotřeby vody transpirací při vyšším obsahu CO2 (jak uvádí autor) totiž může vlivem vyšších teplot také narůst výpar z půdy a tím může dojít k výraznému vysušování půdy.

8.“Zvyšování obsahu CO2 v atmosféře a globální oteplování způsobí hladomory“. Pojem „hladomor“ není jen o velikosti úrody, ale také o schopnostech jejího zvyšování nebo o distribuci potravin. Je to tedy nejen „přírodní“ problém, ale také problém sociologický a ekonomický.

9.“Zvyšování obsahu CO2 v atmosféře a globální oteplování způsobí šíření pouští“. To také nemusí být nepravdivé tvrzení. Je třeba si uvědomit, že pouštní oblasti mají takové klimatické podmínky (teploty, srážky, vlhkost vzduchu, …) jaké mají, především z cirkulačních důvodů (rozložení kvazistabilních tlakových útvarů v zemské atmosféře). Pokud by se globálně výrazněji změnily cirkulační podmínky, změní se i toky tepla a vlhkosti a tím dojde ke změně klimatických podmínek v řadě lokalit. Včetně pouští. Může dojít k jejich šíření, jinde naopak k ústupu. Další otázka je, zda by změny byly v dané oblasti příznivé či nepříznivé.

10. „Mořská hladina vystoupí v budoucnosti vlivem globálního oteplování o několik metrů“ O tom už jsem se také zmínil. Kdyby autor věnoval více pozornosti tomu, pro jakou situaci jsou tyto odhady platné (Grónsko, západoantarktický ledovec), nedával by tyto hypotézy do rozporu se současnými změnami, protože tam žádný rozpor není. Je to zase porovnávání hrušek s jablky. Navíc autor neuvádí, jakou budoucnost má na mysli, zda toto století nebo třeba celé tisíciletí (mimochodem - právě proto je třeba uvádět, jakého období se dané tvrzení týká – viz bod 5).

11.“Současným rozsáhlým táním permafrostu se uvolní takové množství skleníkových plynů, že se ještě zesílí přicházející katastrofa“. Pominu alarmistické slovo „katastrofa“. Musím ale konstatovat, že autorův argument „…k tání permafrostu dochází po celou dobu holocénu“ výše uvedené tvrzení nijak nevyvrací. Tání permafrostu (po celou dobu holocénu) je tedy jedním z přírodních zdrojů skleníkových plynů. To je zřejmé. Jde tu ale především o rychlost tání a rychlost uvolňování skleníkových plynů. Autor jistě nebude nic namítat proti tvrzení, že zrychlující se tání permafrostu by mělo za následek i zvyšující se emise skleníkových plynů z něj.

12. „Současné globální oteplování je způsobeno především emisemi CO2“. Autor vyjmenovává řadu dalších faktorů, které mohou bezesporu mít obecný vliv na vývoj teplot. Jde ale o to, které z nich se uplatňují v současnosti (jak autor píše) nebo v posledních cca 100 letech. Milankovičovy cykly to nebudou, ty působí změny v časových měřítcích řádu desetitisíciletí a ne desítek let. Během posledních cca 50 let to nebudou ani změny sluneční aktivity, sluneční aktivita v tomto období totiž prakticky nerostla (v první polovině 20. století mírně rostla a malou část oteplení v 1. polovině 20. století skutečně lze dávat do souvislosti se změnami sluneční aktivity). Vliv změn vegetačního krytu i koncentrací aerosolů je pak dobře popsán například v autorem tolik kritizované 4. zprávě IPCC. Ani tato zpráva ovšem netvrdí, že současné oteplování je způsobeno „…především emisemi CO2“, ale že většina napozorovaného zvýšení globální průměrné teploty od poloviny 20. století je velmi pravděpodobně způsobena napozorovaným růstem antropogenních koncentrací skleníkových plynů. Nic víc, nic míň…

Závěr 8. kapitoly má název „Vyvrácená hypotéza“. Autor zde prohlašuje, že „…hypotéza o dominantním, případně jediném vlivu skleníkového efektu na současné globální oteplování nebyla falzifikací prokázaná nejen v jednom, ale ve více případech“ (str. 169). Zde je ale nutné připomenout, že falzifikací nelze nic prokázat. Falzifikací lze jen vyvrátit. Pojem „prokázat falzifikací“ je logicky nesmysl. A v čem (podle autora) hypotéza o vlivu skleníkového efektu na současné globální oteplování neobstála? Autor uvádí např. středověkou teplou periodu. Ta ale byla nejspíše podmíněna přechodně větší variabilitou v dynamice klimatického systému, případně i změnou dynamiky oceánických proudů a se skleníkovými plyny vůbec souviset nemusí. A proč by taky musela? Šlo tu s největší pravděpodobností o sérii lokálních oteplení, ne o globální nebo hemisférickou událost. Podobně malá doba ledová. Autor sám dává v knize malou dobu ledovou do souvislosti s Maunderovým minimem sluneční aktivity (str. 35), tak proč mu tady najednou vadí, že se v té době neprojevila souvislost teplot s koncentracemi skleníkových plynů? Na jednu stranu vysvětluje, že malá doba ledová byla způsobena něčím jiným než změnou koncentrace skleníkových plynů, na druhé straně ale bere chybějící souvislost se skleníkovými plyny jako důkaz proti celé teorii? To je poněkud podivná logika. Rychlý nástup holocénu – o tom už byla zmínka v souvislosti s Milankovičovými cykly a střídáním glaciálů a interglaciálů a rychlost toho nástupu zřejmě souvisí i s nelineární povahou toků tepla mezi oceánem a atmosférou. Autor tady už, podle mého názoru, dost zoufale hledá cokoli, co by bylo v rozporu s teorií o vlivu skleníkových plynů. Hledá to ale i u jevů, které jsou už dávno a dobře vysvětleny jinak (někdy dokonce i autorem samotným) a které s vývojem koncentrací skleníkových plynů podle všeho vůbec nesouvisí.

Co dodat ke knize jako celku? Je to směs všeho možného. Lze tu najít velmi zajímavé partie o souvislostí mezi autorovým oborem (pedologie) a klimatickými podmínkami, ale také rekapitulace notoricky známých informací o klimatu (které lze nalézt v mnoha učebnicích) a také zajímavá (i když jen schematická) shrnutí historického vývoje klimatu nebo vlivu klimatu na vývoj civilizací na Zemi. Bohužel, tam, kde autor „zabrousí“ do klimatologie, dopouští se řady hrubých chyb, zjednodušení a nepravdivých tvrzení. Například ignorovat v partiích o půdní vlhkosti vliv teploty vzduchu na výpar z půdy je skutečně hrubá chyba, která také vede autora k hrubě zkresleným závěrům. „Ustřižení“ posledních skoro 30 let pozorování při porovnávání „současných“ teplot s teplotami v době středověké teplé periody je už klasickou „fintou“, která má za cíl „dokázat“, že hemisférické průměrné teploty byly v tomto období vyšší než dnes. Dále např. název „Greenland“ má být dokladem o klimatu Grónska v 9. stol. n.l., zatímco název Islandu „Ice-land“ (nebo „Snow-land“) z téže doby takovým dokladem zřejmě není. Je to proto, že se to nehodí? Nereálně zjednodušený popis vlivu oblačnosti na teplotu vzduchu, představa, že klimatické modely jen „extrapolují“ minulý vývoj klimatu do budoucnosti, to vše jsou příklady dalších dost hrubých omylů, nicméně někteří lidé je stále dokola papouškují, aniž by věděli, jak to ve skutečnosti je. O nepravdivosti řady autorových tvrzení, co všechno IPCC (záměrně) ignoruje se ale každý může přesvědčit sám, kompletní 4. zpráva IPCC je k dispozici zde. Přečtěte si ji a porovnejte s tvrzeními autora. To je to nejlepší, co můžete udělat. Skoro komické pak už jsou logické kotrmelce autora při pokusech o „vyvracení“ hypotézy o vlivu skleníkových plynů na současné oteplování.

Škoda. Pokud by autor zůstal u svého oboru a nepouštěl se do věcí, kterým zjevně příliš nerozumí, mohla to být docela dobrá a zajímavá knížka.