25.6.2019 | Svátek má Ivan


KNIHA: Prověřená fakulta v normalizaci

3.12.2012

Před dvěma lety se veřejnosti představila poprvé skupina mladých historiků z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy s vedoucí badatelkou Katkou Volnou (*1976) obsáhlou knihou Prověřená fakulta. Psali jsme o tom v NP 27. ledna 2010 pod titulkem Tato fakulta bude rudá. K prvním členům této skupiny (Jakub Jareš *1983, Klára Pinerová *1982 a Matěj Spurný *1979) se zapojili do bádání ještě tři další (Jakub Bachtík *1985, Markéta Edith Holečková *1979 a nejmladší ze všech Adam Horký *1989), aby vydali neméně úctyhodnou a tolik potřebnou knihu s názvem, v němž je domicilem sídlo Filozofické fakulty, o niž stále jde: Náměstí Krasnoarmějců 2 s podtitulem Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace.

Na vysoce pozitivním hodnocení knihy se shodli již předem renomovaný historik PhDr. Pavel Urbášek, ředitel archivu Univerzity Palackého v Olomouci a lektor PhDr. Jiří Suk, Ph.D. z Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR – pochopitelně též vedoucí akademičtí pracovníci Filozofické fakulty, kde se dílo zrodilo. S mimořádným nasazením se pustili jejich svěřenci a bývalí studenti již od roku 2007 do výzkumu, který si kladl hned na počátku několik otázek:

• Na jaké kompromisy musel po roce 1968 přistoupit humanitní intelektuál, aby mohl učit na Filozofické fakultě?

• Před jakými dilematy tehdy tito lidé stáli a ke komu se cítili být loajální?

• Nakolik se jim navzdory ideologizaci a politickým tlakům dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání?

• Jak porozumět tomu, že většina tehdejších akademiků zároveň vzpomíná na svou katedru jako na "ostrůvek pozitivní deviace"?

• Co konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala spolupráce se Státní bezpečností (StB)?

• Nakolik významná byla pokřivení charakterů, když přijímací řízení bylo čirou nespravedlností bez jakékoli legitimity, kterou si přece museli uvědomovat i vládnoucí reprezentanti KSČ?

• Jak došlo k tomu, že tehdejší ministr školství měl takovou suverénní pravomoc, kterou i samotní straničtí funkcionáři vnímali jako nespravedlivou a neobhajitelnou?

• Jak mohli v sedmdesátých a osmdesátých letech za přísných politických a ideologických kritérií vůbec obstát ti, kteří byli učiteli na filozofické fakultě ?

• Má smysl v rozmanité paletě lidských příběhů hledat lidi jednající jen s vidinou kariéry, či na základě fanatické víry, vedené většinou pouze strachem o holou existenci, nebo naopak lidi vždy neohrožené?

• Jak bylo vůbec možné, že se jedno z někdejších intelektuálních center Pražského jara 1968 během několika málo následujících měsíců období husákovské normalizace proměnilo v bezproblémové pracoviště vysokoškolské vzdělávací soustavy Československa?

Shodou okolností jsem vybral deset zásadních otázek, k jejichž odpovědi měli naši výzkumníci 185 kartonů s dokumenty ze stranického fakultního archívu. Čili bohatství, o jaké na jiných fakultách či vysokých školách přišli jenom proto, že komunisté byli čilejší než Občanské fórum – tak byly na mnoha místech archívy buď skartovány, nebo odvezeny (deponovány) neznámo kam.

Dalším zdrojem bylo téměř 300 svazků StB, které bylo možné prostudovat, přičemž na veřejné prezentaci se nám autoři díla přiznali, že v žádném případě se nedostali tak daleko, aby znali kompletní síť tzv. zájmových osob StB (udavačů, donašečů, informátorů, bezcharakterních kariéristů, oddaných stoupenců vládnoucí ideologie, loajálních tichošlápků).

Avšak i tak zůstala stranou některá pracoviště kateder, o jejichž práci měla tajná policie eminentní zájem. Čili – k dispozici byla dokumentace pouze ke katedrám sociologie, anglistiky a historickým katedrám. Stejně tak cenné písemnosti fakultního kádrového oddělení nebo k dějinám fakulty ponechali naši výzkumníci stranou, přestože byly po listopadu 1989 zabaveny, ale není zřejmý jejich původ.

Snad jenom tak mohla vzniknout monografie o 404 stranách, v níž nejde zdaleka o množství zpracovaných podkladů či dokumentací konkrétních případů, ale zejména o alternativní interpretaci celého období, nazývaného normalizací, protože k náročnému výzkumu přistoupili odpovědně zcela mladí nezatížení historikové s vydatnou podporou jejich fakultního okolí.

Pochopitelně, že se v diskusi při veřejné prezentaci knihy (v přeplněné knihovně Jana Palacha Filozofické fakulty) vyskytly otázky, zda k podobnému výzkumu přistoupila také jiná vysokoškolská pracoviště, aby vzápětí účastníci vyslechli povzdech několika přítomných z jiných fakult (mj. z Právnické fakulty) či z jiných vysokých škol mj. z (Olomouce).

Jak je posléze celé dílo koncipováno? Po metodologickém úvodu (teoretické zázemí, otázky, prameny) a historickém úvodu (od založení Fakulty v roce 1882 až k Pražskému jaru 1968, od vzepětí k defenzívě 1968 – 1969) následují jednotlivé kapitoly v tomto pořadí: Nástup normalizace (formování praxe a ideologie, očista strany na fakultě, prověrky nestraníků), Odmítnutí "krizového období" jako základní prvek ideologie normalizace, další kapitola se zabývá činností KSČ jako nervovým systémem fakulty, kdo a jak o ní rozhodovaly – státní a stranické orgány.

Rozsáhlá je kapitola s názvem Učitelé na FF UK v období normalizace (mechanismy vzájemné kontroly a strategie jednání, fakulta v moci StB, učitelé a studenti v interakci se StB). Věrnou autenticitu v této kapitole vrchovatě naplňuje profesní život jednoho z učitelů a vědců PhDr. Rostislava Nového, CSc. (*1932), který byl výrazně spojen s dobovými limity pro jeho práci, ale také s mnoha způsoby jejich překonávání. V roce 1977 vedlo tohoto vědce vlastní rozhodnutí ke spolupráci se StB, což je výrazné místo v jeho biografii, které se ustavičně připomíná v různých podobách až do jeho náhlé smrti v roce 1996. Zůstaly po něm desítky studentů – dnes často významných historiků, vzpomínajících s obdivem a historickým odstupem na jeho pedagogické vedení. Na jeho osudovém životním příběhu se podařilo mladým výzkumníkům rozplést příběhy i dalších z celkové "fakultní sítě".

Ještě v roce 1992 byl Rostislav Nový předsedou akademického senátu a vyučoval dále na fakultě. Ovšem tím, že se rozhodl celou svou záležitost s StB zapřít, se dostal do určité "pasti důvěry". která se kolem něho vytvořila. Na spolupráci se jej nikdo neptal a jeho kolegové i přátelé mu naopak dávali najevo, že mu věří. Proto je na místě otázka, zda za předčasnou smrtí nestojí psychosomatické potíže způsobené právě tím, že svou spolupráci s StB zapíral a jakou roli v tom sehrály výčitky jeho svědomí, které nutně kvůli tomu musely následovat.

Těm mladým historikům se totiž zdařil jejich zvolený badatelský přístup – odmítli černobílé hledání dobra a zla, přičemž vyzpovídali desítky pamětníků, s nimiž vedli strukturované rozhovory (jejich bohatý přehled je uveden), aby dospěli pomocí interpretovaných dějů k historii "jaká opravdu byla" (jak říká již zmíněný Pavel Urbášek) a vlastně k neuchopitelnému hledání, protože nalézt definitivní odpovědi nemohou být vždy schopni.

Vždyť taková "maličkost" ze života mnoha z nás žijících pamětníků, jako bylo ustavičné popisování či přepisování vlastních životopisů několikrát za život, dokáže jejich porovnání zpochybnit, která z těch verzí je vlastně "ta pravá" a jestli vůbec nějaká taková je? Kolik bylo těch, kteří v zájmu profesní sebezáchovy psali loajální dodatky k životopisům dříve napsaným, snažili se při prověrkách moc si nezadat, ale také zbytečně nepopudit své prověřovatele? Naproti tomu, kolik bylo těch, kteří navrhovali do funkcí anebo vybírali v přijímacím řízení především ty, s nimiž nebudou problémy? Aby to byli studenti vůči režimu poslušní a konformní, ale jádrem bylo uspokojit požadavek distribuce studijních míst na ty, na jejichž studiu "měla společnost zájem".

Svou roli sehráli pcohopitelně ti, kteří spolupracovali s tajnou policií. Například jméno Karla Voříška, moderátora TV Nova, kerý byl v minulých dnech z jejích služeb propuštěn, je v knize "Krasnoarmějců 2" uvedeno hned na třech místech v nepříznivých situacích. Mj. se zde uvádí, že StB čerpala dlouhodbě infoamace od studenta vědeckého komunismu a historie a zároveň předsedy fakultního výboru Svazu socialistické mládeže Karla Voříška... který informoval StB také o kauzách, jež řešil jako přededa SSM, o problémových "věřících" studentech atd.

V této moudré knize najdeme rovněž doklady o tom, jak snaha neškodit druhým měla vliv na celkovou atmosféru, jak vzájemná podpora a pomoc v konkrétních případech relativizovala vliv striktně politických kritérií na kariéru jednotlivců. Bylo dosti těch, kteří druhé podporovali v autentické solidaritě a náklonnosti, přičemž bylo zjevné, že panující kritéria chápou jako směrodatná a že si je teprve postupně osvojují.

Předposlední kapitola knihy pojednává o studentech v době normalizace (o vývoji legislativy přo přijímací zkoušky, o směrných číslech, diktovaných státostranou, o studentském životě podle pravidel, o životě na kolejích) a závěrečná kapitola už jen konstatuje, že v závěru zkoumání celého tuhého období šlo vlastně o případovou studii pozdní socialistické diktatury, jak se etablovala na pozadí vojenské intervence, na rozdíl od jiných diktatur nebo na rozdíl od let poúnorových – padesátých. Do procesu původně nechtěné diktatury byla Filozofická fakulta Univerzity Karlovy doslova vtažena, bránila se relativně dlouho, než došlo k tzv. očistě od lidí a myšlenek ztotožňovaných s reformním úsilím let šedesátých. Do jisté míry se nakonec podařilo zevnitř poddolovat stav kritického myšlení, kritického intelektuála.

Autorský kolektiv v závěru své knihy konstatuje, že politická proměna, kterou přinesly listopadové události a vlastně celý vývoj v roce 1989, na úspěchu normalizace nic nezměnila. Proto také vykazují dominantní myšlenkové vzorce v české společnosti dvacet let po sametové revoluci tak výraznou kontinuitu s obdobím, které jí předcházelo.

Ani na okamžik jako nezaujatý čtenář a pozorovatel nepochybuji o tom, že dílo mladých filozofů a historiků, zároveň však zkušených badatelů (mnozí studovali zčásti na zahraničních univerzitách) si najde své čtenáře, protože je také součástí celkového vývoje naší historiografie, do níž vnáší velmi hodnotný vklad.



Dobré zprávy z porodnic: Klesá počet císařských řezů i nedonošených miminek
Dobré zprávy z porodnic: Klesá počet císařských řezů i nedonošených miminek

V Česku klesá počet porodů císařským řezem a také dětí s nízkou porodní váhou. Tyto informace zazněly na tiskové konferenci věnované perinatální péči v ČR. Příznivé zprávy souvisí s nižším počtem vícečetných těhotenství i dobré perinatální péči.

Diskuse


J. Vyhnalík
14:47
3.12.2012

V. Němec
8:53
3.12.2012

I. Schlägel
8:09
3.12.2012

P. Pavlovský
1:00
3.12.2012

počet příspěvků: 5, poslední 3.12.2012 02:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.