1.

Nakladatelství Academia přišlo s asi nejzajímavější vědecko-populární knížkou loňského roku, i když je, pravda, opatřena už letošním datem (vyšla před vánoci). Knihu napsal Nizozemec Douwe Draaisma (nar. 1953) a jmenuje se Proč ubíhá život rychleji, když stárneme. V kapitole Vnitřní fotografický blesk se autor fascinujícím způsobem zabývá tzv. flashbulb memories alias „vzpomínkami ozářenými bleskem“. Ano, všichni je známe. Asi nejtypičtějším dnes příkladem, který ale autor ještě nevyužívá (originál jeho knihy totiž vyšel už roku 2002), je přitom samozřejmě útok na Dvojčata.

Všichni si ho pamatujeme. Všichni víme, KDE jsme tento barbarský útok poprvé spatřili, a většinou máme v paměti i okolí oné televizní obrazovky v tu chvíli, já tedy ano. Volal jsem také kamarádovi, ale kdo nevolal? „Zapni si...“

Metaforické pojmenování této situace a jí podobných zavedli až roku 1977 psychologové Brown a Kulik, kteří si všimli, jak si my, lidé, při šokujících zprávách nepamatujeme jen zprávu, ale taky okolnosti, a to ještě dlouho. A zrovna tak dlouho se bohužel i budou objevovat rádoby zajímavé vzpomínkové texty typu Kde jsem byl při zkáze Dvojčat. V amerických médiích je pak žánr o zastřelení Kennedyho tak známý, až se objevují perzifláže, připomíná Draaisma. Jaké? Zvířata v lese si vyprávějí, kde byla v okamžiku, kdy se dozvěděla, že zastřelili matku Bambiho.

Ale možná nejkurióznější bleskem ozářenou vzpomínku na Kennedyovu smrt má jistý Derek Waken, učitel v internátu. Po vyučování se vydal se skupinou žáků cvičit na střelnici a po nějaké době se rozhodl vrátit do školy, aby zde cosi připravil na příští den. Proti všem předpisům požádal střeleckého instruktora, mladého kolegu jménem Cameron Kennedy, aby cvičení dokončil. Předal mu klíče od skříně se zbraněmi a od skladu s municí a vrátil se do školy. Seděl a pracoval, když tu se náhle rozlétly dveře a objevil se žák, který vykřikl: „Pane učiteli, pane učiteli! Zastřelili Kennedyho!“

2.

Naplněn strachem, celý rozklepaný, spěchal Waken do haly plné vzrušeně hovořících učitelů a žáků. S obličejem, na němž se zračila vážnost chvíle, k němu přistoupila ředitelka a sdělila mu, že zastřelili prezidenta Kennedyho. Derek Waken úlevně vydech: „Získal jsem zpět své zaměstnání a zaplavila mě radost.“

Draaisma dále připomíná, že termín existuje sice až od roku 1977, ale fenomén tu byl vždycky a stejný účinek měl už třeba atentát na Abrahama Lincolna. Ze 179 dotázaných bylo s odstupem 127 s to říct, KDE byli a CO dělali, když se o Lincolnově smrti dozvěděli! Zvláštní ale, že si na chvíli - umístěnou přece v dějinách daleko před vynalezení filmu – často vzpomínali právě jako na jakýsi vnitřní film.

Brown a Kulik ovšem, pravda, srovnávají efekt spíš s fotografií, přičemž měli svou analogií na mysli hlavně DETAILY fotek. Ty detaily, které se tam dostaly náhodou, asi jako k tomu došlo ve známém filmu Zvětšenina, dodávám, a jinak by zůstaly stoprocentně zapomenuty.

Takto ne. Takto víme, že osoba, která nám sdělila, že letadlo vletělo do Dvojčat, se popotahovala za spodní ret, dejme tomu, což jsem si teď vymyslel, a máme tudíž podle všeho v mozku zamontován jakási aparát, který v šoku zaznamená nejen detail, nýbrž naprosto celý obraz, a to bez rozlišení!

Zvláštní však je také to, že podobně celonárodní události jako vraždy Lincolna, Kennedyho či Olofa Palmeho (1986) vytvářejí i jakousi kolektivní paměť všech.

3.

Jiné vzpomínky jsou ovšem zase vyfotografovány docela soukromě, to je taky pravda, a zůstávají jen v duchovním majetku jedince. Sám si kupř. živě vzpomínám, jak jsem se před X lety „nekonečně“ zamiloval do Y, ale kvůli lidem v okolí jí to nedokázal říct. Teprve nazítří jsem se odhodlával, až jsem i vstoupil do jisté telefonní budky, vyťukal Y-ino číslo a poslechl si: „Neotravuj!“

Pokud bych nebyl opravdu zamilovaný, ale jen takříkajíc eroticky prahl, asi by to se mnou tolik neudělalo, nicméně udělalo a ještě dnes si chvíli vybavím a hlavně když procházím místy, kde budka tenkrát stála, než ji – díky bohu – zbourali. Vzpamatovával a vypisoval jsem se tenkrát minimálně čtvrt roku a stále navíc vidím i jednu chvíli na silnici a za jízdy pár vteřin po volání (to mi to nejspíš teprve definitivně docvaklo). Ale ke knížce. Víte třeba, že vraždu Martina Luthera Kinga (1968) si bleskem „ozářili“ spíš černí Američané a že zavraždění (méně známého) bojovníka za rovnoprávnost Medgara Everse (1963) si obdobně zafixovali dokonce jenom černí? Brown a Kulik stvořili o všem i určitou hypotézu. Jakou? Jde podle všeho o jakýsi evoluční zbytek stavu existujícího v lidech ještě před vývojem jazyka a abstraktních forem komunikace, takže už pračlověkův (ale i náš) mozek vyfotil scénu tak detailně proto, abychom si uchovali maximum jejích aspektů a díky mapě těch aspektů se mohli situaci propříště vyhnout. Je to tak?

Nevím. Proti hypotéze bohužel mluví i zcela opačná zkušenost: V životu nebezpečné situaci, jakou je třeba přepadení pošty (doporučuji zkusit), dochází spíš k zúžení pohledu a kupř. právě oběti přepadení nejsou později vůbec s to popsat útočníka.

Já sám (když už se do toho mermomocí tak montuji) si pak třeba vybavuji i vlastní účast na vojenském cvičení, před kterým jsem prodělal mnohaměsíční průzkumnický výcvik. Nešlo o válku, že ano, ale prostě nejsem necitlivý a na „palpostu“ za kanónem mi mírně „lepilo“. Není to ale přesné, že jsem „měl bobky“. Spíš pocit zodpovědnosti a s ní spojeného napětí. Čas začal taky ubíhat jinak a teprve tam a tenkrát mi došlo, proč se tedy někteří, upozorňuji že jen někteří, vojáci z povolání stanou až natolik „vygumovanými“.

Jistě ne ve všech případech, ale způsobit to musí nebo může i tento permanentní stav stresu.

4.

A dál? Psycholog Nessier došel k závěru, který ale možná vygeneruje i běžně „selský rozum“. K jakému? Zdánlivě přesné vzpomínky na klíčové chvíle ve skutečnosti přesnými vůbec nejsou! Jen nám přesné připadají, protože jsme si na dotyčnou chvíli vzpomínali hodněkrát. Nic víc v tom není.

Důkaz? Tyhle vzpomínky ve skutečnosti přece jen nejsou fotkou, ale spíš vyprávěním, víme? Příběhem, a tedy fakticky a opravdu i kouskem filmu (o kterém už jsme taky mluvili).

Aby to Nessier skutečně dokázal, porovnal u lidí dvě vzpomínky na zprávu o explozi Challengeru. První zaznamenal hned po katastrofě, druhou o dvaatřicet měsíců později. Obě se rapidně lišily! Dokonce se často lišil i pramen, z kterého se dotyční o výbuchu dověděli, a v prvním dotazníku třeba tvrdilo devět studentů, že to bylo z televize, zatímco v druhém, pozdějším, už jich to tvrdilo devatenáct. Ano, je pravda, že americké televize záběr vícekrát zopakovali.

V Neisserově teorii však bohužel i tak zůstává nevysvětlena jedna podstatná věc. Tušíte správně která. Proč vzpomínky tak tvrdošíjně a plasticky ulpívají na bezvýznamných detailech? A proč jsou tak celistvé? Jak to, že jsou i vždycky po ruce a IHNED K DISPOZICI? Snad jenom proto, že v našem mozku neprošly žádnými rekonstrukcemi ani interpretací? Stačí to opravdu k vysvětlení?

5.

Tzv. autobiografickou pamětí se zabývá celá kniha edice Galileo skládající se z úvodní kapitoly a osmnácti (v podstatě) esejů. Zabývají se mj. fascinující záhadou nejranějších vzpomínek (každý nějakou opatrujeme, ale krapet se to v čase mění, že..) anebo silnou souvislostí vzpomínek a pachů.

Tady je ovšem zajímavé i to, nakolik je čich „němým“ smyslem. Ne snad? Pachy vůbec nelze slovně popsat bez spojení s předměty je vydávajícími a veškeré obecnější popisy pachů jsou buď převzaty z popisu chutí (sladké, kyselé...) anebo odkazují na hodnocení a jsou tedy typu „na zvracení“ či „opojné“.

Dál autor řeší i zdánlivě banální otázku, proč si na příběhy nevzpomínáme od jejich konců, když jsou ty konce k nám časově blíž, a Martin Amis ovšem napsal román Šíp času, který začíná smrtí hrdiny a od ní je vyprávěn zpátky, Ne, Fitzgeraldův Benjamin Button zpátky jen mládne a do této kategorie tedy nepatří.

Další kapitola líčí pak i lidi vyzbrojené absolutní pamětí, se kterou někdy souvisí „výhoda defektu“, a na případu identifikace válečného zločince Děmjanuka autor pro změnu rozebírá i vztahy traumatu a vzpomínky.

Jedna esej se taky probírá fotografiemi dokumentujícími - v témže pokoji! - pětačtyřicetileté manželství a nechybí ani magický fenomém déja vu. Velmi často autor k mé radosti cituje i spisovatele, takže se dostanou ke slovu Nabokov, Thomas Mann, Camus, Virginia Woolfová, Dickensův David Copperfield i Walter Scott. A Marcel Proust? I ten. V Hledání ztraceného času mu stačil čaj, koláček a jejich vůně k asociaci dlouhé čtyři stránky...

I kdybychom ale, vážení, studovali tuto bezvadnou knihu jako šílení, nezměníme pranic na neovladatelnosti vlastních vzpomínek, každá z nichž (citováno podle psychologa Ceese Nootebooma) je jako pes. Lehne si, kam se jí zachce...