28.7.2016 | Svátek má Viktor






KNIHA: Jiří Brdečka očima své dcery

16.6.2014

Objemná (348 stran) a nijak levná (1 500 Kč) publikace o duchovním otci Limonádového Joe a Adély, co ještě nevečeřela (celkem se ovšem tento muž podílel na sto filmech) je k mání v uzavřeném papírovém obalu a na obálce je pod názvem JIŘÍ BRDEČKA jen jméno jeho dcery, jinak autorky šesti románů nebo monografie o Truffautovi.

Ale na konceptu podílel také Jan Šulc a na textech krom něj i pánové Adam Hoffmeister, Miloš Fikejz, Jiří Kubíček a Giannalberto Bendazzi. A také Milena Vojtková. Sama Tereza Brdečková, pravda, autorkou hned šesti kapitol a její tatínek (dokonce) devíti dalších - z celkových třiadvaceti.

Brdečka

Kniha je velmi dobře srovnatelná s nedávno taktéž vydanou prací Jan Buriana o jeho otci Emilu Františkovi, aniž nutno přihlížet k tomu, že Jana Buriana a Terezu Brdečkovou pojí figura momentálního prezidenta českého Penu, písničkáře Jiřího Dědečka.

Kořeny díla Terezy Brdečkové tkví už v osmdesátých letech a na jaře 1989, kdy dopřípravila rukopis Pod tou starou lucernou a jiné vzpomínky (Primus 1992), tedy sborník tátových článků, už uveřejněných i dosud nevydaných, což nebylo vždy snadné rozlišit. Sborník se jmenuje podle jeho neukončených vzpomínek na Protektorát, které psal od roku 1980, a je uveden víc než čtyřiceti stránkami Terezina vzpomínání. Po dlouhém čtvrtstoletí právě tento text ještě značně rozvedla.

Její otec byl boží člověk, okouzlující bonviván a nepraktický intelektuál, který se v životě nedotkl fyzické práce. V mládí byl snad i pražský dandy (lze to říct) a celoživotně pak dojatý přítel pokleslého umění a okrajových žánrů. Brdečka perfektně pochopil klady a poetiku kýče.

Také ho čímsi lákala smrt. Nikdy nebyl snob a... nikdy se nestal rukojmím rodiny. Toho se vždycky bál a líbil se mu třeba i Chaplinův Monsieur Verdoux. Uměl nepochybně distingovaně bavit úzkou společnost, když ji měl rád, ale byl to uzavřený člověk a poslední roky života jej plnila jakási bobtnající úzkosti. Ne, vůbec se nehodil se do moderní doby, tento gentlemanem, který snad vystoupil z devatenáctého století a starého Rakouska. Anebo ještě spíš z uhlazeného saloonu jakéhosi - méně - Divokého západu.

Brdečka byl jistě také spisovatel, ale bytostně miloval film. Také dobře kreslil a kdo ví, kam by to dotáhl, kdyby zůstal u psaní písniček. Vytvořil totiž jen tak bokem i šlágry Půlnoc, do skel bubnují kapky (správně Zlá noc) a Starý honec krav (správně Nebeští jezdci).

Jako spisovatel měl možná trochu minuciózní styl a románová plocha zůstala mimo jeho dohmat, ale žít asi uměl, byť městsky, bonvivánsky a po svém. Dnes by navíc náležel mezi metrosexuály a patrně byl trochu narcis. Tereza Brdečková v knize vzpomíná, že ho ona ani její matka nikdy neviděly jinak, než dokonale upraveného. Před spaním vždy "hodil" před benátským zrcadlem do gala (jaksi "zítřejšího"), a teprve poté své svršky až pedantsky skládal na židli. Aby se pak (jistěže ne denodenně) rozloučil s manželkou slovy: "Dobrou noc, můj starý druhu." A zmizel ve své ložnici, ale většinou hned neusnul a psal či kreslil. A když ve dvě konečně šel spát, často se opět budil, zapisoval si sny (často děsivé) a opět něco črtal.

Články ovšem uměl Brdečka s přehledem psát i v rušném prostředí kavárny. Omluvil se prostě kamarádům, odsedl si na dvě hodiny – a vymalováno. Ale ještě k jeho showmanství.

Měl deset nebo patnáct obleků, všechny z dokonalé látky, vzpomíná dcera. Košile si nechával šít na míru a žehlit je bylo umění. Měl i sbírku hedvábných kravat a manžetových knoflíčků. V botníku dominovala další sbírka - vysoce kvalitních bot, kterých nashromáždil víc než já a matka dohromady, a typické pro něj byly hedvábné šály s orientálním vzorem... Jeho jediným problémem byl zoufalý stav zubů, který si přinesl z podvyživených let raného dětství. Proto se většinou usmíval sevřenými rty. Když se dopracoval ke kompletním zubním náhradám, byla to pro něj úleva.

Brdečka neuměl řídit a hrozil se létání. Co se strojů týče, stěží prý zvládal magnetofon. V nejšťastnějším svém období "šedesátých" vstával obvykle v devět a Valdštejnskou se mohl ubírat do "svého" studia Bratři v triku (v místech dnešní stanice Malostranská). Nicméně se neubíral. Holá stěna ulice ho nudila, i rázoval radši oklikou Hradem a po Starých zámeckých schodech.

Talent Brdečka rozmělnil do scénářů animovaných filmů, které se staly vývozním artiklem i erbovními "důkazy" režimu, že socialismus pěkně funguje. V tom směru, pravda, opravdu fungoval. Na krátký film studio dostalo i rok času a pracovali pro něj nejlepší výtvarníci země. O podobně velkorysých podmínkách mohli kolegové na Západě leda snít, neboť tam šlo o marginální a podfinancované odvětví. Ani režiséra tu neoslovovali Mistře jako Brdečku.

Poté, co získal hlavní cenu v Annenc (1963) a řadu vavřínů dalších, měl řadu let i dost volnou ruku. Animátoři, kameramani, střihačky, produkční a šoféři Bratrů v triku se denně těšili do práce a jezdili spolu na dovolenou. Denně zněl smích z kontrolní projekce a večery slavením narozenin či čehokoli. Profesionálové našli svobodu, ale jako ve výtahu, to je taky pravda. Jen když se izolovali od "vážného" světa. A pan Kohout? Tento řidič, který ráno pro Brdečku přijížděl, se z dvora ve Sněmovní ohlašoval "kykyryký".

Jiří Brdečka

Jiří Brdečka

Jiří Brdečka (1917-1982) byl skutečně dlouho bohémem a neměl doma až do svatby ani kuchyni. Oženil se v prosinci 1951 a svědky přitom byli Werich a Trnka. Slavilo se u prvního z nich na Kampě. Dalších šest let se bydlilo v podkroví ve vile manželčiných rodičů na Hanspaulce a teprve rok po Terezině narození se přestěhovali do přízemí na Valdštejnské náměstí vedle Věry Chytilové (1958). Na podzim 1962 pak do Sněmovní.

Brdečka se ovšem ženil s podmínkou. Zněla: Chci nárok na tři večery volna týdně. Ty večery pak věnoval... převážně pánské společnosti. V noci z neděle na pondělí např. mastil karty s filmovými historiky Frýdou a Brožem. ale i s Vratislavem Blažkem, než tento emigroval. Dále měl Brdečka i ateliér v Salvátorské na Starém Městě a samozřejmostí byly půvabné kamarádky, ke kterým naposledy náležela spolupracovnice Jitka Waltereová. Přátelil se i s jejím manželem, výtvarníkem Pavlem Sivkem.

Když měl krásné a mladé přítelkyně, byla na něj pyšná, vzpomíná Brdečková na matku.

Brdečkovo nejslavnější dílo Limonádový Joe vzniklo vlastně náhodou. Byla to zakázka týdeníku Ahoj na neděli začátkem války. Stala se později podnětem pro víc her, pro regulérní knihu (1946), již Brdečka i ilustroval, a konečně pro slavný film. Co čtenář ovšem autor Joea pohrdal Karlem Mayem a preferoval autentičtější Rodakapsy a autenticitu reálu. Roku 1956 vydal i svou známou non-fiction Kolty bez pozlátka.Avšak Brdečková rovněž upozorňuje, že ho zajímala jen výseč dějin USA a už nezkoumal ani konflikt Jihu a Severu, ani třeba zlatou horečku.

Joea Brdečková miluje, i když jí tam nedovolil hrát (ač byla šance), ale zůstává příliš příkrá ke snímku Adéla ještě nevečeřela. Není naštěstí objektivní. Brdečková zdůrazňuje, jak Adéla vynikla leda v šedi produkce let sedmdesátých, ale mýlí se, řekl bych. Tu komedii poprvé viděla ve svých dvaceti. Ne, to není ideální věk pro takový film. Sám jsem byl na Adéle se třídou už ve třinácti - a nezapomenu. Nenechám ani dopustit. I když... Ano, bez Dočolomanského, Kopeckého, Hrušínského, bez režiséra Lipského a Švankmajerovy hrdinky... by to asi tak nefungovalo (a Brukner zosobnil Carterova pomocníka Kuřátka). Ale kvalitu i tak generuje již scénář, který nepřiznaně čerpá až z Gustava Meyrinka, konkrétně z hororu Rostliny doktora Cinderelly.

Tereza Brdečková ještě skeptičtěji líčí otcovu lopotnou práci se závěrečnou částí pomyslné trilogie jeho komedií, totiž s Tajemstvím hradu v Karpatech. Brdečka si ten(to)krát opravdu nevěděl rady s verneovkou (už předtím dělal na Vynálezu zkázy), ale co? Aspoň máme i jednu kultovní absurditu. Hartl, Hrušínský i Dočolomanský kuriózní scénář utáhli.

Ačkoli se renesanční Brdečka pokusil o režii hraného filmu také sám (Pražské noci, 1968), neuspěl. Na place nedokázal přestat s gentlemanstvím a přesmírou tolerance. Až britský byl jeho pocit, že členy štábu... vlastně obtěžuje. Tak se režírovat nedá. A ještě se jednou vraťme.

Brdečka pocházel z Hranic na Moravě a měl i tamní přízvuk. Jeho rodina žila (také) v bytě po budoucím prezidentovi Ludvíku Svobodovi, ale když mu bylo (necelých) třináct, otec náhle zemřel na následky angíny pectoris. Něco podobného se navždy dotkne každého.

Po maturitě se Jiří ocitl (podzim 1936) v Praze protkané biografy, ale chudičký. Maminka mu sice přispívá z vdovské penze, ale... Studoval Filozofickou fakultu.

Roku 1938 si jeho starší sestra vzala za muže (pozdějšího) lesníka z Tulešic na Znojemsku Vladimíra Slezáka a ten se stal dobrým Brdečkovým přítelem. Slezákova sestra se pak vdala (1939) za Zdeňka Jirotku, jenž právě chystal Saturnina, a ten byl pověřen dohledem nad mým otcem, jehož okázalá neznalost v praktických věcech působila rodině větší starosti, než bylo nutné, uvádí Brdečková.

Po zavření škol její otec pracoval rok a půl jako referent pro Havla (Lucernafilm) a taky kreslil vtipy, často pokleslé. S tím po válce přestal, když se zhoršilo honorování, ale o to více psal filmové kritiky. Obava, že neuživí sebe a pak i rodinu však pro něj už zůstala charakteristickou. O dva roky starší spisovatel Drda, s kterým se Brdečka seznámil už během druhého svého roku v Praze, naštěstí uvedl šviháka do studia ve Zlíně a roku 1944 se Jiří podílí na svém prvním filmu, Svatbě v korálovém moři.

Ještě klíčovější ovšem bylo setkání s Trnkou - koncem let třicátých. Své první filmy (Dárek, Pérák a SS) vytvořili roku 1946 - a právě Trnka je muž, který se Brdečkovi stal náhradou za otce. A přítelem. Seznámil ho i s Werichem. Trnkova smrt (30. prosince 1969) Brdečku zkrušila podobně, jako by "zašlo slunce". Čas s Trnkou mu ubíhal rychleji.

Co měli všechno společné? Kdo ví, ale například i to, že oba kreslili oběma rukama. Westernovým produktem jejich spolupráce pak zůstává Arie prerie (1949), kde na plátně poprvé zní píseň ve fiktivní angličtině Sou fár tu jú aj mej.

Celá léta čtyřicátá, jak za války, tak i v míru (roku 1945 mu zemřela také matka) prožil Brdečka v Dlouhé ulici v dvoupokojovém bytě, který si najali s režisérem Milošem Makovcem, ale roku 1948 poznal na Strážnických folklórních slavnostech i svou budoucí ženu Zdenku Kotalíkovou, jejíž rodině patřil módní salón a její bratr se později stal ředitelem Národní galerie.

Zdenin předchozí nápadník Ladislav Matějka jí žertem říkával Terezko, což manželé Brdečkovi uchovali natolik důkladně, že se na jméno Zdena skoro zapomnělo.

Brdečka byl charismatický typ muže, ale skutečně i intelektuál. Třeba televizi si pořídil teprve v polovině sedmdesátých let, a sice dost četl, ale měl i jednu velmi rozumnou teorii: Nikdo nemá vlastnit víc než dva tisíce knih. Takže čas od času rozdával ty, ke kterým se už nechtěl vracet.

Mluvil na cestách do zahraničí dobře anglicky, francouzsky i německy, vzpomíná Brdečková, ale doma, v Praze, jako by vždy oněměl, a když za ním někdo přijel, hovořil jen nerad a špatně, takže jsem poté, co jsem se jazyky taky naučila, musela na schůzky s cizinci chodit s ním a tlumočit.

Červenec 1969 strávili manželé (bez dcery) u paní Muchové ve Skotsku a přečkal tam autonehodu, kterou Geraldina způsobila. V prosinci zemřel Trnka a vše jako by se začalo kazit. Poté, co Brdečka podepsal (1972) Kohoutovu/Havlovu petici za slušné zacházení s politickými vězni (ano, tu, které se dnes vysmívá Noam Chomsky), ho potkala i mírná, ale minimálně tříletá klatba. Tu trochu rozrušil až Lipský, když se mu povedlo prosadit projekt o Adéle (1975). Scénář vznikl roku 1976, ale po dotočení (1977), kdy byl poradcem, utrpěl Brdečka v Itálii rozsáhlý infarkt a rok poté odešel do důchodu. Nápad na pokračování Adély nazvané Nick Carter v Istanbulu už se nerealizoval. Mělo snad jít o dobrodružství z osmanského harému.

Brdečka se ovšem skutečně rozmělnil v celé stovce scénářů. Podílel se tak např. i na snímcích Vzducholoď a láska (1948), Císařův slavík (1949), Staré pověsti české (1952), Sen noci svatojánské (1959), O skleničku víc (1953), Císařův pekař – Pekařův císař (1951), Byl jednou jeden král (1954), Obušku, z pytle ven! (1955), Ztracenci (1956), Vlčí jáma (1957), Jak se člověk naučil létat (1958), Drahoušek Klementýna (1958), Baron Prášil (1961), Strop (1961), Rozum a cit (1962), Šroubkova dobrodružství (1962), Špatně namalovaná slepice (1963), Až přijde kocour (1963), Slaměný klobouk (1971) a je autorem předlohy pro Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), jehož nepoužitý scénář vytvořil už roku 1969. Na podkladě Werichovy pohádky taky rozepsal Tři veterány (1983) dokončené Zdeňkem Svěrákem.

Brdečka zemřel v 64 letech na zápal plic. Stalo se to po devítidenním zájezdu do Španělska a do Gibraltaru, na kterém velmi trval. Velmi chtěl jet, ale před tím zrušil životní pojištění a možná z roztržitosti, možná záměrně zapomněl doma digoxin. Který potřeboval.

Monografie jeho dcery zahrnuje také podrobné líčení tohoto zájezdu.

Je doplněna rovněž odbornými studiemi Jana Šulce Čtenář a spisovatel Jiří Brdečka a Knižní ilustrace Jiřího Brdečky a statěmi o filmu od pánů Kubíčka a Bendazziho.

Pro Brdečku – aspoň podle jeho dcery - platila úplně Truffatova věta "pro vás je to jen film, pro mě celý život". Sám Brdečka mínil, že kýč a umění nejsou vždy oheň a voda. A ten, kdo tvrdí, že jsou, předčí svou prostotou zahradního trpaslíka. Na rozdíl třeba od Miloše Macourka (s kterým je jinak dobře srovnatelný) postrádal dětské.

Nu, a už úvodem knihy Tereza Brdečková konstatuje, že jejího otce sice zachraňoval humor, ale bohužel jej jinak "fascinoval zánik a devastoval smutek".



Diskuse


I. Fencl
17:41
16.6.2014

J. Dvořák 188
9:48
16.6.2014

L. Lacinova
8:20
16.6.2014

Z. Kulhánková
4:05
16.6.2014

I. Fencl
12:51
16.6.2014

T. Hamet
0:39
17.6.2014

Z. Kulhánková
2:19
17.6.2014

počet příspěvků: 7, poslední 17.6.2014 02:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.