27.9.2016 | Svátek má Jonáš






KNIHA: englich fotil … suchý vzpomíná …

5.1.2012

Takhle pěkně, včetně malých písmen, se jmenuje knížka vzpomínkových obrázků, které doprovázejí vzpomínková slova, a to všechno z dějin známého pražského divadla Semafor.

Na upřesněnou: mají se tu na mysli Jiří Suchý a Ivan Englich.

Knihu vydal Jiří Tomáš v pražském nakladatelství Akropolis.

Tady se sluší otevřeně poznamenat, že se s oběma pány autory znám až neslušně dlouho, že je mám oba rád a že si jich a jejich práce ohromně vážím.

A teď, když máme to prohlášení o střetu zájmů za sebou, k věci.

Ta knížka je na první pohled i omak ohromnej macek, jak jsme říkávali za mlada. Musí být: měří málem 40 cm na výšku a přes 30 cm na šířku, je vázaná, tištěná na dobrém papíře, a použít stejného výrazu, kterého jsme užívali zamlada, bylo nezbytné. Jsou to totiž obrázky ze života i z mého mládí, kdy jsem si s tím milým divadlem také něco začal.

Knížka vypadá hned na ten samý první pohled poněkud slavnostně. Jak by taky ne. Původně měla vyjít k 50. výročí Semaforu, pak se to nějak zvrtlo, takže vyšla až v roce 2011, kdy se Jiřímu Suchému přihodila ta věc, že oslavil osmdesáté narozeniny.

Ale hlavní je, že vyšla.

Ivan Englich pracovával delší čas jako provozní ředitel Semaforu. Dnes se tomu místu říká intendant. Navíc také fotografoval. Obé dělal dobře.

To první bylo nepříjemným trnem v oku vládě jedné strany, takže po několika normalizačních letech s Ivanem Englichem nepěkně zatočila a on přestal být provozním ředitelem Semaforu. Ostatně, nelze přece připustit, aby takové místo zastával někdo, kdo je nadaný, rozumí provozu vůbec a divadelnímu provozu zvláště, kdo zná zásady ekonomiky, kdo dovede jednat s lidmi tak různorodými, jako jsou zaměstnanci divadla vůbec a natož pak divadla tak ztřeštěného jako Semafor, kdo je poctivý a neleze nikomu do říti.

To druhé, totiž fotografování, přišlo velice vhod divadlu. Zajisté, točilo se kolem něj dost fotografů, někdy i věhlasných, a často těch, kteří si na obrázcích ze Semafor chtěli ujasnit své více či méně umělecké ctižádosti, což se jim někdy povedlo a někdy taky ne. Jenže Ivan Englich měl ctižádost úplně jinou: zaznamenat pro léta budoucí jev, který vlastně prorazil jako první v tzv. společnosti československých divadel malé formy. Ano, bylo takových několik už pár let před Semaforem a Jiří Suchý se podílel na většině z nich, ale ten průlom se mu povedl až se Semaforem, a teď tady byl člověk bystrého oka a jistého prstu na spoušti, který si navíc dovedl sám vyvolat a ustálit filmy a pak z nich rukou vlastní a nerozdílnou udělat obrázky. Ano, pro mladší: digitální fotografie tenkrát nebyla ještě ani v plenkách.

Jen tak na okraj: význam československých divadel malých forem mnozí dodnes nedoceňují. Jestli je to nějaký mindrák nebo něco takového, je lhostejno, ale čtenář by měl vědět, že československá divadla malých forem svým způsobem ovlivnila divadelní dění na celém světě. Semafor mezi těmito divadly dlouhou dobu stál na místě úplně prvním. Jeho význam nelze docenit. Ale, jak řečeno, to jen tak na okraj.

Englich měl proti těm, kteří do Semaforu tu a tam zaběhli, aby tu a tam střihli obrázek pro nějaký časopis nebo tak nějak, ohromnou výhodu. Byl v divadle bezmála pořád, věděl poměrně dobře, co se děje, znal se dobře se všemi, kdo měli se Semaforem něco společného, ostatně, podepisoval jim výplatní pásky, a tak se stalo, že většina z těch, na které namířil kameru, ho brala jako samozřejmost. A když se stalo, že bylo zapotřebí nějakou fotografii naaranžovat, dejme tomu pro plakát nebo program, opět tu byl Ivan Englich. Jelikož věděl, o čem bude to či ono představení, nečinilo mu zvláštních obtíží vymyslet si rozesazení, s nímž pak souhlasili jak autoři, tak režiséři představení.

V době, kdy většina Englichových obrázků vznikala, tu byl ještě Damoklův meč, který visel nad divadlem. Ostatně jednou se dokonce stalo, že tehdejší náměstek ministra kultury Josef Švagera, darebák nad jiné, využil nepřítomnosti svého nadřízeného ministra Miroslava Brůžka (ten byl právě v Moskvě) a Semafor ze dne na den zakázal. Ne, že by zmíněný ministr Brůžek byl nějaký zvláštní lidumil. Stát se po vpádu tzv. spřátelených armád v Československu ministrem čehokoliv znamenalo předem, že ten člověk je něčím poznamenán. Nicméně, právě tenhle ministr si byl dobře vědom, že Semafor jen tak zatrhnout nemůže, a tak tehdy nabídl poměrně rozumné (neříkám moudré, spíše mazané) řešení: nehažte nám klacky pod nohy, řekl tehdy Suchému, a my vás necháme být. To Suchý mohl přijmout s velice čistým svědomím. Už proto, že věděl, že klacek by "straně a vládě" pod nohy hodil jenom jednou a že vlastně už samotná existence jeho divadla byla do značné míry takovým klackem. Jenže teď byl pan, pardon, soudruh ministr pryč, a jeho náměstek se projevil. Suchý tenkrát moudře nechal oznámit, že došlo k poruše na elektřině, proto se pár neděl nebude hrát, a tím dál ministrovi po jeho návratu možnost lehkého vycouvání.

Takových situací zažilo divadlo víc a jedním z důvodů, ať už vědomých nebo ne, proč Ivan Englich fotografoval tolik a tak intensivně, byla právě snaha zachovat v případě konečného zákazu alespoň něco pro dějiny českého divadla.

A to se mu povedlo nadmíru dokonale. V knize není jediného barevného obrázku, všechny fotografie jsou klasicky černobílé a to jim dodává určité vznešenosti. Rozměr knihy navíc umožňuje, že se ani jeden obrázek neschovává někde smutně v koutě, každý má možnost řádně vyniknout.

Slova Jiřího Suchého se nesnaží o srandu za každou cenu, ostatně ty tzv. veselé historky z natáčení jsou většinou připitomělé (a skutečně srozumitelné jen těm, kteří byli u toho). Suchého slova jsou tedy uměřená, avšak úsměvné je, že si někdy nevzpomene přesně, kde (nebo kdy) ten či onen obrázek vznikl, a je skvělé, že mu to Ivan Englich (tiše, skromně a v závorkách) připomene.

A ještě jeden příspěvek Jiřího Suchého: nakreslil pár obrázků, které knihu dělí do velmi logických celků.

Informativní je také doslov Jana Koláře, jednoho z těch z nás, kteří považují Semafor dodnes za zjevení svých tehdy ještě mladých životů. A závěrečných pár poznámek Ivana Englicha dělá za celou věcí střízlivou (avšak elegantní) tečku.

Takže knížka pro pamětníky, aby se dojatě (cizím slovem: nostalgicky) málem rozbrečeli? Inu, může být.

Jenže ti dnešní mladí, kteří mají rádi divadlo, se tady mohou také dozvědět leccos o éře, která formovala jejich rodiče a prarodiče (sakra! Ale že nám ten čas utíká, co?), a jehož poezie by do značné míry mohla formovat i je.

A hlavně: ta knížka je prostě a jednoduše krásná. Už proto stojí za to ji mít doma.



Diskuse


J. Cervenka
5:09
5.1.2012

J. Stejskal
2:13
5.1.2012

počet příspěvků: 2, poslední 5.1.2012 05:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.