Snad žádná jiná fakulta naší Alma mater – Univerzity Karlovy, ale ani jiné instituce vysokého školství u nás – nebyla pod takovým drobnohledem, přesněji „komunistickým dohledem“, ale tím pádem i středem veřejné pozornosti, jako Filozofická fakulta (nadále FF UK). Spojena se jmény známými doma i v literárním světě, jejichž nositeli byli mj. Jan Mukařovský, Albert Pražák, Bohumil Mathesius, Bohuslav Havránek, Karel Krejčí, Felix Vodička, Květuše Sgallová, František Buriánek, Antonín Jelínek, Milena Honzíková, Emil Lukeš, Jaroslava Janáčková a následovat by mohl dlouhý seznam z přebohatého rejstříku, uvedeného v čerstvě vydané knize „Tato fakulta bude rudá!“ (Akropolis, Praha 2010, 728 stran).

Původcem, editorem a redaktorem knihy je profesor PhDr. Jiří Holý, DrSc. z Ústavu pro českou literaturu a literární vědu FF UK (*1953) - v redakční spolupráci Mgr. Katky Volné (*1976), známé již z první knihy „Prověřená fakulta“ z roku 2009. V ucelené podobě se podařilo prostřednictvím 18 autorizovaných rozhovorů s pamětníky (pedagogy i studenty), dále dobových dokumentů a historických textů obsáhnout jedno dějinné a významné půlstoletí. Připravit vlastně základ ke zkoumání dějin české literárněvědné bohemistiky a vlastně dějin Filozofické fakulty, které je zatím v počátcích.

Dlouhé a členité je období, které kniha zahrnuje, bylo náročné pro samotné aktéry, pedagogy i absolventy z padesátých let, poznamenaných ideologickým dogmatismem, a také přílivem průměrných komunistických absolventů dělnických kurzů, z let šedesátých se snahou o liberalizaci výuky, pluralizaci kultury a demokratizaci, až po léta „normalizační“ s rozsáhlými čistkami, přísnou kontrolou a mnoha zásahy stranické a státní byrokracie. Tím vším je fakulta a její neustále se proměňující katedry, a tedy i kniha o ní, velmi zajímavá a čtenářsky přitažlivá. Román „Žert“ Milana Kundery má svůj původ na této katedře, stejně tak próza Jana Trefulky „Pršelo jim štěstí“ s atmosférou jejich vyšetřování, takže jejich všeobecná známost dodnes trvá, neboť autoři i protagonisté příběhů dosud žijí a jejich osudy jsou nadále pozorně sledovány. Pozoruhodné jsou názory a vzpomínky, někdy jen i epizody ze života výrazných osobností, které získávaly i ztrácely svou autoritu v postupně se měnících podmínkách.

Destruktivní působení Vítězslava Rzounka, který ovládal fakultu jako prorektor Univerzity Karlovy v letech 1972 až 1980, a kromě toho zastával ještě mnoho dalších funkcí v KSČ, Akademii věd, ve Svazu spisovatelů, zasahovalo nejen do jejího života, ale zejména do životů a osudů mnoha lidí. Jeho vzestupu a kariéře nikdo nebránil a jak ho charakterizují zpovídající - stal se fantomem a také netvorem, byl bystrý a také bezcharakterní, inteligentní a také rafinovaný, ctižádostivý a také demagogický (to zejména). Se zjevnou pomocí a zásluhou dvou všehoschopných soudružek Zdeňky Bastlové a její přítelkyně Evy Fojtíkové (manželky ideologického tajemníka ÚV KSČ) bezohledně „ničili nejen protihráče, ale i všechny, kdo je odmítali jednoznačně podporovat“. Tady má svůj původ i název knihy, neboť výrokem „Tato fakulta bude rudá!“ se její proslulý autor po celou dobu řídil, rozhodoval o titulech a vědeckých hodnostech, manipuloval lidmi, získával je za konfidenty, takže zákonitě postupně klesala mravnost a kultivovanost, celková kdysi proslulá náročnost na vysokou vzdělanostní úroveň. Vysloveně negativní ovzduší se mělo nazývat „normalizací“, přitom vše se odehrávalo na komunistické partajní úrovni, kde Rzounkovi stoupenci a aspiranti dokázali udržovat a posilovat svůj vliv na výuku, názory na četbu, literaturu, její proudy nebo směry a na jejich protagonisty. Kdo z nich si tehdy více uvědomoval, že vzniká nutně pokřivený obraz o naší literární minulosti a tehdejší kulturní a společenské realitě? V zdeformovaných poměrech se nutně rodily konflikty, stejně tak se dařilo některým únikům a směšným situacím.

Rozhovory a výpovědi pamětníků jsou obdivuhodně přesvědčivé, nic nezastírající, naopak dosti otevřené, i když události jsou vyprávěné se značným časovým odstupem. Nebylo asi snadné reflektovat osobní stanoviska k některým otázkám, vyžadujícím charakterizovat atmosféru a působení jednotlivých pedagogů. Podle editorů v několika případech bylo obtížné získat souhlas k vyprávění a zaznamenání vzpomínek, stanovisek, ale i konfrontací s odlišnými názory. „Nemám co zajímavého říct“, „Jsem už starý, ne všechno si přesně pamatuji“, „Mám obavy ze zkreslení“ – asi tak a podobně vyznívaly také odpovědi na vyslovená přání získat o dění na Filozofické fakultě pokud možno věrné údaje. Pochopitelně publikované rozhovory nemohou mít shodný stylový ráz, ale poslední slovo při jejich zařazení měli vždy zpovídající, mluvčí. Jsou osobité, bezprostřední a důvěryhodné.

Zaslouží si vyjmenovat těch 18 pamětníků a přečíst si jejich autentické odpovědi, a jak vidno, všechna jména jsou v naší literární veřejnosti dosti známá, mnohé o výpovědích napovídají jejich charakteristické titulky (uvedeno podle pořadí v knize): Zdeněk Pešat (*1927): Na katedře nebylo co vést liberálně ani stranicky ortodoxně, Miloš Pohorský (*1927): Fakulta se neustále proměňovala, Květuše Sgallová (*1929): Někomu pomůžeš, a on tě pak vyhodí, Miloš Hoznauer (*1929): Byli jsme zapálení a naivní, Zdeněk K. Slabý (*1930): Z reformovaného studia na fakultě jsem se poněkud vymykal, Antonín Jelínek (1930-2008): Na Nezvala vzpomínám docela rád, Jaroslava Janáčková (*1930): Musíš fungovat jako most, Vladimíra Gebhartová (*1931): Je těžké pochopit naše nadšení, Věra Menclová (*1938): V šedesátých letech tady byla báječná atmosféra, Vladimír Binar (*1941): Berete mi práci, kterou mám rád, řekl jsem Rzounkovi, Bohuslav Hoffmann (*1940): Katedra byla jasně rozdělená, Jiří Hošna (*1950): Přišel okamžik, kdy už nešlo mlčet, Eva Štědroňová (*1946): Lidé se rozdělovali podle toho, jestli byli slušní, Vladimír Heger (*1958): Plnily se „příkazy doby“, Miloš Zelenka (*1961): Beru to jako negativní zkušenost, Milan Pokorný (*1961): Na katedře jsem zažil nejhorší léta života, Petr A. Bílek (*1962): Byla to směšnohrdinská doba, Alexej Mikulášek (*1962): Atmosféra byla napjatá.

Poučné jsou v závěru některé učební texty, či jejich úryvky, z jakých měli posluchači fakulty čerpat vědomosti (Nástin dějin české literatury, Český román 70. a 80. let a jeho nadnárodní kontext), také autobiografické a fikční texty inspirované děním na fakultě (od Vladimíra Forsta, Hany Pražákové, dcery Františka Křeliny, jednoho z katolických spisovatelů, odsouzených v 50. letech, nepravděpodobné příběhy Miroslava Ivanova, Moje šílené století Ivana Klímy, emigrantský snář Vladimíra Bojara, Curriculum Květy Sgallové nebo Kamikadze Vladimíra Macury), jakož i nezbytné kalendárium se jmény učitelů a studijních předmětů, významných událostí a dokumentů. V letech 2008-09 vznikala kniha s viditelnou snahou o komplexní pohled, reflexi i sebereflexi a její nedávná veřejná prezentace na půdě Filozofické fakulty s hojnou návštěvou může napovědět, že o ni bude zájem. Kéž by poskytla impuls k dalším podobným vzpomínkovým a memoárovým publikacím o našem vzdělávání a tím i o našich nadějích v budoucnost celé společnosti, jako se to zdařilo u této zatím jediné fakulty Univerzity Karlovy.