Ve čtvrtek 21. června 2012 rozhodl kárný senát Nejvyššího správního soudu ČR předsedkyně Milady Tomkové o kárné žalobě, kterou olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištván podal na krajského státního zástupce v Brně Petra Coufala. Soud rozhodl, že kárně žalovaný je vinen ve smyslu žaloby, avšak neuložil mu žádný trest. Usoudil, že samo projednání před kárným senátem je dostatečným opatřením. Petr Coufal přesto dne 22. června 2012 poslal ministrovi nespravedlnosti resignační dopis. Odstoupil z funkce ke dni 31. července 2012 s tím, že chce dále pracovat jako řadový státní zástupce.

Příčina jeho pádu je zdánlivě malicherná. Vše začalo trestním oznámením, které na něj podal anonymní oznamovatel Městskému státnímu zastupitelství v Brně kvůli soustavnému parkování jeho soukromého auta na služebním parkovišti. Autem dojížděl denně do zaměstnání. Petr Coufal si nechal oznámení poslat a sám rozhodl, že se trestného činu nedopustil. Podání přehodnotil podle obsahu jako stížnost a poslal je ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, který si nepopálil prsty, ale předal černého Petra k vyřízení vrchnímu státnímu zástupci v Olomouci.

Podobně kdysi postoupil předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové stížnost na bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, čímž jí umožnil, aby si s ním vyřídila účty za jeho loajalitu k prezidentovi republiky v době jejího sporu s ním. Pavel Kučera se pak na konci své bezúhonné soudcovské kariéry ve věku 70 let dočkal nepravomocného zbavení funkce soudce kárným senátem Vrchního soudu v Praze.

Mezi kárným řízením proti Pavlu Kučerovi a Petru Coufalovi je určitá podobnost. V obou případech se lze domnívat, že žalovaní nebyli svým kárným žalobcům zcela lhostejní.

Případ Petra Coufala souvisí s "válkou žalobců", která vypukla v červnu r. 2007 po rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o odnětí trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka severomoravským žalobcům a o jejím přikázání jihlavskému okresnímu státnímu zástupci Arifu Salichovi. Velká část státních zástupců se vymezovala vůči "kauze Čunek". Podle jejího hodnocení se rozestoupili na dva nesmiřitelné tábory. Odpovědnost za zásah se přičítal Renatě Vesecké. Do čela opozice se postavila předsedkyně Unie státních zástupců Lenka Bradáčová.

Bezprostředně po převzetí věci Arifem Salichovem Petr Coufal jako jeho nadřízený vystoupil spolu s ním na tiskové konferenci a v televizi. Oba se vyjádřili nezvykle ostře o úrovni práce severomoravských státních zástupců (např. zde).

Postižení se cítili nekolegiálním vystupováním jihomoravských žalobců velmi dotčeni.

V prvé etapě "války žalobců" padaly hlavy odpůrců zásahu. Ivo Ištván, tehdejší vrchní státní zástupce v Olomouci, se postavil na stranu odpůrců zásahu do "kauzy Čunek" a posléze byl ministrem Jiřím Pospíšilem neoprávněně odvolán z funkce. Na odvolání nečekal Igor Stříž, Ištvánův náměstek, který se funkce vzdal. Dále byli ze svých funkcí odvoláni Pavel Kačírek, okresní státní zástupce v Ústí n.O., Jan Jakovec, krajský státní zástupce v Ústí n.L. a Adam Bašný, vedoucí liberecké pobočky KSZ Ústí n.L.

Počínání skupiny, která předešla možnému podání obžaloby na Jiřího Čunka, přinejmenším kryl Jiří Pospíšil. Současně odvolával čelné představitele opozice. Fakticky zaujal pozici capo di tutti capi pachatelů zásahu do "kauzy Čunek".

S nástupem Nečasovy vlády zafoukal jiný vítr. Postoj ke "kauze Čunek" se zásadně změnil, i když žádné oficiální prohlášení o její nezákonnosti nebo aspoň neetičnosti nebylo vydáno. Vládní koalice uznala, že je třeba napravit poměry ve státním zastupitelství. V rozporu se zdravým selským rozumem a dobrými mravy byl nápravou pověřen Jiří Pospíšil, který byl ve skutečnosti spolupachatelem dřívějších nepřístojností. Na jeho návrh vláda odvolala Renatu Veseckou, která pak odešla do advokacie. Záhy po ní odešli její náměstci Karel Černovský a Olga Šebková, nevinný Zdeněk Koudelka byl aspoň odsunut do Justiční akademie. Začalo postupné vytlačování "lidí Vesecké". Stanislav Potoczek, signatář osudového usnesení ze 4. června 2007, přišel o ředitelské křeslo. K odstoupení byla přinucena olomoucká vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová, odvolána byla pověřená krajská státní zástupkyně v Hradci Králové Anna Jahodová, z funkce krajského státního zástupce v Ústí n.L. byl posléze vypuzen Jiří Křivanec. Po vleklých sporech se podařilo odvolat pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu.

Naopak poté, co správní soudy zrušily nesprávná rozhodnutí Jiřího Pospíšila o odvolání Ivo Ištvána, Jana Jakovce a Pavla Kačírka, pan ministr po třech letech od činu zapřel sám sebe a vrátil je na původní místa. Igora Stříže povolal nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman do funkce svého prvního náměstka. Lze-li považovat vyslání na zahraniční misi do Kosova za prestižní záležitost, pak se určitého zadostiučinění nakonec dočkal i Adam Bašný.

Výrazným osobnostem "kauzy Čunek" Arifu Salichovi a Petru Coufalovi se kupodivu až dosud nic nedělo.

Tím není řečeno, že kárná žaloba na Petra Coufala byla nedůvodná a uznání viny kárným senátem nespravedlivé. Trestní oznámení proti němu bylo obsahově nicotné. Ani to jej ale neopravňovalo, aby rozhodoval sám o sobě. Ztratil tím nestrannost a postoupením oznámení ministrovi ohrozil svou nezávislost státního zástupce.

Naproti tomu rozhodnutí kárného soudu uznat vinu, ale neuložit trest, bylo vzhledem k nicotnosti trestního oznámení a dosavadní beztrestnosti Petra Coufala uvážlivé. Za těchto okolností ovšem není jasné, co ho dovedlo k rozhodnutí vzdát se funkce. Připomínám, že Petr Coufal jako jeden ze sedmi žalobců v procesu na ochranu osobnosti proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové neustál tlak mediálního lynčování a po prvním zamítnutí žaloby soudcem Vojtěchem Ceplem ml. z řízení odstoupil. Málokdo ví, že se vyloučil z řízení k trestnímu oznámení spolku Šalamoun z r. 2008 proti pachatelům "kauzy Čunek", v němž byl uveden jako jeden z podezřelých. Je možné, že jeho resignace je důsledkem únavy z víceletého mediálního "ostřelování", při němž bývala zmiňována také jeho minulost náměstka krajského prokurátora, dozorového prokurátora nad činností StB a člena KSČ.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR z 21. června 2012 může ale mít důsledky přesahující význam zásahu do individuálního osudu odsouzeného. Je judikátem, který budou muset mít v patrnosti všichni vedoucí státní zástupci, jimž by se případně dostal do rukou podnět směřující osobně proti nim nebo podnět proti jejich podřízeným, kteří rozhodli sami o sobě.

Způsob, jímž Petr Coufal naložil s nicotným trestním oznámením proti sobě, je sice neobvyklý, nikoli však úplně ojedinělý. V jiném, dosud živém nedořešeném případě čelí státní zástupkyně podnětu ke kárné žalobě kvůli tomu, že se "významně zasloužila" o držení dvou nevinných mužů ve vazbě po dobu šestnácti měsíců. Soudy posléze oba pravomocně zprostily viny, a to rozsudkem s náznaky výsměchu její umanutosti. Podnětu ke kárné žalobě čelí také státní zástupce vyššího státního zastupitelství, který vykonával dohled nad její činností a určitou vadnost jejích rozhodnutí zjistil až po soudním rozhodnutí ve věci.

Držení nevinných lidí ve vazbě po dobu 16 měsíců z důvodů "neumětelství" státních zástupců je nepřístojnost, která svou zhůvěřilostí kolísá mezi kárným proviněním a zločinem neoprávněného odnětí svobody. Nejde tedy o "prkotinu" srovnatelnou s parkováním soukromého auta na služebním parkovišti.

Procesním předpisem pro projednávání kárných žalob je zák.č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, který mimo jiné zařazuje projednávání kárných věcí mezi rozhodování ve výlučné osobní pravomoci kárného žalobce.

V dané věci podnět k zahájení kárného řízení byl ale přikázán k vyřízení právě zmíněnému dohledovému státnímu zástupci. Podání "přehodnotil podle obsahu" jako stížnost na chování státního zástupce a rozhodl, že ani on sám, ani dozorová státní zástupkyně se nedopustili pochybení. Jeho nadřízený pak ale nereagoval na stížnost předkladatele kárného podnětu podáním trestního oznámení nebo kárné žaloby, jak by se dalo ze srovnání s osudem Petra Coufala předpokládat, nýbrž sdělil stěžovateli, že provinilec s ním obsah svého rozhodnutí konzultoval a vydal je s jeho souhlasem.

V jednom případě tedy kárný žalobce podal žalobu kvůli nesprávnému nakládání s "ptákovinou", v druhém, v němž jde o nesprávné pojednání závažného provinění, viníka "zakryl". Zjevně s ním neměl jiné nevyřízené účty. Plyne z toho málo potěšitelný závěr, že nestrannost, profesionalita a zachovávání dobrých mravů nejsou zcela samozřejmými prvky rozhodování státních zástupců.