Jaké soudce vlastně chceme mít? Je zcela nepřípustné, aby vznikala kabinetní justice

V poslední době se veřejné prostředí začíná vymezovat ve svém postoji k individuální reprezentativní moci soudní, tedy soudcům, poměrně razantně. V kauze Havlín poukazuje na individuální nemorálnost a zločinné jednání soudce kupčícího se spravedlností. Ke kauze Havlín je možno přidat si i další, třeba litoměřické soudce. Ve věci konkurzního správce Iva Haly a spol. nabývá přesvědčení o jednání soudce další dimenze, kdy je předmětem veřejného zostuzení samotný fakt, že insolvenční soudci se setkávají ve svých kancelářích s insolvenčním správcem a že soud dokonce vydá rozhodnutí, ve kterém zcela přijme argumentaci jedné ze stran.

V právnickém prostředí je opakovaně poukazováno na fakt, že setkávání soudců a dalších justičních profesí není nikoliv nežádoucím jevem, a to i na společenské a odborné úrovni, ale naopak jevem navýsost potřebným, minimálně pro „provzdušnění“ justice. Třeba tím, když advokáti či státní zástupci řeknou soudcům své názory neředěné formální atmosférou soudního jednání. Uzavírání se justice do sebe bylo reakcí na kritiku objevivší se před několika lety. Náhle začalo být problémem objednat se k příslušnému soudci, nebo mu dokonce zavolat a probrat s ním, jako právní zástupce či obhájce, konkrétní technickou procesní věc. Že to významně zpomalovalo řízení – protože i pouhé sdělení, že svědek nemůže k soudu, muselo proběhnout obrovským úředním kolečkem a stanovení náhradního termínu představovalo akci jak kulový blesk –, mravokárce neobtěžovalo.

Nastala tak situace, kdy jsou soudci zavření jak kanárci ve svých klecích se svými spisy, která není žádoucí a která vedla k vytvoření dojmu kabinetní a naprosto neprostupné justice. Morální integrita 99,9 procenta soudců byla zpochybněna a přistižený byl výkon spravedlnosti jen proto, že se bojíme, co by tomu řekla veřejnost.

Respekt bez předběžné buzerace

Ano, soudy jsou tady pro občany a je zcela nepřístupné, aby vznikala kabinetní justice. Ano, já sám mohu vyjmenovat řadu soudců, s jejichž odbornými názory nesouhlasím, a dokonce i některé soudce, kvůli jejichž morálně-lidským vlastnostem a profesní povaze si myslím, že by soudci být neměli. Ovšem kdybych měl vyjmenovávat všechny ty, které jsem potkal a o kterých se domnívám, že jsou naprosto normální, skončil bych statisticky právě u čísla 99,9 procenta. Čeho se nicméně děsím ještě víc, je neustálá zášť vůči soudcům a snaha preventivně z nich vytvářet nesvéprávné nadlidi.

Úplně mi zatrnulo nad návrhem z kruhu ČSSD, že by snad soudci měli provádět majetkový striptýz a podávat daňové přiznání o všech svých osobních poměrech. Soudce je člověk, který má právo na svoje soukromí a jeho ochranu snad ještě více než kdokoli jiný právě proto, že rozhoduje o jiných. Soudce by měl být dobrý člověk, jak říká jeden americký profesor práva. Soudce by měl být povznesen nad odbornou kritiku svých názorů a musí být povznesen nad emotivní prohlášení účastníků řízení či jiných soudních stran. Musí ale soudce být superman zavřený v kleci, který nesmí skoro nic a je pravidelně kontrolován jako pokusné zvířátko? Jakou morální kvalitu asi bude mít ten, kdo dobrovolně přistoupí na taková pravidla hry, osamělý jedinec bez rodiny, jehož jediným životním přáním je rozhodovat spory mezi lidmi. Ne, soudce musí být dobrý člověk a osobnost a je na společnosti, aby mu umožnila být respektovaným bez předběžné buzerace z prvoplánových důvodů.

Já chci soudce, kterému smím zavolat a zeptat se ho, kdy nařídí jednání, já chci soudce, který si pozve zástupce stran a sdělí jim podstatné skutečnosti potřebné pro rozhodnutí věci, a mohu ubezpečit, že takoví se sami postarají o to, aby mezi nimi svoje místo neměli ti, kteří předvedli to, co doktor Havlín.

Autor je advokát

LN, 26.2.2016