Usnesení 3. senátu Nejvyššího soudu ČR z 31.října 2013, jímž soud potvrdil vyjmutí bývalých poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve věci jejich údajného korupčního jednání, se dočkalo silného mediálního ohlasu, ale mála porozumění jeho smyslu. Tak Petr Štěpánek se přímo ptá v článku, uveřejněném několika internetovými servery (zde.), zda si vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan vpálí kvůli zmaření jejich trestního stíhání kulku do hlavy.

Otázka není úplně nepřípadná, i když nejen z pohledu předpokládané Ištvanovy odpovědnosti za zbytečné trápení obviněných vazbou. Život žalobce v zemi s nevypočitatelnými soudy, s přebujelým právním formalismem, nedbáním mravního hlediska a zásad zdravého selského rozumu při posuzování formálně-právních otázek také není zrovna procházka růžovou zahradou.

Není ale vůbec na místě obávat se vpalování kulek do hlavy. Žalobci jsou dlouhodobě vychováváni k odolnosti vůči nezdarům. Navíc žijí v přesvědčení, že případné poškození práv účastníků trestního řízení je jen jakýmsi nezbytným vedlejším produktem jejich posvátné činnosti, za jehož vyprodukování nesmí být voláni k odpovědnosti.

Ostatně nepříjemnosti, jimž byli bývalí poslanci vystaveni, jsou maličkostí proti tomu, co se občas děje běžným občanům, za které se nikdo nepostaví. Například na stránkách spolku Šalamoun se lze seznámit s jeho víceletým marným usilováním o potrestání státní zástupkyně Evy Žďárské a jejího dohledového státního zástupce Vladimíra Kubíka (např.) za šestnáctiměsíční vazbu dvou nevinných mužů, nakonec pravomocně zproštěných obžaloby (podrobnosti o jejich kalvárii uvádí Reflex v 36. čísle). Mezi jejich nadřízenými s pravomocí kárného žalobce od krajského státního zástupce až po ministra spravedlnosti se nenašel žádný, který by podal kárnou žalobu, a pokusy o vyvolání trestního řízení pro zneužití pravomoci byly rovněž marné. Dodávám, že nejde o ojedinělý případ.

Nadužívání vazby neodpovědnými jednotlivci, kteří vrhají špatné světlo na celou komunitu, patří k nepříjemným problémům českého trestního řízení. Vládnoucí vrstvy to ponechává v klidu a spustí křik teprve v případě, že osud dopadne na některého z jejich příslušníků. Spoluodpovědnost za daný stav nesou bez výjimky všichni ministři spravedlnosti, kteří obvykle během krátkého působení v úřadě ani nedospějí k zjištění, že se dějí nějaké nepřístojnosti tohoto druhu.

Případ, jehož se týká zmíněný judikát, je ale mnohovrstevný a nevyvolává pochybnosti pouze o rozhodování žalobců. Nejvyšší soud ČR jednal o věci dvakrát – v červenci a říjnu – v podstatě se stejným výsledkem. Nezabýval se – ani mu to nepříslušelo – otázkou, zda jednání, z kterého byli bývalí poslanci obviněni, má povahu trestného činu. Z ryze formálního pohledu vlastně rozhodl, že imunita chrání poslance a zajišťuje jim beztrestnost , i když se v souvislosti s výkonem funkce dopustí protiprávního jednání, tedy že takové jednání je běžnou součástí náplně činnosti poslance. Chápu, že žalobci s takovým pohledem na začátku trestního stíhání nepočítali a cítí se rozhodnutím Nejvyššího soudu zaskočeni. Nemají ale jinou možnost, než je vzít na vědomí a dále se bývalými poslanci nezabývat. Na rozdíl od občanů se nemohou proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odvolat k Ústavnímu soudu ČR.

Pokud se omezíme pouze na obsah usnesení, pak překážky pro stíhání bývalých poslanců jsou pouze formální povahy. Z tohoto hlediska Štěpánkova další otázka "proč mají být najednou kriminalizovány skutky, na kterých politika, co je svět světem, stojí?" je výsledkem neporozumění podstatě daného problému. Na tom, jak nakládali poslanci se svými poslaneckými oprávněními, z pohledu usnesení Nejvyššího soudu ČR v podstatě nesejde.

Na základě usnesení Nejvyššího soudu ČR nelze také vyvodit žádné závěry o důvodnosti či nesprávnosti počátečního rozhodnutí o uvalení vazby. Tím ovšem netvrdím, že vazba byla na místě.

Kdo viděl skvělý Spielbergův film "Lincoln", jistě si všiml, jak ctihodný americký prezident při zajišťování podpory pro přijetí 13. dodatku k americké ústavě používal zcela bezostyšně všech možných korupčních nástrojů. Zdá se to potvrzovat názor, že korupce jako nástroj k dosažení politických cílů je možná nehezká, ale od pradávna běžná a přípustná. Pokud by se prokázalo podezření, že Petr Nečas použil korupčních prostředků, aby se zbavil kverulujících poslanců, mohli bychom jej s trochou nadsázky a smyslu pro humor považovat za epigona Abrahama Lincolna. Potíž ale vidím v rozdílnosti povahy cílů obou korumpujících politiků: zachování jednoty Unie a zrušení otroctví byly ušlechtilé cíle prospěšné pro budoucnost USA. Naproti tomu přijetí "balíčku" daňových opatření a vyslovení důvěry Nečasově vládě jsou malicherné cíle, jež jsou z hlediska prospěchu státu v nejlepším případě sporné. Navíc média i politici zamlčují, že Petr Nečas se potřeboval "kverulantů" zbavit i kvůli prosazení zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, který v části finančních náhrad považuji za zločin proti zájmu státu. Proto se Petr Nečas ve srovnání s Abrahamem Lincolnem jeví jako jeho hodně ošklivá karikatura.

Tím se dostávám k myšlence, že trestnost korupčního jednání politiků nelze posuzovat bez vztahu k povaze cíle, k němuž chtějí korupčníci dospět, bez zjištění intenzity porušování zákona a bez ohledu na obecné pojetí mravnosti. Mechanické vyhodnocení na základě formálních znaků není na místě, naopak by mělo být věcí individuálního posouzení případu nezávislým soudem.

Nejvyšší soud ČR v dobré snaze chránit formální pravidla ochrany jednání poslanců imunitou připravil nejen veřejnost, ale i obviněné o možnost získat vyjádření soudu o povaze stíhaného jednání. Dokonce obviněným ublížil více než veřejnosti, která si za pár dní najde jinou hračku a na tento případ zapomene. Napadá mě kacířská myšlenka, že bývalí poslanci byli poškozeni natolik, že by se měli proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ohradit ústavní stížností: to samozřejmě jen v případě, že si jsou jisti svou nevinou.

Ovšem Petr Štěpánek, Marek Šnajdr, Martin Fendrych i další kritici postupu proti třem bývalým poslancům mají oprávněné pochybnosti o průkaznosti vymezení stíhaných domnělých trestných činů. Také spolek Šalamoun měl od počátku pochybnost o příčinné souvislosti mezi přijetím tzv. "trafik" a údajnými Nečasovými nabídkami, proto nabídl soudu společenskou záruku za Ivana Fuksu. Potíž je ovšem v tom, že všichni se orientujeme jen podle mediálních zpráv, což může být ošidné.

Pokud se nevynořilo obvinění bývalých poslanců, že resignací na mandáty vyhověli korupční nabídce, jejich jednání se jevilo jako čestné: nechtěli mít dále nic společného s pletichařením Petra Nečase a jeho souputníků, ale současně nechtěli hlasovat proti straně, jež jim pomohla k mandátu, proto resignovali. Zda toto je pravda o jejich jednání či zda mají pravdu žalobci, se v novinách nedočteme.

A Nejvyšší soud ČR nás všechny společně zbavil možnosti dostat se sledováním hlavního líčení k přesné informaci o skutkových zjištěních, na jejichž základě žalobci bývalé poslance obvinili a poslali do vazby. Jako laik jsem přesvědčen, že kauza, která vyvolala takový rozruch, měla být uzavřena veřejným projednáním, aby nebyl žádný prostor pro dohady. Výsledný účinek usnesení Nejvyššího soudu ČR je tedy společensky škodlivý.