24.9.2017 | Svátek má Jaromír


JAR: Jaký podivný pokrok dosahujeme

17.11.2016

Thomas Sowell, výtečný černošský myslitel, ekonom, autor řady knih, ve své úvaze s názvem „Random Thoughts“ teď v posledních dnech (Townhall, 1. listopadu 2016) se zmiňuje, že my vzdělanci jsme již dosáhli úroveň absurdity, že lidé kolem nás jsou teď pokládáni odpovědnými za činy - přemožné přečiny či dokonce zločiny -, které se udály před jejich vlastním narozením. A přitom již nepřekvapuje nedostatek pocitu odpovědnosti za nehoráznosti, jichž se nyní kolem sebe dopouštíme. Nikomu již například nevadí, že NAACP, černošská organizace již dost dávného data, se rozhodla věnovat podstatný obnos peněz odborovým svazům učitelů veřejných škol, proslulých svým nekvalitním počínáním, v kontrastu k tzv. charter schools - druh škol, které jsou tou nejlepší nadějí pro vzdělávání zejména černošské mládeže. A málokdo si troufne takto se ozvat.

Časování mi výtečně vyšlo, měl jsem značné štěstí, že se mi podařilo zvládnout studijní požadavky na americké univerzitě s prestižním označením jedné ze sedmi Ivy leagues a pak měl příležitost se uplatnit jsko kantor v takovém akademickém prostředí. Od té doby (léta šedesátá) se finanční výlohy studií znásobily asi dvacetkrát, čili zcela mimo můj dosah. Rovněž se postatně změnila atmosféra vyučovacího prostředí. Takovou změnu jsem už pocítil na vlastní kůži. Jeden kolega, profesor francouzské literatury, běloch z Oklahomy, pokud se dobře pamatuji, učinil prohlášení, že my všichni běloši jsme odpovědni za utrpení černochů, nyní ovšem politicky korektně přejmenovaných na Afro-American. V různých končinách Afriky jsem byl aspoň desetkrát. Nikoho jsem tam nevykořisťoval, žádného otroka jsem nikdy neviděl, natož abych ho vlastnil, a navíc jako manžel osoby nezcela bělostné rasy odmítám se cítit vinen, takovými názory nesouhlasím, srdečně jimi opovrhuji.

Taková je již ironie, že čím prestižnější instituce, tím méně tolerance se tam vyskytuje. Posloužím příkladem: Harvard, učiliště numero uno. Pozvaný řečník s politicky nekorektními názory bude ukřičen, k jeho projevu beztoho nedojde, přislušný levicový dav vystoupení znemožní a oficiální vysvětlení poskytne příslušný děkan s odkazem na vysoké výdaje, které by si vyžádala opatření k ochraně politicky nevhodného řečníka.

Sice se oficiálně prosazuje diversity, na velmi finančně nákladném učilišti Ithaca College velmi pokrokoví studenti se zoganizovali v hrozící revoluční těleso prosadit své radikální požadavky. Administrativa jim promptně vyhověla, uspořádala příslušné podmínky k realizaci vyžadovaných změn, k nimž však nedošlo pro náhlý nedostatek původních, se nedostavivších revolučních iniciátorů.

Mění se kritéria v dnešních dobách. Bývala studená válka, rozdělený svět, tehdejší realita železné opony. Teď tedy máme jiné časy. Leckomu však příliš odlišně nepřipadají.

- - -

Volím teď jiné téma. Byl jsem příjemně překvapen udělením tzv. Chancellor Excellence in Teaching Award. Každý rok dva kandidáti z našeho kantorského sboru, rozmnoženého do počtu 700, jsou tak poctěni, takže by trvalo déle než tři století, než by se na všechny dostalo. Současně se blížil termín eventuality druhého sabbaticalu, který bych byl velice přivítal, ale nemusel by mi být udělen. Z hlediska politicky korektního hodnocení stavu světa té doby, maximálním morálním zavržením kromě Izraele (samozřejmě) byla postižena Jižní Afrika. Nejen americké univerzity se zbavovaly akcií společností stále ještě v RSA (Republic of South Africa) investujících a na jejich produkci se podílejících. Prosadil se zákaz dovozu jakkoliv žádoucího zboží. Sankce, bojkot - to bylo jediné platné pravidlo dne.

Načež jsem přišel s nápadem v oné hanebné rasistické zemi strávit svůj sabbatical. „Nehorázná, neuvěřitelná, neprominutelná provokace, drzá frajeřina,“ takové to byly reakce až do okamžiku, kdy jsem se ozval, a takové zobáky vesměs sklaply. Vytáhl jsem svůj trumf: Priscilly rasa. S ní se to vleklo od jejího narození. Sice privilegovaná princeznička, která ale do své rodné země jaksi úplně nepatřila, byla outsider, místní děti po ní házely kamením. Do žádné školy nemohla chodit. Takový byl její život až do jejího věku šestnácti let, když začal vládnout Mao Ce-tung a nastaly svízele jiného druhu. Následovala nijak noblesní uprchlická existence v Hongkongu, po přesunu naTchaj-wan se podařilo získat vstupní vízum do Ameriky. Tam dorazila v době, kdy jako míšence se jí v jižních státech dostalo nijak přednostního zacházení.

A teď máme příležitost si ověřit apartheid na vlastní kůži a v tom byste vy nám chtěli bránit? Vás vůbec nezajímá, jaká je tam teď situace, nakolik se mění? Ano, třeba to pro nás bude riskantní - nebo třeba ale vůbec nebude. Ano, jsme si vědomi rizika vlastně dvojího. Jednak příjezdem spolu s dítkem, vzniknuvším z takového manželství, porušíme tamější platné zákony. A navíc porušíme nyní tak vehementně prosazovanou praxi bojkotu v této části světa.

Apartheid: Začneme-li od Adama, ten se narodil v roce 1948, zrovna když se v naší rodné zemi k moci dostali komunisté a národu nadělili marxismus-leninismus. A v Jižní Africe se k moci - nikoliv pučem, ale ve volbách - dostali Búrové. Ti zavedli systém rasové separace - tedy apartheid.

Búrové (Boers) čili Afrikaners jsou sice běloši, ale nejsou to Evropané. Jsou bílý kmen s jedinými svými kořeny v africkém kontinentu již po víc než tucet generací. Nejsou to kolonisté, nebylo koho kolonizovat. Když dorazili k mysu Dobré naděje, v roce 1652, čtyři roky po třicetileté válce, potulovalo se tam jen pár nomádských Hotentotů a ještě primitivnějších Křováků. Tedy žádní Zuluové, Xhosové, kmeny Sotho a Tswana, dnešní černošská většina: tito emigranti se dostavili ze severu poněkud později. Zatímco americké Indiány kosily z Evropy přivezené epidemie, na búrských rukou krev nelpí.

Jenže apartheid na nich lpí. Proč k tomu došlo? Důvody historické, kulturní, nekulturní, psychologicky pochopitelné.

Za devět měsíců po příjezdu prvních Evropanů, křesťanů přísně protestantského ražení, se začala rodit nová rasa - míšenci zvaní Cape Coloreds, už je jich několik milionů. Rozmíšky, spory, konflikty s pozdějšími evropskými přistěhovalci. Tato zcela nová rasa, na rozdíl od naprosté černošské většiny, se nepokládá být součástí nějakých kmenů, jejich autonomních jazyků. Jejich mateřštinou je afrikaans. V té řeči se číšnice snažily komunikovat s Priscillou, s předpokladem, že je jednou z nich.

Šest tisíc Búrů - celkem 10 procent bílého obyvatelstva Kapské provincie - se rozhodlo k odchodu. Proslulí to tzv..Voortrekkers, v letech 1834- 1838 s volskými povozy přes hory a doly, pouští a polopouští se plahočili do absolutního neznáma. Za řekou Orange vznikl Oranžský svobodný stát, za řekou Vaalem vznikla Transválská republika. Tam Búrové našli svůj Říp, pustili se do budování dvou států a jednoho národa. Drží se křesťanské víry v její nevlídné kalvinistické podobě: predestinace, kádrové zařazení hned při zrodu, permanentní nebeská či ďábelská nomenklatura.

Víme, jakou kardinální roli hrál český jazyk v dramatu národního obrození. My jsme si oživovali cosi dávného. Búrové si ho ale zkodifikovali teprve ve dvacátém století. Své výlučné řeči dokonce postavili velikánský pomník. Búrové mají omezené množství svých příjmení - byl jsem schopen jich vypočítat pouze tucet. Nejpočetnější zřejmě jsou Bothové - těch je aspoň 80.000.

Búry též zoceluje historie búrské války. Začala v říjnu 1899, uplatnily se v ní novoty, které pak získaly na rostoucí popularitě. Brity napadení Búrové se bránili nekonvenčním způsobem - zaútočili a zmizeli, splývali s terénem. Ne tedy šik proti šiku ve vyrovnaných řadách, pokud možno v červených uniformách, na něž se dá dobře střílet i za snížené viditelnosti.

Britské největší imperium nedovedlo potřít pár sedláků, válka se potupně táhla, Británie na mezinárodní prestiži nezískala, když se vytasila s vynálezem: koncentrační tábory. Zkoncentrovat nikoliv lapené búrské bojovníky, ale jejich ženy a děti a podržet si je jako rukojmí. Búrové lnou ke svým rodinám, když jim je vezmeme, však oni se vzdají.

Předpoklad se potvrdil, cena vysoká. V pustinách pod stany, bez hygieny, epidemie začaly řádit a způsobily daleko větší ztráty na životech než všechna úsilí na bojišti. Válka prohrána, načež prohravší se měli za pár let dostavit na jateční orgie napřed první, pak druhé světové války..

Posléze se situace ještě víc komplikuje: Černošská většina, menšina Indů a míšenců, menšina bělochů, jež dělí řeč afrikaans a english. Anglicky mluvící Jihoafričané kontrolují ekonomii, patří jim průmysl, kdežto Búrům patří půda, na níž s černými čeledíny pracují. Černochům rozumí, mají je rádi jako jedince, bojí se jich jako rasy. Unikátní Búrové nemají zámořskou zemi, kam odjet a uschovat se před katastrofou. Není země, tedy ani Holandsko, kde by se se svou mateřštinou domluvili.

Dostavila se historická příležitost, jíž rostoucí procento vítězů začalo litovat: triumf Nasionale strany v květnových volbách 1948, když potřeli rozhašteřenou a vesměs anglicky mluvící koalici generála Jana Smutse. Starý pán se víc zajímal o zahraniční události než o domácí situaci. Na řešení černošské otázky si netroufl, občas citoval výrok své manželky paní Smutsové: „Pán Všemohoucí udělal velkou chybu, když stvořil nebílou rasu.“

Rok 1948 vedl k odhlasování nepříjemných zákonů - pilířů apartheidu. Zákazu mezirasových manželství, zákazu pobytu v bílých oblastech a de facto i ztráty občanství. Population Registration Act škatulkuje veškeré jihoafrické obyvatelstvo. Jakou totožnost by asi přidělili našemu potomkovi? Zájemci o rasové překlasifikování si mohli zažádat u vládního úřadu. Úřad vyřizoval stovky, tisíce případů.

Mixed Marriages Act a Immorality Act jsou ty hlavní pilíře. První zakazuje mezirasová manželství, druhý zakazuje mezirasová obcování, dopustili jsme se obého a s výsledným potomkem zločinu pochodujeme po johannesburských ulicích. Pěst na oko již nepříliš bdělé. Upřených pohledů sice stále dost, ale byl v nich spíš podiv a zvědavost, nikoliv odpor a nepřátelství. Nejvíc pozornosti nám věnovaly černošky. Ty postřehly okamžitě, reagovaly, registrovaly, mezi sebou komentovaly.

Apartheid atrofuje, rozpadá se z nejednoho důvodu. Menším důvodem je tlak, halas ze zahraničí. Též se nabízí, ba vnucuje otázka: Jestliže je třeba tak drakonických zákonů k udržení, přežití afrikánské národnosti, stojí vůbec za to, aby taková národnost přežila?

Apartheid je neudržitelný, neprosaditelný, neuhlídatelný požadavek. V městech žije několik milionů černochů, jimž zákon zakazoval tam žít.

Stát s rekordně vysokou nezaměstnaností trpí akutním nedostatkem dostatečně kvalifikovaných pracovníků. Onen Global Competetive Index při uplatnění kriteria vzdělanosti pokládá Jižní Afriku za jednu z nejhorších – national disaster, národní pohromu, 80 procent všech škol je hodnoceno jako „disfunctional“. Pouhých 11 procent žactva se kvalifikuje k přijetí na univerzity. Většina se potácí na hranici problematické gramotnosti, a v případě černošské mládeže je situace daleko horší než u bělošských nebo asijských protějšků.

Požadavky pro přijetí jsou pro žadatele z řad černochů nižší. V roce 1994 polovina univerzitních studentů (z celkového počtu 528.000) byli černoši, kdežto nyní, v roce 2010, z 800.000 studentů jich už jsou dvě třetiny a čtvrtina je bělošská. Jonathan Jansen, první nebělošský prorektor (Vice-Chancellor), z celkového počtu 23 univerzit, tři čtvrtiny jich hodnotí jako fraudulent. Fiasku se vyhýbají snižováním požadavků a propadající studenti obviňují učitele z rasismu. V mezinárodním hodnocení (Times Higher Education Supplement) pouze jedno učiliště – University of Cape Town - si zasloužilo zařazení mezi 200 nejkvalitnějších institucí na světě.

Značná rasová disproporce se rovněž projevuje v oblasti národního zdraví. Za posledních 20 let pohroma HIV/AIDS důkladně k horšímu ovlivnila průměrnou dosaženou životnost - 47 roků pro černochy, 72 pro bělochy. Obrovská je disproporce nákazy: černochů je postiženo 14 %, míšenců 1,7 % a bělochů 0,3 %.

V současné době nákazou trpí 6 milionů – každý osmý občan. Tři miliony jich už zemřely, dalších 350.000 zemře každý rok. Denně přibývá 1350 případů onemocnění, s devastujícím demografickým dopadem, rostoucím počtem sirotků a odpovědností státu se o ně aspoň poněkud postarat. Porovnání: ČÍNA s 1,3 miliardou obyvatelstva - 740.000 nákazy HIV. JIŽNÍ AFRIKA s 50 miliony obyvatel - 5,6 milionů HIV

- - -

Nic takového jsem po návratu za sabbaticallu nemínil politicky korektně velebit.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


D. Šimáček
2:20
18.11.2016

M. Pivoda
14:42
17.11.2016

K. Křivan
7:29
17.11.2016

V. Kain
13:20
17.11.2016

P. Vavruch
14:26
17.11.2016

P. Sulc
3:15
17.11.2016

F. Matousek
6:17
17.11.2016

P. Sulc
7:33
17.11.2016

počet příspěvků: 8, poslední 18.11.2016 02:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.