V pondělí odvolili Italové, na podzim budou obměňovat Bundestag Němci. V Itálii to dopadlo fiaskem, že to hůř dopadnout nemohlo. Nevyhrál nikdo a zvítězila jen obecná mínka, že se žádné reformy dělat nemají a že státní kobyla má tu káru s dluhy táhnout dál, dokud nechcípne.

Nebude to jednoduché. Levice sice vyhrála, ale ne natolik, aby mohla vládnout – to hodně připomíná i naši politickou scénu. Do peletonu stranických dinosaurů se vklínilo Hnutí pěti hvězdiček, obskurní volební uskupení, které sehraje roli strůjce politické paseky. Opět se nabízí srovnání s naší politickou scénou.

S Němci to má mnoho společného. Od nich se chce, aby celý ten cirkus financovali. Zatím to jakž takž funguje. Němcům samozřejmě unifikovaná Evropa vyhovuje, protože v ní hrají dominantní roli. Ale jako všechno, i dominance má svá pro a proti. Financování "těch druhých" je ono "proti", které se stále většímu počtu voličů zajídá.

Je tu ještě jedna stránka věci. Národní vlády jsou v zajetí svých voličů. Ti si zvykli na korumpování, tedy na úplatky ze státní kasy, ber kde ber, třeba na dluh. Na okraji dluhové propasti se vyskytla naděje, že vše zachrání unifikace. Vychází z představy, že nevolené bruselské orgány jsou nevydíratelné – protože voličům úředníci za nic nevděčí. Jenže to nebude fungovat dlouho – počáteční nadšení pro věc se může změnit v prudkou nenávist, zvláště pak, pokud bude živena nacionalismem, a to se určitě stane, pokud nadvládní orgány budou úsporná opatření vymáhat.