26.4.2024 | Svátek má Oto


Hus na pořadu dne

4.7.2015

Lidé si už vzali do hlavy, že výročím je třeba věnovat mimořádnou pozornost, a ve světle ramp je dnes Jan Hus. Připomínáme si šestisté výročí jeho kruté smrti. Aktuální oslavy ale jaksi leží ve vzduchoprázdnu. Doba nemá žádnou ideologii, která by se mohla o Husovu popravu opřít.

Minulý režim měl ve věci větší jasno. Jan Hus, kdyby nebyl vysvěcený kněz a nevěřil hluboce v Boha, byl podle něj v podstatě komunista a celé to hnutí, ke kterému dal záměrně nebo spíš mimoděk podnět, bylo podle režimní propagandy cosi jako předehra února 1948. Předminulý režim viděl v Husovi stoupence české nacionální myšlenky. Byl to pohled historické pravdě věrnější, nacionální akcent je v jeho nauce ostře vidět. Kdybychom šli ještě hlouběji do minulosti, museli bychom pátrat a tápat v houštině teologických učeností. Dnes sice každý ví, že hlásal kalich, ale málokdo tuší cosi o zázraku transsubstanciace. Na kostnickém sněmu byl vyslýchán a posuzován a souzen za svoji nauku, která odporovala zavedenému řádu. To byl důvod jednání a odsudku. Jedna z jeho stěžejních tezí spočívala v takzvané predestinaci. Lidé jsou předem určeni Bohem buď ke spáse, nebo k zavržení a proti tomuto osudu se nelze vzepřít a nelze ho změnit ani navýstost mravným životem. Má to i důsledky praktické pro chod státu, jelikož lidé nejsou povinni poslouchat takového úředníka, který je Bohem předurčen k zatracení, třebaže je slušný a pilný a spravedlivý. Kvůli tomu šel Hus na hranici. Nám to může připadat legrační, ale psal se rok 1415 a lidi na věci koukali trochu jinak.

Jistě je to všechno diskutabilní a vyjadřují se k tomu kapacity, jež studiu věnovaly celý život. Dennímu pozorovateli, jako jsem já, ale nemůže uniknout právě to, na co jsem upozornil v úvodu, že dnešní ideologie nemá o co se v Husovi opřít, leda o princip pravdy. Že Hus ctil pravdu, slyšel i velmi nedbalý kolemjdoucí, protože je to hlásáno na všech nárožích.

Což je teze, která těžko obstojí před kritickým náhledem. Hus nepochybně stál za svým a nechal se pro to upálit. Se svou náturou by nepřijal Mnichovskou dohodu, ani Moskevské protokoly z roku 1968. Hlásal svoje a stál si za tím a šel kvůli tomu na hranici.

Byla to ale pravda, za čím stál? Jeho postoj měl důsledky. Odpálil jiskru ve skladišti prachu, následoval rozklad státního stroje a – někdo řekne lidové masy, jiný (já) řekne lůza se naučila vraždit, krást, znásilňovat, loupit a vandalizovat – a zdání ušlechtilé ideje tomu dávalo ideový podklad.

Stalo se to před šesti sty lety. Princip ale funguje dál.

Viděli jsme to historicky na příkladu ruské revoluce před sto lety, taky si budeme brzy připomínat výročí rozkladu státního stroje a uvolnění vražedných a lupičských sklonů lůzy v duchu ušlechtile znějících sloganů – a dnes to vidíme na příkladu Islámského státu.

Bohužel, jakmile se lůza oslněná idejí chopí zbraně, je neporazitelná. To proto, že má podporu zdola, kdežto proti sobě má lhostejné profesiionály násilí. Vítězí, dokud se její vražedný elán neunaví. A ten se nutně unaví, protože lůza ve svém vražedném lupičském elánu je neproduktivní a rozklad a bída ji časem zažene k produktivní činnosti.

To je poučení z husitské revoluce. Připadá mi optimistické, ale nejsem si jist, že bude tento optimismus sdílen.

Aston Ondřej Neff