Mnozí lidé se v poslední době zamýšlejí nad příčinami islámského terorismu v Evropě a často tápou - zejména pak ti, co přijali za svůj oblíbený omyl, že islám sám o sobě nemá s terorismem nic společného. Že je podobný křesťanství, že teroristé jsou špatní muslimové nebo islám nepochopili.

Rád bych vysvětlil, proč se domnívám, že islámský terorismus má kořeny v základech samotného islámu. Udělejte si, prosím, na základě dostupných informací vlastní názor.

Korán

Korán je svatou knihou muslimů. Věřící muslim věří tomu, že v Koránu jsou doslovně zapsané výroky jeho boha, Alláha. To, co Alláh zjevil skrze anděla Džibríla (Gabriela) Mohamedovi, to Mohamed předal věřícím a později to bylo zapsáno v Koránu. Korán je pro muslima nejvyšší autorita a jeho obsah je nadřazený všem ostatním informacím. To je nejdůležitější vlastnost Koránu.

Pokud chceme pochopit, kde je zakořeněn islámský terorismus, pak tím nejpodstatnějším veršem je verš 33:21, „A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná.“

Dalším důležitým veršem je verš 33:40, „A Mohamed není otcem žádného muže z vás, ale je poslem Božím a pečetí proroků. A Bůh je vševědoucí o věci každé.“

Možná jste překvapeni, protože jste čekali nějaký jiný verš, co přímočaře propaguje násilí. Korán se, podle mého názoru, o násilí explicitně zmiňuje málo.

Kámen úrazu je ale právě verš 33:21, který ustanovuje Mohameda a jeho příklad jako vzor všem dobrým muslimům a prohlašuje ho pečetí proroků (33:40), posledním prorokem, po kterém už další nepřijde.

Mohamed

Náboženství určená masové spotřebě - ke kterým se řadí islám i křesťanství - stojí před poměrně složitým úkolem. A to jak sdělit co možná nejširšímu okruhu lidí, jak být dobrým věřícím. Jak se chovat, aby to bylo v souladu s vírou.

Kdo vychovával děti, zná význam pohádek, kde se na příběhu o hlavním hrdinovi vysvětluje, co je dobré a co špatné. Hrdina příběhu je příkladem správného nebo nesprávného chování.

Jak islám, tak i křesťanství využívají tuto jednoduchou metodu. V obou existuje „hlavní hrdina“ - v islámu Mohamed, v křesťanství Ježíš - a životní příběh tohoto hrdiny, nejlepšího člověka, je vzorem pro věřící. Mimochodem, pokud chcete pochopit rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, srovnejte činy Mohameda a Ježíše tak, jak o nich vyprávějí muslimové a křesťané.

Ježíšův „životopis“ je součástí Bible - je to Nový zákon.

Kde je ale životopis Mohamedův? Korán nic takového neobsahuje.

Sunna

Mohamedův život a skutky popisují jednak jeho životopisy zvané síra (sirat), z nichž nejstarší je Život Alláhova Proroka (Sirat Rassoul Allah), od Ibn Isháka. Dalším zdrojem Mohamedových činů jsou takzvané hadísy, které se dělí podle věrohodnosti a jsou uspořádány ve sbírkách různých autorů (Buchariho a Muslimovy sbírky). Hadísy a životopisy tvoří dohromady tzv. sunnu (odtud sunnité).

Texty, ze kterých hojně teče krev nevěřících, jsou právě síra a hadísy. Pokud chcete pochopit, proč se muslimové dopouštějí teroru, přečtěte si o Mohamedových činech v hadísech a síře. Najdete tam spoustu příkladů. Ze sunny je také odvozeno islámské právo šarí’a.

Islámský učenec

Pro snazší pochopení zvěrstev Islámského státu je potřeba chápat, co je to islámský učenec. Islámský učenec zasvětil svůj život znalostem sunny a Koránu a dosáhl v tomto směru oficiálního vzdělání. Na základě toho může poradit kterémukoli věřícímu, který neví, jak se zachovat v určité situaci. Poradí tak, že díky svým znalostem sunny vyhledá vhodný příklad.

V médiích se často dozvíte, že ten či onen islámský vědec schvaluje excesy Islámského Státu. Především, nejde o vědce v našem chápání. Jde islámského učence ve výše uvedeném smyslu. Nejde ani o to, že by ten citovaný učenec cokoli schvaloval či sděloval svůj „názor“ na věc. On prostě na základě svých znalostí sunny říká, co je a co není v souladu s Mohamedovým odkazem.

Jedním s islámských učenců je (nebo byl, jestli jsou zprávy o jeho smrti pravdivé) i Abú Bakr al-Baghdádí, vůdce Islámského státu. Počínání „bojovníků“ Islámského státu nasvědčuje tomu, že se pod odborným vedením Baghdádího snaží důsledně následovat Mohamedův vzor. Obnovují tak ty temnější zvyky již dosti temného 7. století a dělají věci pro nás nepochopitelné, dokud si neuvědomíme, že jen napodobují Mohameda. Argumentovat tím, že dnes je jiná doba a Mohamed by jednal jinak, je obtížné, a to i v případě, že váš diskusní oponent nedrží nabitý AK-47. Je to kvůli tomu, že Mohamed je prohlášen za pečeť proroků. Další vzor již tedy muslim z Alláhovy vůle nedostane - a tedy ani nepotřebuje.

Reforma islámu

Nemuslim, který by chtěl mírumilovně koexistovat s islámem, se tedy ocitá v obtížné situaci. To samé platí i pro věřícího muslima, jenž by si přál mírumilovně koexistovat s „nevěřícími“. V sunně, islámských příbězích o Mohamedovi, je totiž detailní návod, jak s nevěřícími nakládat. A ten obvykle nepřipouští možnost dvojího výkladu.

A nyní důležité upozornění: bez ohledu na to, co si myslíte o principu multikulturalismu, islám a multikulturalismus jsou neslučitelné.

Doba a místo, kdy Mohamed působil, totiž multikulturalistické původně byly. Nebo, přesně řečeno, jsou jako takové v sunně popisovány. Do chvíle, kdy Mohamedem vedení muslimové získali dost síly na to, aby multikulturalismus změnili na islámský monokulturalismus. S řadami otroků a hromadou mrtvých jako vedlejším produktem. Pokud dnes věřící muslim říká něco o otrocích, myslí to vážně. Mohamed totiž otroky měl - a proto je to správné.

Kde zvítězil islám, tam platí šarí’a, Alláhův zákon. Šarí’a umožňuje židům, křesťanům a zoroastriáncům přežívat v roli dhimmi (občanů druhé kategorie). Ale tato role nemůže komukoli svobodomyslnému a tolerantnímu vyhovovat. O ateistech, buddhistech a dalších věřících nemluvě. Ti dostanou na vybranou mezi konverzí k islámu nebo válkou.

Šlo by s tím něco udělat? Je možná reforma islámu, tak často zmiňovaná, nebo se jedná spíš o zbožné přání?

Pokud by to bylo možné, museli by muslimové zpochybnit buď koránské verše 33:21 a 33:40, nebo síru a hadisy.

Zda to lze provést a zachovat přitom islám, nechť si bystrý čtenář odvodí sám.