Dne 20. ledna 1942 se ve vile u jezera Wannsee sešlo 15 vysokých nacistických činitelů, aby na utajené konferenci definitivně „vyřešili“ židovskou otázku.

Liebermannova vila ve Wannsee, místo konference

Z těchto 15 účastníků jsou v povědomí současnosti již jen dvě jména (R. Heydrich a A. Eichmann), všichni však byli významnými funkcionáři státních úřadů, tajné policie a hospodářských útvarů.

Podstatou konference bylo vyřešení technických problémů s množstvím „materiálu“ (myšleny lidské bytosti židovského původu), který se díky deportacím začal hromadit zejména v polských ghettech. I když se už naplno rozjela likvidace Židů, kupříkladu v Pobaltí, bylo dle názoru pohlavárů gestapa obtížné zvládnout takové množství poprav. Zabíjení žen a malých dětí se pak odráželo na nepříznivém psychickém stavu popravčích čet, jak pronesl jeden z diskutujících.

Adolf Eichmann posléze přinesl návrh, který byl v řešení problému přelomový. Zkušenosti z programu T4, jenž se začal realizovat v Německu po nástupu Adolfa Hitlera k moci, byly dle něj neocenitelné a „povzbudivé“. V tomto programu byli z německé společnosti eliminováni psychicky nemocní jedinci, lidé s vrozenými vadami, ale rovněž váleční veteráni s těžkými zraněními a kupříkladu též epileptici (to vše za souhlasu vrcholných představitelů lékařství - profesorů universit). Nemocní byli zbavováni života výfukovými plyny v uzavřených kabinách automobilů, případně v připravených kamenných prostorách. Vzhledem k pracnosti a nízké „produktivitě“ tohoto procesu byl navržen plyn Cyklon B (insekticid na bázi kyanovodíku), který byl - opět dle slov jednoho z přítomných - „překvapivě účinný“.

Konference posléze navázala na znění Norimberských zákonů (určující de facto, kdo je Židem) a stanovila, že konečným cílem je vyhlazení jedné rasy zpočátku z Evropy a posléze z celého dobytého území. Byla vybrána místa, kde se tak bude dít (Osvětim a další), byla stanovena logistika celého procesu deportací, shromažďování Židů a rovněž takové podrobnosti, jak to bude u smíšených manželství, případně i dětí z těchto svazků. Námitky, že humánnějším prostředkem by byla sterilizace (třeba RTG zářením) smetl ze stolu R. Heydrich s tím, že nejlepší sterilizací je smrt.

Šílenství holocaustu pokračovalo prakticky až do konce války, když už bylo všem jasné, že Německo se svou Třetí říší končí. V Osvětimi bylo při osvobození tábora nalezeno pouhopouhých 7 tisíc žijících lidí. Jelikož nebyla vedena žádná evidence těch, kteří byli zabiti plynem ihned po příjezdu do táborů, jsou konečná čísla prakticky nezjistitelná. Němcům se podařilo během první poloviny 40. let 20 století vyvraždit zhruba 6 milionů Židů. (zde).

Reinhard Heydrich se svého „díla“ nedočkal, neboť byl zhruba po 4 měsících zabit při atentátu v Praze. Adolf Eichmann byl vypátrán po válce v Argentině, unesen israelskou tajnou službou a po řádném procesu v roce 1962 popraven. Mnoho účastníků této konference bylo po válce zatčeno, avšak většina z nich byla propuštěna pro nedostatek důkazů a dožila se mnoha spokojených let. Informace z této konference měly být utajeny, avšak díky náhodnému nálezu protokolu jednoho z účastníků v roce 1947 se svět dozvěděl pravdu.

Na závěr několik poznámek:

1. 70 let po skončení holocaustu se objevuje (i v naší společnosti) tendence zpochybňovat celý proces, popírat existenci plynových komor apod. Pravdu měl generál Eisenhower pro osvobození Buchenwaldu, kdy nechal do tábora navézt německé civilisty, kteří museli pochovávat mrtvoly kachektických vězňů. Pokud by tak neučinil, Němci by rádi neuvěřili tomu, co sice tušili, ale nechtěli vědět.

2. V naší společnosti se objevují jedinci, kteří by i dnes chtěli „řešit židovskou otázku“, která - dle jejich - slov stále není „uspokojivě“ vyřešena. Při jisté konstelaci si lze představit novou konferenci, která za účasti podobných lidských kreatur bude řešit „otázky“ jiných ras, národů či lidí jiného, než „správného“ přesvědčení. Že by se našla celá řada jedinců, kteří by se podobných sezení rádi účastnili, netřeba pochybovat.

3, Ostravské divadlo Aréna uvádí hru „Slyšení“. Hlavní postavou je Adolf Eichmann, korektní a chladný úředník, poctivý ve své práci, který velmi přesvědčivě zdůvodňuje své kroky, uvádí argumenty pro své činy i třeba to, že on sám by neublížil ani mouše. Jak uvádí divadlo v podtitulu této hry, „Kdybychom měli 50 Eichmannů, nemuseli jsme tuto válku prohrát“. S tímto výrokem po zvážení všech okolností nutno bohužel souhlasit.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora