Poprvé přímý televizní přenos

V pátek 15. května 1987 nový nosič, který nazvali Eněrgija, odstartoval. Kvůli technickým problémům se oproti původnímu termínu o tři dny zpozdil. Tolik času neměl Michail Sergejevič Gorbačov, který se v pondělí přiletěl na její premiéru podívat. Tento nový sovětský vládce prosazoval různé reformy, které měly podle jeho názoru ozdravit komunistický režim, a vedl jednání s Ronaldem Reaganem o ukončení studené války. Když se dověděl, že nosič má dopravit na dráhu maketu vojenské stanice Poljus, s velkým rozhořčením to zakázal. Vždyť zkouška nového bojového prostředku by jeho snahy o uklidnění světa torpédovala! Zřejmě zapomněl na to, že stotunový laserový bitevník Poljus-Skif vyvíjeli odborníci ještě před tím, než vyhlásil prezident Ronald Reagan zahájení prací na antiraketovém deštníku SDI (Strategic Defense Initiative). A v lednu 1986 udělilo tomuto projektu politbyro nejvyšší prioritu.

Poprvé v historii sovětské kosmonautiky mohli televizní diváci sledovat přímý přenos z Bajkonuru-Ťuratamu – i to byl výsledek nové Gorbačovovy politiky. Eněrgija neozbrojený Poljus vynesla, ale kvůli chybě v řídicím systému spadl modul do Pacifiku. Ani Moskva, ani Washington se k téhle choulostivé záležitosti nevyjádřily. Další letové pokusy s tímto kosmickým bitevníkem, jak vyšlo najevo po rozpadu Sovětského svazu, Gorbačov zakázal.

Koncem roku 1987 vyfotografovala družice KH-11 druhou Eněrgiji na rampě. Američané čekali brzký start. Místo toho ji odvezli do montážní haly. Další záběry soulodí a jeho odvoz zpět zachytily špionážní družice v březnu 1988. Sověti připustili, že stroje testovali. V září opět zaznamenali kosmičtí špioni pohyb obou strojů mezi rampou a halou.

Nakonec tam soulodí přivezli 23. října. Eněrgija s raketoplánem Buran měla odstartovat 29. října, ale 51 sekund před vypuštěním automaty přípravu kvůli chybě předčasně zarazily. Stroj vzlétl 15. listopadu 1988. V automatické verzi, tedy bez posádky, dvakrát obletěl Zemi a na nedalekém letišti přistál.

Avšak po rozpadu Sovětského svazu a za hospodářského chaosu, jaký v Rusku zavládl, chyběly na pokračování těchto ambiciózních projektů peníze. Pro Akademii věd byly Buran a Eněrgija přepychem. Tyhle stroje měly sloužit hlavně k vojenskému ovládnutí vesmíru, a proto se při jejich projektování a stavbě nehledělo na peníze – ve světě, v němž skončila studená válka, by se neuplatnily.

Odposlechová tajemství

V únoru 1962 začali vypouštět Američané z Vandenbergu družice sloužící k odposlechu cizích rádiových hovorů a telemetrie. Patřily tedy do soustavy ELINT (Electronic Intelligence). Do léta 1971 jich poslali do vesmíru nejméně 16.

Následovaly další dokonalejší typy: Canyon (1968–1977) – sedm těles s rozvinovací síťovou anténou o průměru 10 metrů; Rhyollite (1970–1978) – čtyři družice s anténami o průměru 18 metrů; Chalet přejmenovaný na Vortex (1978–1989) – šest družic; Magnum (1985–1989) – dvě družice; Mercury (1994–1996) – dvě úspěšné družice; Advance Orion (1995–2010) – pět těles; Advance Vortext (1994–1996) – dvě družice.

Nejnovější tělesa pro elektronický průzkum jsou tajná. Zachycují rádiovou korespondenci, radary, telemetrii raket a družic. Vysílají se na geostacionární dráhy, takže každá pokrývá třetinu Země, fungují 4–6 let. V posledních letech se slučuje optický a elektronický průzkum do jedné družice.

Zranitelná místa se rozšiřují

Američané dál sledují Bajkonur, stejně jako kosmodromy Kapustin Jar u Volgogradu a Pleseck na severu Ruska. Hlídat ruskou říši je zapotřebí, protože po nástupu bývalého podplukovníka KGB Vladimíra Putina na kremelský trůn zvýšily obě výzvědné služby úroveň špionážních operací na Západě na tak vysokou úroveň, jakou dosahovaly v nejkritičtějších letech studené války. Ovšem ve světě se vynořují nová ohniska napětí, a proto i jim věnují jejich špionážní družice pozornost. Běžnou rutinou je kontrola mezinárodních smluv o odzbrojení.

I domácí rizika vyžadují nyní hlídkování z vesmíru. Družice začaly sloužit k ostraze amerických hranic z jihu před ilegální imigrací, k identifikaci tras pašeráků drog i k lepší ochraně některých objektů, na něž by mohli zaútočit teroristé.

Veškerá technika se neustále zdokonaluje a miniaturizuje. Jak se zdá, místo dvacetitunových kosmických špionů krouží okolo Země mnohem menší americká tělesa. Dvě družice typu Místy, vypuštěné v roce 1990 a 1999, dokonce mizí občas z dráhy, takže protivníci nevědí, o co se tato tělesa právě zajímají. Spekuluje se, že třetí Místy by měla startovat letos, tedy v roce 2012.

Zatím přišly tyhle družice takřka na ohromných 12 miliard dolarů. Jednu dobu probleskovaly zprávy, že program neviditelných družic USA zrušily, ale to mohl být zastírací manévr. Čím novější technika se používá, tím víc se její existence utajuje.

Optické družice získávají pomocí infratechniky záběry rovněž během noci. Jsou na nich údajně zřetelné dvoucentimetrové podrobnosti. Nejdřív však musí analytici na přehlednějších snímcích najít zajímavé objekty, a teprve potom se mohou pustit do zkoumání detailů. Rovněž zachycují signály v celé oblasti spektra, takže odposlouchávají rádiové a telefonní hovory, registrují telemetrii a záření ohlašující nukleární aktivitu. Tahle práce se neobejde bez obrovsky výkonných počítačů, které rychlé a racionální čtení fotografií či videí umožní.

Kosmičtí špioni od stejného roku

Rusové vyvíjeli dva typy výzvědných fotografických družic už od roku 1956. Základní studie udělali ve Výzkumném ústavu číslo 1 NNI-1 (Naučno issledovatelskij institut No. 1), jehož ředitelem byl známý odborník v oblasti aplikované matematiky a mechaniky prof. Mstislav Keldyš. Vývoj a výroba družic probíhala ve Zkušební a konstrukční kanceláři číslo 1 OKB 1 (Opytno-konstruktorskoje bjuro No. 1), vedené prof. Sergejem Koroljovem. Později dostaly tyto práce krycí označení Zenit.

Američtí odborníci se pustili do rozpracování těchto těles ve stejném roce. Tehdy dostala firma Lockheed tajnou zakázku od CIA na zbraňový systém 117L. V roce 1958 se přidalo letectvo projektem Samos.

Oficiální rozkaz k zahájení projektu Corona, což bylo rozvinutí objednávky 11L, dal prezident Eisenhower v únoru 1958 – několik dnů po vypuštění první americké družice Explorer 1. Pro veřejnost se tyto práce skrývaly v mnohem širším programu Discoverer.

Třebaže o historii kosmické špionáže vyšla řada článků, jejich autoři se v některých údajích stále rozcházejí. Avšak to není v dějinách tajných služeb nic neobvyklého. Nicméně celkový obraz už se vynořuje, zvláště po tom, co v září 1998 uspořádala CIA historický seminář o projektu Corona.

Přehled družic KH

Američané nazývají své špionážní družice vybavené optickým záznamem jako KH – Key Hole čili Klíčová dírka.

KH-1 Corona C – červen 1959 až září 1960 – rozlišovací schopnost 7.5 metru – z 10 startů družic jeden návrat pouzdra s filmy.

KH-2 Corona C – říjen 1960 až říjen 1961 – rozlišovací schopnost 7.5 metru – ze 7 družic 4 návraty.

KH-3 Corona C – srpen 1961 až červen 1962 – rozlišovací schopnost 7.5 metru – z 9 družic 5 návratů.

KH-4 Corona-M Mural – února 1962 až prosinec 1963 – rozlišovací schopnost 7.5 metru, dvě panoramatické kamery – z 26 družic 20 návratů.

KH-4A Corona J-1 – od srpna 1963 do října 1969 – rozlišovací schopnost 2.75 metru, dvě panoramatické kamery a dvě návratové schránky – z 52 družic 94 pouzder.

KH-4B Corona J-3 – od září 1967 do května 1972 – rozlišovací schopnost 1.8 metru, dvě panoramatické kamery a dvě návratové schránky – ze 17 družic 32 návratů.

KH-5 Argon – od února 1961 do srpna 1964 – rozlišení 140 metrů pro mapování – z 12 družic 5 návratů.

KH-6 Lanyard – od května do června 1963 – rozlišení 1.8 metru, experimentální kamera – 3 družice se 2 návraty.

Tento program odtajněn v roce 1995. Zahrnoval 144 družic, z nichž se úspěšně vrátilo 102 pouzder s filmy.

KH-7 Gambit – od června 1963 do června 1967 – rozlišení 0.61–0.90 metru – ze 38 družic mělo úspěch 28 těles, každé vybaveno patrně 2 výsadkovými schránkami.

KH-8 Gambit 3 – od července 1966 do dubna 1984 – rozlišení pod 0.5 metru, některé prameny uvádějí až 5–10 centimetrů – z 54 družic pouze 4 havarovaly, ostatní vyslaly po dvou anebo i více návratových schránkách – poslední fungovaly na oběžné dráze až čtyři měsíce.

KH-9 Hexagon, Big Bird (Velký pták) – od června 1971 do dubna 1986 – rozlišení opět pod 0.5 metru – vypuštěno 19 družic, které vážily od 11 do 13 tun a byly velké jako školní autobus, jedna havarovala při startu, na dráze zůstávaly až 9 měsíců. Program stál 3.3 miliardy dolarů.

KH-10 neexistovala.

KH-11 Kennan, později Crystal – od prosince 1976 do ledna 2011 – první typ družic vybavených elektronickou optikou umožňující sledování až 42 tisíc cílů v reálném čase – zatím vypuštěno 15 těles, každé o váze 12 tun, z nichž jedna uměla podle pozorovatelů manévrovat na dráze. Když v roce 1978 prodal jeden příslušník CIA manuál na tuto družici Sovětům, museli odborníci změnit některé její detaily. Odhaduje se, že tento program stál 5.5 miliardy dolarů.

Tyto čtyři družice byly odtajněny v září 2011.

KH-12 Advanced Kennan, Improved Crystal či Ikon – kompletní špion vybavený dalekohledem identickým s Hubbleovým teleskopem a anténami na zachycování rádiových depeší a rozhovorů – od listopadu 1992 do prosince 2005 vypuštěno pět těles, možná šesté v roce 2007.

Misty, někdy také KH-12, či KH-13, Enhanced Imaging System (EIS) – patrně odvozena od KH-11 – neviditelné družice – první vynesena raketoplánem Atlantis STS-36 v březnu 1990, druhá ze základny Vandenberg v květnu 1999, každá váží takřka 20 tun – díky zrcadlu o průměru 4 metry mohou údajně zobrazovat podrobnosti o 4 centimetrech. Odhaduje se, že každé těleso přišlo nejméně na miliardu dolarů. Neviditelné družice zůstávají tajemstvím, proto o nich víme tak málo.

Tři desetiletí v naprostém utajení

Až do konce studené války patřily snímky a další údaje ze špionážních družic k nejpřísněji střeženým tajemstvím Sovětského svazu a Spojených států. Jejich představitelé dokonce veřejně nepřipouštěli, že něco takového dělají, byť to celý svět věděl. Až v roce 1972 se ve smlouvě o omezení počtů mezikontinentálních raket SALT 1 (Strategic Arms Limitation Talks) objevila zmínka o jakýchsi "národních technických prostředcích" – tím byly míněny jak družice, tak pozemní elektronická špionáž. Později se tento termín dostal i do smlouvy SALT 2 a v roce 1987 do společného prohlášení prezidentů Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana.

Na druhé straně se americkým novinářům nepodařilo zjistit vytvoření zvláštní instituce pro kosmickou špionáž – Národního úřadu pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO). Za den jeho založení se oficiálně považuje 6. září 1961, kdy se Joseph V. Charyk stal náměstkem ministra letectví, což je dodnes krycí označení ředitele této instituce. Pravda, v roce 1971 se položka NRO náhodou ocitla v netajné části rozpočtu, který schvaloval Kongres, a New York Times na to upozornily. I později se občas o NRO psalo, ale novinářští slídilové žádné podrobnosti o něm nezjistili, většinou se domnívali, že je to jakási filiálka Pentagonu či CIA. Vláda oficiálně odtajnila NRO až v září 1992.

Poplachy proti špionům

Speciální služba KGB a GRU bděla nad tím, aby činnost kosmodromu Bajkonur nezaznamenal někdo nežádoucí. V jeho blízkosti vede železniční trať Moskva-Taškent. V případě, že by v některém expresu cestoval cizinec, vyhlašovalo se heslo Škorpion-1. To znamenalo zmenšit aktivitu v místech, kam je vidět z vlaku. Lidé ze zahraničí však používali tento rychlík málokdy, protože v zimě by je cestou trápily silné mrazy a v létě zase vedra, pohodlnější je letadlo. Škorpion-2 signalizoval přelet leteckého špiona přes jižní hranici. Později se ještě vyhlašoval poplach Škorpion-3 – na oběžné dráze americká výzvědná družice, takže všechno, co je možné, se musí ukrýt a veškerou činnost utlumit!

Vtipálkové na kosmodromu vymysleli ještě heslo Škorpion-4: "Do montážní haly či k rampě přichází hlavní konstruktér Sergej Koroljov!"

Vyšlo na pokračování na iDNES-Technet v červenci a srpnu 2012

K O N E C

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz