Když na sklonku roku 1917 uchvátili v Rusku bolševici moc, domnívali se, že je to začátek světové revoluce proletariátu. Proto vysílali do světa vyzvědače, aby zakládali komunistické strany jako podhoubí pro budoucí vlády a současně získávali tajné informace, které by jim mohly v tomto úsilí napomoci.

Úřednické špičky

První nelegálové - tedy špioni, kteří pracují pod cizími jmény - vyrazili do Evropy už v roce 1920. První nelegál se v USA uchytil následující rok, ale jeho cílem nebyla Amerika, nýbrž Japonsko a Německo pomocí vystěhovalců z těchto zemí. Začátkem třicátých let tam působilo několik nelegálů, nicméně protiamerickou rezidenturu - tedy místní velitelství - zřídili až v roce 1934.
Vedl ji Boris Bazarov, který se před tím osvědčil v Německu, a jeho zástupcem byl Izák Achmerov. Těmto vyzvědačům se podařilo získat na ministerstvu zahraničí ve Washingtonu tři levičáky - Laurence Duggana, který se stal šéfem latinskoamerické sekce, a Algera Hisse, později náměstka ministra a v roce 1945 prvního generálního tajemníka Organizace spojených národů.
Bohatými informacemi je zásoboval Harry Dexter White z ministerstva financí, který měl aspirace usednout ve vládě. Tito tři muži byly důležitými prameny pro Moskvu o dějství v nejvyšších kruzích. Několik spolupracovníků našli mezi filmaři a levicově smýšlejícími milionáři. Později ulovili Lauchlina Currieho, který se stal poradcem prezidenta F. D. Roosevelta. Zato ke spolupráci nepřemluvili Michaela Straighta, přítele prezidenta, který ho poslal pracovat na ministerstvo zahraničí.
Když zahájil Stalin ve druhé polovině třicátých let velký teror, nechal stáhnout ze zahraničí mnohé vyzvědače, falešně je obvinit ze spolupráce s nepřítelem a buď popravit, nebo poslat do koncentráků. Bazarova v Moskvě zastřelili, Achmerova dva roky vyšetřovali, ale nic proti němu nenašli.
V září 1939, kdy Německo přepadlo Polsko a vzápětí se k útočníkovi přidal i Sovětský svaz, odešel ze sovětských služeb znechucený Whittaker Chambers. Okamžitě se vyzpovídal poradci prezidenta Adolfu Berlemu. Berle předložil zprávu o sovětské špionáži v USA Rooseveltovi, ale ten se o ni nezajímal.

Agenti mezi zpravodajci

V březnu 1941 měla rozvědka NKVD ve Spojených státech 221 agentů. V prosinci se do USA vrátil Achmerov, tentokrát na falešný americký pas. Opět navázal spojení se svými agenty ve vládě. A vytvořil i další síť vedenou Nathanem Gregorym Silvermasterem, úředníkem v Úřadu pro zabezpečení hospodářství, který mu předával zprávy o americké ekonomice.
Dalším jeho špičkovým zdrojem se stal důstojník britské tajné služby Cedrig Belfrage, který působil v koordinační komisi pro spolupráci mezi britskými a americkými zpravodajci.
Američtí komunisté propašovali několik svých lidí i do nově zřízené výzvědné služby nazvané Úřad strategických služeb. Duncan Chaplin Lee se dokonce stal asistentem jejího velitele generála Billa Donovana. Achmerova a jeho nelegály i většinu špionů z řad úředníků a zpravodajců FBI nechytila, protože v roce 1945 po Rooseveltově smrti zmizeli. Jenom někteří zůstali a nakonec stanuli před soudem, jako třeba Hiss.

Projekt Manhattan

Příslušníci vojenské kontrašpionáže G-2, ochraňující vývoj atomové bomby v rámci projektu Manhattan, narazili koncem roku 1943 na záhadného člověka, který se sešel s jedním vědcem a dostal od něho tajné spisy o těchto výzkumech. Brzy zjistili, že je to Artur Adams, předrevoluční bolševik. Na americké území pronikl z Kanady v roce 1938 s falešným kanadským pasem. Pět let o něm Američané nevěděli!
Tuhle ostudu se snažila kontrašpionáž vynahradit tím, že agenti z něj nyní nespouštěli oči. Kontrolovali jeho kontakty a lidi, kteří mu dávali informace, nechávali překládat na podřadná místa, na Aljašku či na Havaj. Tímto způsobem rozkrývali sítě špionů.
FBI chtěla Adamse zatknout, ale ministerstvo zahraničí to nedoporučilo - mohlo by to zhoršit vztahy s Moskvou. Když se Adams v únoru 1945 chystal nastoupit v New Yorku na sovětskou loď, příslušníci kontrašpionáže mu to nedovolili. O půl roku později se mu podařilo zmizet.

130 listů

Fyzika Alana Nunn Maye, který pracoval na vývoji atomové bomby na britských ostrovech, zverboval nelegál česko-maďarského původu Jan Petrovič Čerňak, absolvent strojírenství v Praze a v Berlíně. V červnu 1942, kdy žil na Pyrenejském poloostrově, dostal za úkol, aby odjel do Británie, kde fyzika získal.
Nunn May předal vyzvědači 130 listů dokumentace. Když odjel se skupinou specialistů v lednu 1943 do Montrealu, aby tam pokračovali v práci na bombě, Čerňak ho následoval. V roce 1945 však musel z Kanady uprchnout.
Nelegál George Kovalskij, který za svého života vystupoval pod krycím jménem "Dmitrij Delmar", byl jediným vyzvědačem, který pronikl do atomového projektu cizí země. Pocházel z rodiny amerického dělníka, který se vystěhoval do SSSR za prací. Po absolvování vysoké školy chemické mu nabídla vojenská výzvědná služba GRU, aby odjel do USA. Úkol: Američané vyvíjejí chemické zbraně, jsou dál než Němci a my - získávejte o nich informace!
Do své pravlasti přijel v roce 1940 pod cizím jménem. Když začala válka, musel obléknout uniformu. Dostal se do kurzu o práci s radioaktivními materiály. V srpnu 1944 ho převeleli do atomové továrny v Oak Ridge. Začátkem roku 1945 poslali Američané "Delmara" do přísně tajné laboratoře K. Po roce svlékl uniformu, ale nadřízený ho chtěl udržet v laboratoři jako civilistu. Jeho řídící důstojník chtěl, aby nabídku přijal. "Delmar" odmítl - cítil, že by to bylo velké riziko. Začátkem roku 1949 se vrátil do Moskvy.
Všechny vyzvědače, kteří vyzvídali americká a britská atomová tajemství, vyznamenali až ruští prezidenti Boris Jelcin a Vladimír Putin hvězdami hrdiny Ruska. Některé posmrtně, Černaka na smrtelné posteli, jiné zastihli ještě živé.

Legenda jménem Abel

Začátkem padesátých let vyslala Moskva do Severní Ameriky několik nelegálů, ale všichni selhali - jeden ztroskotal na milostném dobrodružství, další ztratil peníze, třetí se přiznal kanadské policii, čtvrtému ukradli nelegální doklady.
Jedině William Fisher, který se osvědčil před válkou i v jejím průběhu, nezklamal. Přes Prahu a Karlovy Vary přešel v říjnu 1948 do západního Německa, odkud odplul lodí do kanadského Quebecku. Odtud odjel do New Yorku, kde mu nelegál Josef Grigulevič, který působil v Latinské Americe, předal dokumenty na jméno Emil Robert Goldfus a tisíc dolarů. Podle rodného listu se narodil v tomto městě v srpnu 1902, skutečný Goldfus však zemřel jako kojenec.
Fisher-Goldfus byl šikovný malíř, a proto si otevřel v New Yorku ateliér, kde skrýval vysílačku. Postupně zapadl mezi newyorské výtvarníky a fotografy. NKVD ho i nadále podporoval pěti sty dolary měsíčně. Od jednoho agenta se Fisher dověděl, že USA chystají založení Severoatlantické aliance (NATO). Moskva se obávala vypuknutí války, a proto vyhlásila poplach.

Hayhanenova zrada

Koncem roku 1949 se sešel s osvědčenými vyzvědači manželi Morrisem a Lonou Cohenovými, kteří za války získávali zprávy o atomové bombě. Manželé přemlouvali některé vědce, od nichž dostávali informace, aby je dál zásobovali tajnými zprávami - všichni odmítli s poukazem, že válka skončila. Když FBI zahájila zatýkání atomových špionů v čele s Rosenbergovými, Cohenovi přes Mexiko utekli do Moskvy. Fisher tuhle těžkou dobu přežil bez úhony. Jeho agenti mu předávali zprávy politické a vojenské, snad i o výrobě vodíkové bomby, nicméně ke strategickým zdrojům se nedostal. Kvůli spoustě práce žádal Moskvu o vyslání pomocníka. Reino Hayhanen připlul s doklady na jméno Eugene Nikolai Maki v říjnu 1952.
Na rozdíl od pečlivého a tichého šéfa nebyl tento asistent nenápadný. Často popíjel se svou finskou manželkou a hádal se s ní, úkoly plnil ledabyle.
V lednu 1957 nařídila centrála Hayhanenovi, aby se vrátil. V květnu nastoupil na loď do Evropy. V Paříži zatelefonoval na americké velvyslanectví: "Jsem podplukovník KGB a pracoval jsem pět let ve Spojených státech."

Dokončení zítra

Vyšlo v Reflexu 28, 15. 7. 2010

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz