Cesta od atentátu k válce ukázala, jak tenká je slupka civilizace, modernity a globalizace

Puntičkáři by měli protestovat, že začátek první světové války se připomíná právě dnes. Vždyť Vídeň vyhlásila válku Srbsku až měsíc po atentátu na následníka trůnu, 28. července. A přece je dnešní připomínka logická. Ozřejmuje cestu, která ke konfliktu vedla, její nezadržitelný automatismus, který bere dech.

Dnešní výročí ozřejmuje riziko, které nevztahujeme jen k roku 1914, ale i k roku 2014 a vůbec nynější době. Hlavní otázka se nemění ani po stu letech. Jak může jedna nahodilá událost („sedm kulí“) na Balkáně zatáhnout desítky států a desetimiliony mužů do čtyřleté světové války? Není to situace, která by se mohla opakovat? Není na ni tak trochu zaděláno?

Aby bylo jasno, situace, kdy se přes hranice valí mohutné armády a pak miliony mužů roky hnijí v zákopech, se opakovat nebude. Žádná historie se neopakuje doslovně a je otázka, zda se opakuje vůbec. Ale jisté společenské atmosféry, které razí cesty jistým průšvihům, se vyskytují více či méně pravidelně. Počátkem roku - ještě před ruskou anexí Krymu a konfliktem na Ukrajině - napsal do listu Die Zeit zásadní komentář Theo Sommer (84), hvězda německé žurnalistiky i pamětník Hitlera. Poctivá a realistická odpověď na otázku „Může se rok 1914 opakovat?“ zní podle něj takto: zcela vyloučit to nejde.

Příběh ve více verzích. Račte si vybrat

Právem se teď zdůrazňuje, že první světová znamenala největší civilizační přelom v moderní historii Západu. Znamenala konec relativně jistého a bezpečného světa, jak fungoval od napoleonských válek. Světa, jaký dodnes vyvolává nostalgii po „ztraceném ráji“ - době, kdy Evropa byla silná, měla své koloniální říše a žila zavedeným řádem, podle něhož se točil svět.

Ačkoliv následné konflikty byly mnohem ideologičtější, industriálnější a brutálnější (druhá světová válka s holokaustem) či globálnější (studená válka), cestu k nim otevřela právě první světová. Těch sedm kulí v Sarajevu proto fascinuje hlavně tím, jak dlouhodobé důsledky přivodily.

Tak lze vysvětlit i jeden paradox. O příčinách druhé světové války není pochyb. Totalitní, rasistická, biologicky podmíněná ideologie nacismu k ní mířila až brutálně upřímně. Váháme jen v tom, kdy ještě šlo Hitlera zastavit. Zásahem při obsazení Porýní? Odporem k anšlusu Rakouska? Odmítnutím mnichovského diktátu? Tady se názory různí. Ale kdo zpochybní principiální vinu nacismu, je pasován na revizionistu či neonacistu. Jenže na principiální vině za první světovou válku - která nacismu nakypřila půdu - se svět neshodne.

V různých společnostech existují vedle sebe různé verze téhož příběhu, aniž by jedna z nich musela být nutně špatná, odsouzeníhodná, ba zločinná. Je to velký nezvyk pro lidi odchované jednoznačnou interpretací druhé světové a nacismu.

Jeden velký příběh vidí v první světové důsledek germánské rozpínavosti (ambicí Německa a Rakouska-Uherska). Druhý velký příběh - známý v podání historika Christophera Clarka a jeho knihy Náměsíčníci - se soustředí na fatální zřetězení akcí a reakcí, právě na to, jak jeden atentát mohl vehnat svět do civilizačního pádu a proč se tomu nepodařilo zabránit. Že se o takovém riziku uvažuje i v roce 2014, je logické. Problém je v tom, že rok 1914 slouží jako projekční plátno, na něž si lidé promítají své představy a postoje. Debata v Institutu Václava Klause ukázala, že kdo vidí hlavní hrozbu v Evropské unii, sází na příběh o rozpínavosti Germánů (v roce 1914 bylo Německo v roli agresora, dnes v roli hegemona). Revue Fragmenty cituje debatu tak, že v EU se „opět revizionistické mocnosti pokoušejí vytvářet obraz vojenského vyzyvatele“. Přitom stejní lidé, kteří straší germánskou rozpínavostí a revizionistickými mocnostmi, vyviňují z jakékoliv rozpínavosti i revizionismu Putinovo Rusko. Zemi, která se hlásí k revanši za rok 1989! Hlásí se k ní slovy i činy vojáků na Krymu.

Kdepak, ani sto let po atentátu v Sarajevu a jeho třeskutě samočinných důsledcích se nedobereme ke konsenzu. Když Jiří Weigl ozřejmuje optiku roku 1914, vnímá Rusko jako „zatlačené na východ a zápasící o udržení nějakého vlivu alespoň na Ukrajině“. Odkud takovou dikci slýcháme? No přece od Vladimira Putina. I on si cení ponapoleonské Evropy, kterou spoluurčovalo Rusko, a odmítá versailleský systém, který Rusko vytěsnil.

I v tom nejlepším světě

Dnešní svět nabízí řadu paralel se světem před červnem 1914. I on se pokládá za nejosvícenější, nejmodernější a nejglobálnější, jaký může být.

Dnes slaví 100 let Ústav pro péči o matku a dítě v pražském Podolí. Byl otevřen v den sarajevského atentátu a stále platí za prestižní a vyhledávanou porodnici. Tomu se říká symbol moderny.

Anebo obchod. Před sto lety byla největší obchodní mocností Británie. Jejím největším obchodním partnerem bylo Německo a obráceně - největším obchodním partnerem Německa byla Británie. Podle rozšířeného názoru je obchodní provázanost nejlepší pojistkou proti válce. Nebyla.

„Sedm kulí“ dokládá, jak tenká ta slupka civilizovanosti, modernity a globalizace může být a jaká na první pohled malichernost ji může strhnout. Teprve potom začne lidem docházet, že na průšvih bylo ve společnostech zaděláno už předem.

LN, 28.6.2014