Spojené státy pod dohledem NKVD/KGB a GRU

Velké zakousnutí sklaplo naprázdno

Jakmile skončila druhá světová válka, rozhodli se šéfové civilní špionáže NKVD, že musí vyslat do USA novou garnituru svých lidí. Dosavadní sítě byly opotřebované, jejich členové unavení a vyčerpaní.
Novou generaci vyzvědačů vyžadovala rýsující se studená válka, která mohla přerůst ve válku horkou.
Své služby nabídli Sovětům někteří vysocí důstojníci bezpečnostních složek, kteří zatoužili po penězích. Patrně nejvýznamnější byli tři: Aldrich Ames z CIA, Robert Hanssen od FBI a námořní poddůstojník John Walker. Podávali cenné informace z prostředí národní bezpečnosti, armády a námořnictva.
KGB chtěla získávat zprávy nejen z vojenských a bezpečnostních kruhů jako dosud, ale také z politické kuchyně. Ovšem to znamenalo vyslat do USA skupinu nelegálů, kteří splynou s rodilými Američany a buď oni anebo jejich děti proniknou mezi politiky, podnikatele a manažery. Bude to běh na dlouhou trať.
V polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy nastupoval do Kremlu reformátor Michail Gorbačov, se vedení KGB pro tuto novou strategii rozhodlo. Dokončilo přípravu skupiny vyzvědačů. V letech 1980–2000 proto vyslalo do Spojených států jedenáct mužů a žen, z toho čtyři manželské dvojice s dětmi.
Nelegálové se usadili v několika městech na východním pobřeží a pomalu se aklimatizovali. Někteří se seznámili s ambiciózními místními politiky a podnikateli, jejich starší děti studovaly na prestižních univerzitách, kde navazovaly další užitečné známosti.
Netušili však, že je takřka od začátku bedlivě sleduje FBI. Prozradil je Alexandr Potějev, který sloužil na rezidentuře ve Washingtonu a později v New Yorku. Po návratu do Moskvy je jako zástupce náčelníka oddělení S dokonce i řídil.
Pro americkou kontrašpionáž bylo sledování více než tuctu vyzvědačů a jejich dětí náročné – vyžadovalo spoustu lidí, techniky a aut. Když začala mít pocit, že se někteří z nich přibližují k zajímavým osobnostem, hru ukončila. Časně ráno 27. června 2010 zatkla komanda FBI deset těchto špionů a vyhlásila pátrání po jedenáctém. Sérií výslechů si vyšetřovatelé ověřili, že se Rusové nedostali k citlivým informacím. Bylo obtížné je z něčeho obvinit, samozřejmě s výjimkou přečinu osvojení si cizí identity. Nakonec se Washington a Moskva domluvily, že je vymění za čtyři muže, kteří si odpykávají tresty vězení za špionáž v ruských věznicích.
Pokus o velké zakousnutí ruských vyzvědačů do prostředí amerických politiků a podnikatelů skončil fiaskem. Podle serveru newsru.com stál během dvou desetiletí 10–20 milionů dolarů. Celkem přišel asi na 50 milionů dolarů.

Azyl, nová identita a milion dolarů

Vysílat špiony ze Západu do Sovětského svazu/Ruska je prakticky nemožné. Cizinec se od tamních obyvatel na první pohled liší oblečením, gesty, mluvou. A nasazení nelegálů je nemyslitelné absolutně, protože život administrativně svazuje spoustou předpisů.
Sbírat důvěrné informace z této země je možné jedině dvěma cestami. Buď technickými prostředky, tedy dálkovým odposlechem. Anebo získáním Sovětů/Rusů k aktivní spolupráci – tedy těch, kteří mohli za komunistického režimu vyjíždět do zahraničí, což byli diplomaté, někteří vědci, příslušníci tajných služeb a podobně. Vrcholní politici, pokud je známo, takový zájem neprojevovali. Na kremelské parkety se tedy nedalo dohlédnout.
Do konce druhé světové války nikomu ze západních zpravodajců nenapadlo posílat do SSSR špiony. Na počátku studené války to Američané a Britové zkusili. Na sovětském území vysadili na padácích několik dobře vycvičených mužů vybavených vysílačkami. Byli to uprchlíci, kteří znali způsob tamního života. Jakmile opustili letadlo, už se neozvali. Co se s nimi stalo? Nikdo neví. Buď je policie chytila, anebo zatoužili po návratu a využili této cesty.
Když v šedesátých letech požádal v USA jeden důstojník KGB o azyl pro sebe a svou rodinu, Američané ohlásili, že mu dali novou identitu, přestěhovali na bezpečné místo a pro začátek věnovali milion dolarů. To byl tahák i pro další.
Některé zlomila sovětská imperiální politika – podnětem k takové zradě byla například okupace Československa v létě 1968. Jindy zase byrokraticky nelidský přístup k řešení osobních problémů. Anebo zhnusení nad sovětským systémem.
Nabídka zabrala. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly roky, kdy CIA získávala informace od pěti až deseti vysokých důstojníků KGB a GRU současně. Najednou se vynořil zlatý důl.
Ovšem jakmile v Moskvě zjistili, že některý důstojník zrazuje, pokud byl v dosahu sovětských úřadů, poprava ho neminula. Ve Spojených státech vynášely soudy tresty mírnější – zpravidla doživotní vězení. Elektrické křeslo manželů Rosenbergových bylo výjimkou.
Na počátku devadesátých let, když se hroutil komunismus a Sovětský svaz, vzrostl počet žadatelů o azyl v USA mnohonásobně, někdy jich přicházelo i několik denně. Jestliže sovětský důstojník s sebou nepřinesl zajímavé spisy či informace, případně i nové zbraně, neměl šanci – vyšetřovatelé CIA je nestačili prověřovat.
Všechny výzvědné operace jsou tajné. Informace, které o nich probleskují, bývají pouze viditelnou špičkou. Mnohem víc akcí proběhlo, aniž se o nich veřejnost – byť se zpožděním třeba několika desítek let – dověděla. A to platí i pro snahy sovětských/ruských výzvědných služeb proniknout do zákulisí USA.
Ovšem metody špionáže se zdokonalují. Začínají se používat zcela nové technické prostředky, jejichž schopnosti dosahují fantazie. Nicméně bez zpráv od lidských zdrojů nelze celkový obrázek nakreslit.

KONEC

Otištěno na iDnes-Technet 26. 1. 2018

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz