Zločinců jako on byly tisíce. Jenže Erich Priebke se dožil stovky, čímž se stal etalonem zacházení s těmi nejstaršími z nich. I když neskončil za mřížemi, aspoň strávil zbytek života v domácím vězení.

Erich Priebke zemřel a řadě lidí se ulevilo. Hlavně těm, kteří měli na starosti jeho vězení-nevězení. Patnáct předchozích let byl Priebke příkladem pachatele zločinů proti lidskosti, který byl dopaden a odsouzen až ve velmi pozdním věku, půlstoletí po činech, které ho před justici přivedly.

Jeho případ narazil na civilizační dilemata moderní doby. Liberální demokracie stíhají ty, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti. Priebke, jenž se v březnu 1944 jako kapitán SS podílel na masakru 335 italských civilistů, k takovým patřil. Jenže tytéž liberální demokracie se obávají narušit lidské podmínky hodně starých zločinců, byť jsou již odsouzeni. Priebke byl zosobněním tohoto přístupu. Byl odsouzen na doživotí ve věku 85 let, ale zbytek života nestrávil za mřížemi, nýbrž v domácím vězení.

Otázka nezněla, zda je dobře, nebo špatně soudit tak starého člověka. Spravedlnost má nepochybný smysl i po takové době. Otázka zněla, zda je u tak starého pachatele už předem jasné, žemísto za mříže půjde automaticky do domácího vězení, což je v praxi sanatorium s lékařskou péčí. Priebke tu otázku udržoval při životě celých 15 let. Během nich se objevovaly očekávané žádosti o milost (marně), ale i zpravodajské události tohoto typu: V červnu 2007 jeho advokát vymohl, že Priebke se smí - kvůli práci - pohybovat po Římě, což vyvolalo protesty. Teprve smrt ukončila tyto peripetie Priebkeho trestunetrestu. Proto lze říci, že se hodně lidem ulevilo.

Úředník, jenž plnil příkazy

Priebke nebyl zajímavý svým osobním příběhem. Nebyl ani zločincem od narození, ani fanatikem nějaké ideologie. Jestli byl něčeho fanatikem, tak loajality k pravidlům, nařízením a rozkazům, což byl ovšem v hitlerovském Německu kdekdo. Mnohem zajímavější -a obecnější - je to, co se kolem něj dělo po válce a hlavně v posledních patnácti letech. Jen kvůli tomuto období ho můžeme povýšit na pomyslný etalon.

Erich Priebke za války v Římě

Priebke se až s půlstoletou prodlevou dočkal soudu, verdiktu a po něm zmíněného vězení-nevězení. Takový osud by zřejmě čekal na hrstku těch stařičkých pachatelů, kteří ještě zbývají. Příkladem byl László Csatáry, spoluzodpovědný za deportaci košických Židů, jenž byl loni odhalen po návratu do Budapešti a letos - ještě před soudním procesem - ve věku 98 let zemřel. A i když teď zemřel i stoletý Priebke, zacházení s ním zůstává chtě nechtě návodné i pro ostatní možné dopadené.

Jeho životní dráha však dokládá spíše tuctovost. Priebke se vyučil v hotelové branži a do svých 22 let získal zkušenosti z evropských hotelů. Proto se stal v roce 1936 tlumočníkem a překladatelem tiskového odboru gestapa, v němž byl později začleněn do kriminální služby. Jak se ocitl v Itálii? Uměl přece italsky, tak ho Reinhard Heydrich převelel do Říma. Tam se stal Priebke - již jako kapitán SS - "dvojkou" šéfa tajné služby Herberta Kapplera.

Priebke nebyl arcigenocidníkem jako Mengele či velitel Osvětimi Höß. Byl "jen" úředníkem, který plní nařízení a rozkazy. A jedním z takových rozkazů byla i odplata za partyzánský pumový útok na auto s vojáky policejního pluku SS, při kterém jich 33 zahynulo. Priebke "jen" plnil návrh svého nadřízeného - za každého zabitého Němce zastřelit deset italských civilistů. Dokonce ani osobně nezabíjel (či mu to nebylo prokázáno), "jen" sestavoval a kontroloval seznamy. Je vám to odněkud povědomé? Pokud ano, možná jste si vzpomněli na Lidice. I tam se činili podobní.

Až po studené válce

Už bylo řečeno, že takto "svědomitých" (nepřipouštějících si otázky po příčinách i důsledcích svého konání) úředníků byly tisíce, či spíše desetitisíce. Ale důležitější je jiná věc: Proč byl Priebke souzen až tak pozdě? Proč vznikl problém s aplikací spravedlnosti pro pětaosmdesátiletého muže, když své zločiny páchal jako třicetiletý?

Ten problém lze dílem připsat poválečnému chaosu a dílem jedné nepříjemné stránce studené války. To, že nacističtí zločinci prchali po válce z Evropy a hojně mířili do Jižní Ameriky, je dávno známé. I to, že se tak dělo s pomocí jistých kruhů katolické církve (neblahou proslulost získal biskup Alois Hudal). Takto, po ukrývání ve františkánském klášteře v Jižním Tyrolsku, utekl do Argentiny i Priebke. Ale další otázky znepokojují více.

To, že se nacista Priebke dostal do Argentiny na falešné doklady údajného Lotyše, nepřekvapí. Tím více ale překvapí, že už v roce 1952 dostal pas Spolkové republiky Německo na své pravé jméno. Takže jeho identita i místo pobytu byly známy dávno před rokem 1993, kdy Německo požádalo o jeho extradici. Jenže za studené války se vydávání zločinců moc nepěstovalo. Až zas někdy uslyšíte, že za studené války byla na čtyřicet let zajištěna stabilita světa, že ani přes vysokou koncentraci ničivých zbraní nebyl ohrožen globální mír, vzpomeňte si na "detaily" toho typu, že Priebke žil v klidu v Argentině nebo že zástupci genocidních Rudých Khmerů seděli v OSN - inu byli to "nepřátelé mých nepřátel".

Erich Priebke během procesu

U Priebkeho byla nepochybná jak jeho totožnost, tak účast při masakru v Ardeatinských jeskyních. Přesto trvalo až do roku 1995, než byl vydán z Argentiny do Itálie k soudu. Bylo to v době, kdy nepochybná totožnost a důkaz o osobní vině byly podmínkou úspěšného odsouzení, kdy třeba známý John Demjanjuk vyklouzl i izraelské justici, kterou nelze podezřívat z nadržování nacistickým pachatelům. Demjanjuk byl v roce 1986 vydán z USA do Izraele a tam v roce 1988 odsouzen k smrti (jako teprve druhý člověk po Adolfu Eichmannovi). Jenže v roce 1993 ho izraelský Nejvyšší soud jednohlasně osvobodil. Proč? Demjanjuka se nepodařilo jednoznačně ztotožnit s "Ivanem Hrozným", brutálním dozorcem z Treblinky. Takže ačkoliv izraelská justice věděla, že byl dozorcem v Sobiboru, i jako už odsouzeného ho propustila, neboť tento fakt nebyl předmětem obžaloby.

Demjanjuk byl právoplatně odsouzen až v Německu v květnu 2011, a to ne za konkrétní prokázané zločiny, ale za nápomoc k vraždě, jíž se dopustil už tím, že jako dozorce v koncentráku se podílel na likvidační mašinerii. Je to nový přístup justice (chystá se i na zbylé desítky ještě žijících dozorců), jaký se v době procesu s Priebkem neuplatňoval. Ale přece jednadevadesátiletý Demjanjuk nakonec dopadl jako Priebke. Po rozsudku byl propuštěn z vazby (prý nehrozí riziko, že tak starý člověk, navíc bez státní příslušnosti, uteče z Německa) a rok poté zemřel v domě s pečovatelskou službou.

S úctou k vlastní minulosti

Priebke zůstal etalonem zločince i jinak. Doložil to v již dříve pořízeném interview, jež bylo publikováno v den jeho smrti. "Rozhodl jsem se zůstat sám sobě věrný," řekl stoletý Priebke. "Věrnost k vlastní minulosti má hodně společného s našímpřesvědčením. To je můj světonázor, to jsou mé ideály - prostě to, co jsme my Němci zdůrazňovali slovem ,Weltanschauung‘ a co souvisí se sebeúctou a ctí."

Typově to jsou slova, jaká slýcháme od českých komunistů, kteří i dnes hájí brutalitu padesátých let či střílení na hranicích. Jistě, ani tu nejhorší praxi KSČ nelze srovnávat s genocidní mašinerií nacismu. Ale hájí-li komunisté věrnost k vlastní minulosti stylem nacistických úředníků, člověk se může ptát, proč to vadí tak málo lidem.

LN, 15.10.2013