26.7.2016 | Svátek má Anna






HISTORIE: Lieber Kaiser…

27.12.2012

Americký spisovatel Dale Carnegie (1888-1955) proslul svojí knihou Jak získávati přátele a působiti na lidi. Jeho knihy byly vydány ve více než 50 milionech výtiscích. I když z komerce vycházející a pro komerční úspěch vykládaná praktická psychologie měla napomoci "americkému úspěchu", najdeme v ní mnoho užitečných rad. Již před řadou let, když jsem ji četl poprvé, mě zaujala v kapitole nazvané "Jednejte takto a budete všude vítáni" tato pasáž:

"Poslední německý císař Vilém II. byl ke konci války snad nejnenáviděnějším člověkem na světě. I jeho vlastní národ se proti němu obrátil, když prchl do Holandska, aby si zachránil krk. Byl tak nenáviděn, že miliony lidí by ho byly nejraději roztrhaly na kusy, nebo upálily na hranici. A přece uprostřed té hrozné nenávisti mu napsal jeden hošík prostý upřímný dopis plný lásky a obdivu. Psal mu, že "ať lidé říkají co říkají, on že bude vždy milovat Viléma jako svého císaře. Císař byl hluboce pohnut a pozval hošíka k sobě. Chlapec přišel s matkou a – císař se s ní oženil."

Příběh z červené knihovny nebo skutečnost? Teprve při letošní poznávací "militaria" cestě jsem se dozvěděl, jak to bylo. Na zámečku Huis Doorn nedaleko Utrechtu, kde po svém sesazení žil poslední německý císař Vilém II., jsem zjistil, že shora uvedený příběh je pravdivý. Tím hošíkem byl dvanáctiletý Georg Wilhelm (1910-1927), syn Hermíny, princezny Schönaich-Carolath, příslušnice jednoho z nejstarších knížecích rodů v Německu. Není pochyb o tom, že hošík byl manipulován svojí matkou, která takto dosáhla svého cíle stát se, i když padlou, přece jen císařovnou. Již druhou padlou, první Vilémova manželka, císařovna Augusta Viktoria von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg, zemřela v roce 1921.

A je nutno ocenit odvahu druhé císařovny, protože vdát se za tak nenáviděného člověka, jako byl Vilém, ďábel Evropy, předpokládalo i lásku, jak to ukázalo i následné soužití císařských manželů v holandském exilu. Že pero malého Georga vedla matka, je zřejmé z originálních řádků tohoto dopisu, který napsal krátce před velikonocemi roku 1922: "Lieber Kaiser, jsem sice malý chlapec, ale chci za Tebe bojovat, až budu velký. Je to hrozné, že jsi zůstal sám. Brzo budou velikonoce a dostaneme od maminky velikonočního beránka a malovaná vajíčka. Rád bych se obojího vzdal, kdybych Ti vše mohl dát. A nejsem jediný chlapec, který takto smýšlí… " Císař poděkoval vlastnoručním dopisem s podepsanou fotografií, poté následoval děkovný dopis matky a pak již pozvání do Doornu…

Vilém II. Pruský

Vilém II. Pruský (1859-1941), který vládl od 15.6.1888 do 9. listopadu 1918, pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů, byl jeho hlavou a byl nejen posledním německým císařem, ale i posledním pruským králem. Jeho otcem byl německý císař a pruský král Fridrich III. z téhož rodu a matkou Viktorie Sasko-Koburská (Royal Victoria, zvaná Vicky), nejstarší dcera anglické královny Viktorie. Vilém II. byl nejstarším vnukem anglické královny Viktorie, kterou velmi obdivoval, ctil a poslouchal, takže dokud žila, nehrozilo Anglii ze strany Viléma II. a jeho říše žádné nebezpečí. Trpěl fyzickou vadou, měl částečně ochrnutou a kratší levou ruku v důsledku těžkého porodu, jak je i patrné z dochovaných uniforem, které mají kratší rukáv.

Po smrti jeho dědečka, císaře Viléma I., se stal německým císařem jeho smrtelně nemocný syn Fridrich III., který však vládl pouhých 99 dnů. Právě po něm dosedl na trůn jeho syn jako Vilém II. Proto německá historie zná rok 1888 jako rok tří císařů. Politické a osobní rozpory mezi kancléřem Bismarckem a novým císařem, který v důsledku nezměrných ambicí chtěl vstoupit do dějin jako "svůj vlastní kancléř", způsobily v roce 1890 Bismarckův pád a odchod z politiky. Vilém II. vyznával imperiální a nacionalistickou politiku, chtěl využít (a také to udělal) mohutného hospodářského rozmachu Německa, tehdy nejvíce ekonomicky expandujícího státu v Evropě, k získání pozice nejsilnější říše s odpovídajícím politickým postavením.

Po propuštění Otto von Bismarcka roku 1890 vedl německou politiku v militantním duchu, což vítalo i německé veřejné mínění a tisk a hlavně německá generalita a admiralita. Vilém II. však neměl schopnosti svého dědečka, o kancléři Bismarckovi ani nemluvě. Jeho šlapání v diplomatickém porcelánu se stalo legendárním a němečtí diplomaté měli víc práce s žehlením skandálů vyvolaných svým císařem, než vlastní diplomacií.

Co mu však chybělo na politickém a státnickém formátu, nahrazoval svými kulturními, zejména uměleckými zájmy. Bohužel však nezůstalo jen u nich. Miloval armádu a rád si hrál na vojáka. Jeho bojechtiví generálové byli připraveni vyřídit si účty s Anglií (a tím i s jeho babičkou) a Francií. V Německu "nezdar" či spíše opatrnost politického vedení (kancléř von Bülow) vedla až k vnitřnímu konfliktu způsobenému válkychtivostí vojenských kruhů a přirozenou rezervovaností politiků.

Toto napětí mezi civilní a válečnou stranou zmizelo na přelomu let 1911 až 12, kdy se vedení říše "sjednotilo" a kdy císař Vilém II. po odchodu kancléře von Bülowa a po předčasné smrti státního sekretáře Kiderlen-Wächtera v prosinci 1912 začal osobně řídit německou zahraniční politiku. Se všemi důsledky, které vyplývaly z jeho cholerické a impulsivní povahy, z jeho ješitnosti a narcismu a také z jeho omezenější inteligence. To vedlo k unáhleným, zbrklým a často i protichůdným rozhodnutím, kterými se do zahraniční politiky promítaly především zájmy vojenské složky vedení státu, která rychle získala převahu nad civilisty, kteří ztráceli vliv na formování zahraniční politiky. Novému kancléři Bethmanu Hollwegovi a novému osazenstvu ministerstva zahraničí na Wilhelmstrasse nezbývalo než se podrobit.

Tato militarizace zahraniční politiky a tvorba zahraniční politiky vojáky, kterým na rozdíl od složitostí a fines zahraniční politiky včetně potřebných zkušeností bylo vše jasné a kteří mimo jiné podléhali psychologickému jevu tzv. kognitivní disonance, tj. zaměňování svých přání a představ za realitu, byla jedna z příčin vzniku válečného konfliktu, kterému bylo přisouzeno adjektivum "velký". Tuto skutečnost umocňovala navíc nekontrolovatelnost takových rozhodnutí a navíc i jejich sankciovatelnost císařem, jehož naturelu, jak jsme již uvedli, bylo myšlení a rozhodování generálů tak blízké.

Císař Vilém II. choval přátelské vztahy k následníkovi rakouského trůnu Františku Ferdinandovi d´Este. K jeho manželce Žofii Chotkové, vévodkyni z Hohenbergu se choval jako k budoucí císařovně, což bylo, vzhledem k jejich morganatickému manželstv, velmi výjimečné a odlišovalo se od chování vídeňského dvora. Smrt následníka a jeho choti v Sarajevu ho velmi pobouřila, jako přítele i jako panovníka, a proto byl jedním z těch, kdo radili Františku Josefovi I., aby vyhlásil Srbsku válku. Příčinami první světové války se zabývaly stovky historiků, je o nich napsáno množství knih, a o velké vině, byť ne jediné, německého císaře pochybuje málokdo.

Buď na jeho adresu ale napsáno, že ani on nechtěl či lépe neuměl si vůbec představit, jak obrovská válka, která se také až do vzniku II. světové války jmenovala "Velká válka", může z trestné výpravy proti Srbsku vzniknout. Ale i v jeho případě platí právnická definice nevědomé nedbalosti: nevěděl, jak hrozná bude, ale měl to vzhledem ke svým vědomostem vědět.

Ztroskotání jarní ofensivy německé armády v r. 1918 a prolomení německé fronty dohodovými vojsky za pomoci amerických vojáků v srpnu téhož roku, signalizovaly blízký konec války.

V listopadu 1918 vypukla v Německu revoluce a vrchní německé velení oznámilo císaři, že již není schopno mu poskytovat účinnou ochranu. Ani princi Maxi von Baden se nepodařilo v Berlíně zachránit trůn pro Hohenzollerny a nakonec mu nezbylo, než aby bez souhlasu císaře vyhlásil jeho abdikaci a zřeknutí se trůnu i za císařovnu a korunního prince Viléma.

Vilémovi II. nezbylo než opustit horkou německou půdu a uchýlit se do svého hlavního stanu v belgických lázních Spa. Na radu polního maršála Paula von Hindenburga, který se obával, že by jeho císař mohl být zajat vzbouřenými jednotkami či spíše tlupami vzbouřených vojáků, rozhodl se císař uchýlit do neutrálního Holandska. Jižně od Spa totiž byli nepřátelští Francouzi, jejichž propaganda učinila z Viléma symbol teutonského barbarství a válečného arcizločince.

Sesazený císař dostal spásný nápad. Provázen nenávistí okupovaných Belgičanů nasedl s hrstkou sloužících do osobního vlaku a v den podepsání příměří u Compiegne (11. listopadu 1918), které ukončilo boje na frontách první světové války, odjel do neutrálního Nizozemí, odkud ho holandská královna odmítla vydat vítězům. Dokonce mu dala k dispozici zámek Het Loo u Apeldoornu, který však Vilémovi nevyhovoval svojí blízkostí u hranice. Holandská královna Vilemína byla totiž v důsledku několika svatebních spojení mezi hohenzollernským a oranžsko-nassavským rodem příbuznou Viléma II. Holandská vláda mu proto k pobytu přidělila jiný zámek - Amerongen v provincii Utrecht. Ale i ten Vilémovi nevyhovoval. Proto si císařský běženec nakonec koupil v Doornu od baronky van Heemstra – de Beaufort, babičky americké herečky Audrey Hepburnové, zámeček Huis Doorn, který přestavěl podle svých potřeb. Dnešní ekologové by ho zřejmě vyhnali i z tohoto zámku, protože Vilém nesmyslně kácel okolostojící lesy.

Ačkoliv při versailleských jednáních byl Vilém II. označen za hlavního viníka války, nevyhověla holandská vláda několika žádostem o jeho vydání, ve kterých se nejvíce angažovala Anglie, zejména její premiér Lloyd George, který slíbil svým voličům, že se postará o to, aby Vilém visel. Z opatrnosti si však holandská vláda nechala od Viléma podepsat, že se zdrží veškerých politických aktivit a že neopustí lokalitu, která mu byla dána k obývání. Směl se od svého zámku vzdálit nanejvýše do 15 km, pro delší cestu potřeboval zvláštní souhlas od holandského ministerstva vnitra.

Huis Doorn (Haus Doorn) je opravdu jen zámeček, aby vyhovoval nároku císařského "dvora", musela se v něm provést řada úprav, přestaveb a dostaveb, např. se musel z důvodu zdravotního postižení první císařovny instalovat výtah. Do zámečku byl v desítkách vagonů přivezen nábytek, zařízení a inventář ze soukromých bydlišť císaře, např. ze zámku Bellevue v Berlíně, nebo z Nového paláce z parku zámku Sanssouci, ze zámku v Charlottenburgu, tak jako z jachty Hohenzollern. Při zařizování zámku a jeho výzdobě byly zdůrazněny dva motivy: obdivný vztah Viléma k pruskému králi Fridrichovi Velikému a příbuzenství k oranžskému rodu. Vždyť Vilém měl mezi všemi svými tituly i titul Prince Oranžského. Po všech těchto přípravách se mohl Vilém se svou první ženou Augustou-Viktorií dne 15. května 1920 do Huis Doornu nastěhovat. A také úřadovat.

Vilémův dvůr již nečítal stovky dvořanů, vojáků, důstojníků, osobního personálu, ale jen několik "skromných desítek". Ale zástup gratulujícího ženského personálu o jeho narozeninách, který je možno spatřit na jedné z mnoha dobových fotografií, je i tak imposantní. Tříposchoďový zámeček je plný nejen patiny "belle epoque" dýchající z fotografií, starých knih, starožitného nábytku, uměleckých děl, nejrůznějších "devocionálií" denní potřeby a dokonce i z popelníku, v němž je pod celofánem uchováván odkleplý popel z císařova posledního doutníku. Ložnice, pracovna, pokoje pro hosty, kuřácký salon, jídelna – všechno jako na jiných zámcích, zde v provedení hohenzollernsko-nassavsko-oranžském. Je neuvěřitelné, co všechno se vešlo do relativně malých prostor zámečku, který místy připomíná museum miniatur, jaké jsem viděl ve Viktorii, hlavním městě Britské Kolumbie.

Také Vilém žil dále ve starém světě. I když, jak je patrné na jedné z fotografií z jeho vycházky v Doornu, se svým kloboukem a pláštěm jako by vyšel dnes v Praze ze salonu od Adama; věnoval se sbírání všeho, co bylo napsáno na jeho obranu a co popíralo vinu Německa na rozpoutání války a tuto literární apologetiku pečlivě studoval. Přidával k tomu svoji, aby ze sebe učinil mírotvorce, jehož rad nebylo dbáno. Druhým tématem, kterému věnoval svůj čas, bylo nebezpečí bolševismu, které Německu hrozilo a kterému by on zabránil, kdyby nebyl odstaven od vlády. I tuto psanou historii pečlivě sbíral do posledního novinového článku, a tak nebylo divu, že až do konce svého života se považoval za experta na historii předválečného a poválečného Německa. A nejen za historika, ale i za politika jen dočasně postaveného mimo službu.

Vilém totiž každý den začínal několikahodinovou politickou poradou, jako by tentýž den měl začít opět vládnout v Německu. Nebylo to ale jen tlachání, protože Vilém si zval i vědce, skutečné historiky, teology, vynálezce atd. Z toho je patrné, že Vilém byl svého druhu renesanční osobnost, např. jeho zájem o teologii nebyl jen "panbíčkářský", ale skutečně vědecký, stejně tak zájem o vědy přírodní. Mimořádné byly i jeho kulturní zájmy, např. o archeologii. Mohl vlastně děkovat Bohu, že mu exil na všechny tyto zájmy poskytl čas. Výsledky těchto zájmů a své názory však nesměl veřejně deklarovat, protože z příkazu holandské vlády si musel uložit "bobříka mlčení".

Vláda sice tolerovala jeho přítomnost v Holandsku, ale nejvíce ji šlo o to, aby se o Vilémovi co nejméně vědělo. Proto se nemohlo dostat publicitě Vilémovým setkáním se světoznámým německým archeologem Wilhelmem Dörpfeldem (1853-1940), jakož i další činnosti jeho "Doorner Akademie", jak byl jeho diskusní klub nazýván. Nakonec si některé jeho práce cestu do světa našly. Již roku 1924 byla vydána v Německu jeho kniha "Vzpomínky na Korfu", kterou potom v třicátých letech následovaly další publikace o archeologii. Psal pilně, dokonce si pořídil na tehdejší dobu moderní "kancelářskou" židli s nastavitelnou výškou a psaní střídal s pravidelnými procházkami v rozlehlém parku, jehož popis spolu s památkami a sochařskou výzdobou v něm by si vyžádal samostatný článek. Intelektuální činnost střídal s manuální, pracoval se dřevem, měl svoji dílnu a každý den měl svůj řád.

V 8.00 byl již zpět z vycházky, po snídani následovala pobožnost, práce v parku, kontrola personálu, oběd, politika, porady, návštěvy a ve 22.00 již byl v posteli. Svojí činorodostí a životosprávou by mohl být dnes vzorem. Ne však pro vykácení 17 300 stromů v Amerongském lese, který mu patřil. Mělo se jednat o nemocné a uschlé stromy – psycholog by možná našel jiný důvod. Možná si Vilém do těchto stromů personifikoval své nepřátele. Do konce svého života žil v přesvědčení, že se vrátí na trůn, a jeho návštěvníci jej v tom utvrzovali, i poválečná politická situace takové víře nahrávala.

Komunismus však dočasně v Německu porazil někdo jiný a mnohem horší. Adolf Hitler Vilémovi nikdy neimponoval, Vilém sice uvítal nová vítězství německé armády, ale jeho vztah k nacistům byl rezervovaný. Hitler byl pro něj parvenu a nacisté hospodští rváči. Jen v jednu chvíli se zdálo, že se s jejich pomocí dostane Vilém v Německu k moci. To když po své druhé návštěvě v Doornu Hermann Göring, který se jako válečný hrdina a nositel nejprestižnějšího německého vojenského řádu "Pour le Mérite" stal jako jediný nacista pro Viléma "hoffähig", diskutoval s Hitlerem opětné zavedení monarchie. Následujícího roku se však Hitler stal kancléřem a na nového "císaře" Německa se Vůdce pasoval již sám.

Do kritické situace se však Vilém dostal po přepadení Holandska Hitlerem 10. května 1940. Doorn se ocitl uprostřed obranné linie a Vilémovy sympatie stály na obou stranách fronty. Na straně staré a nové vlasti. Vilém musel odmítnout nabídku exilu od anglické vlády, neboť nechtěl udělat radost svému exnepříteli, aby ho zachraňoval před německým nepřítelem. Veškerý personál zámečku Huis Doorn byl internován a jeho německá část byla umístěna do zvláštního tábora. Již za dva dny byla ale holandská obrana prolomena, Wehrmacht obsadila Doorn a německý velící důstojník předal císaři Vilémovi II. dopis od Führera. Vilémovi bylo nabídnuto vrátit se do Německa, kde se mu mělo dostat odpovídajícího sídla a postavení. Nikoli však císařského. Postavení Nejvyššího důchodce bez moci Vilém pochopitelně odmítl a i Hitlerovi se zřejmě ulehčilo. Nařídil, aby jeho vojáci a důstojníci při setkání s ním mu vzdávali vojenské pocty jako nejvyššímu veliteli, ale aby jej nikdo nevyhledával a nenavštěvoval. Vilém se tak stal císařem v domácím, tentokráte skutečně domácím (německém) vězení. V něm také 4. června 1941 na plicní embolii zemřel.

Poslední německý císař je jednou z nejrozporuplnějších osobností historie. Odpovědný za miliony mrtvých v době, která rozpoutání války nepovažovala za válečný zločin. Vyvolala však do té doby největší nenávist proti politikovi a zemi, kterým to bylo kladeno za vinu. Vilémův pobyt v Doornu je ale i důkazem, že dokázal žít i jako slušný a vzdělaný člověk, který však nikdy nenalezl cestu k sebereflexi. Jeho gratulace Hitlerovi k opětným německým vítězstvím přes osobní nechuť k němu a přitakání nové světové válce z něj vlastně učinily recidivistu v Norimberku definovaného zločinu útočné války. A na to by žádný návštěvník kulturou a uměním prosyceného Huis Doornu neměl zapomenout.



Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz
Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz

pomůžete tak jiným maminkám, které mají porod před sebou.

Diskuse


P. Rampír
7:28
29.12.2012

J. Farda
18:01
27.12.2012

J. Farda
23:17
29.12.2012

T. Kočí
9:58
27.12.2012

počet příspěvků: 4, poslední 29.12.2012 11:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.