22.1.2019 | Svátek má Slavomír


HISTORIE: Karel Schwarzenberg

23.1.2013

Intimus evropských dějin

Nil nisi rectum, nic než právo (rodové heslo rodiny Schwarzenbergů)

O Karlu Schwarzenbergovi, který zná původ své rodiny od roku 1155 a tudíž je pevně vklíněn do historie Evropy a od XVII. století i do českých dějin, lze říci, že v dějinách vyrostl, ač je nikdy na fakultě nestudoval (v Mnichově byl zapsán na lesnické a právnické fakultě, ale po smrti strýce studium přerušil a věnoval se správě majetku) protože ho od mládí obklopovaly, což Karlu Schwarzenbergovi umožňuje se v každý moment dívat na události s mnohem širším kontextem a zároveň i s velmi osobitým humorem (dodnes si lidé pamatují jeho předvolební billboard Když se kecaj nesmysly, raději spím), protože zná spousty intimních detailů velkých dějin jak se tradovaly v rodině a umí z nich vytvářet nečekané paralely. Stopy dějin najdeme na všech jeho zámcích a v palácích buď proto, že jsou tam vystaveny (na Orlíku najdeme obraz Adolfa, jak bojuje s Turky v roce 1599, od té doby mají v erbu hlavu Turka s havranem, mapu, kterou daroval Napoleon po bitvě u Slavkova v roce 1805 maršálkovi, knížeti Karlovi, který ho porazil u Lipska v roce 1813 atd.), nebo proto, jak byly v různých dobách poničeny či úplně zdevastovány, a to jak bombardováním RAF na konci války (Schwarzenberský palác ve Vídni), nebo nacisty (zámek Schwarzenberg, kde si nacisté zřídili stranickou školu, takže byl plný hákových křížů, když to viděli na konci války Američané, nechali ho svými vojáky vyplundrovat), či zámeček Varvažov (bývalé letní sídlo papežského nuncia v Čechách, které za totality bylo zcela zdevastováno, připadlo JZD) či zámek Čimelice (kde po válce chvíli kníže vyrůstal a kde byla od padesátých let filmařská střední škola).

Karel Schwarzenberg ale restituoval jen to, co patřilo jeho otci, jako poslednímu knížeti ze sekundogenitury, to znamená Orlík, Čimelice a Sedlec, Schwarzenberský palác ve Voršilské ulici, kdežto majetek primogernitury, tedy starší větve tohoto rodu, kam patřil zámek na Hluboké nad Vltavou, Krumlov, Třeboň, Vimperk, Protivín atd. a Schwarzenberský palác na Hradčanech a řada dalších nemovitostí, lesů a rybníků o rozloze 55 000 hektarů, podle našich zákonů nemohlo být po roce 1989 vráceno. Že se o restituci primogernitury kníže nepostaral, to mu vyčítá dodnes jeho nevlastní sestra, představitelka této větve Elisabeth Pezoldová, která se s ním již léta soudí o náhradu škody za majetek, který byl její větvi zabrán v roce 1940 a pak v roce 1947, a to přesto, že kníže Adolf byl antifašista, za války žil v USA a finančně podporoval exilovou vládu v Londýně. Jenže české zákony v těchto případech určují restituční hranici datem 25. února 1948. Karel Schwarzenberg majetek rodiny mohl restituovat, protože jeho otci byl z větší části zabrán až v březnu 1948 a zbytek v roce 1950. I když po smrti strýce Jindřicha v roce 1965, jenž ho adoptoval: v Karlu Schwarzebergovi se po dvou stech letech zase spojila primogernitura, první rodová větev, se sekundogerniturou, druhou rodovou větví.

Majetek rodiny Schwarzenbergů byl však před pozemkovou reformou v roce 1922, kdy přišli asi o 61 000 hektarů půdy, mnohem větší. Před první světovou válkou Schwarzenbergové vlastnili v jižních Čechách podle W. M. Johnsona 127 478 hektarů lesů a luk, čtyři svobodné statky, s 18 211 hektary půdy, 12 hradů a zámků, 95 kravínů s výrobnami mléčných produktů, 12 pivovarů, dva cukrovary, 22 pil, grafitové doly, měli patronát nad 73 farnostmi s 87 kostely, zaměstnávali 5 000 selských rodin a několik set úředníků. V Německu má tato rodina zámek Schwarzenberg ve Francku v Scheinfeldu, po kterém se jmenuje a okolní panství, v Rakousku zámek Murau ve Štýrsku s panstvím a řadu dalších obchodních aktivit včetně paláce ve Vídni, který funguje jako luxusní hotel pro zahraniční hosty a politiky. Díky tomu, že matka Karla Schwarzenberga rozená Fürstenbergová vedla ve Vídni dlouho pověstný salón a taky tomu, že význačné návštěvy dost často bydlely právě v tomto hotelu, kde nechal kníže vystavět zvláštní bezpečnostní křídlo pro významné hosty (jako první tam přespala izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová), se Karel Schwarzenberg s většinou starších politiků zná od mládí. Rozdíl mezi Karlem Schwarzenbergem a místními novými zbohatlíky a politiky je v tom, jak sám nedávno poznamenal, že jeho rodina se domohla majetku během více než tří set let a ti zdejší bohatci velmi často během necelých tří let. V současné době prakticky celý rakouský a německý majetek rodiny patří schwarzenberské nadaci, kterou řídí šestičlenná správní rada, jež se schází třikrát až čtyřikrát do roka. V čele rady stojí dědičný princ Jan Ondřej a jejími členy jsou dále právníci, a daňový poradce. Ustanovením nadace naplnil kníže přání strýce Jindřicha zajistit nedělitelnost rodinného majetku v příštích generacích, protože takhle by mohla zřejmě nadace fungovat po celé XXI. století a zároveň naplňuje starou šlechtickou představu o vztahu k majetku: šlechtic se nemá cítit majitelem, ale pouze dočasným správcem.

Karel Schwarzenberg je sice rodilý Pražák, narodil se 10. prosince 1937 v porodnici v Bubenči, ale od jedenácti let žil většinou v Rakousku, ač má, jako celá jeho rodina, domovské právo už více než tři sta let v Curychu, z čehož se postupně vyvinulo švýcarské občanství. Celé jeho jméno zní: Karel Jan Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Mnas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžněný lankrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově.

Po návratu do Čech v roce 1990 zjistil, že má i české občanství, protože mu ho zapomněli odebrat. Do občanského průkazu si kdysi nechal napsat jako povolání lesník a hostinský. Vychován byl bilinguálně: jeden týden se u nich hovořilo česky, druhý německy a někdy anglicky, protože jeho matka měla maminku ze Skotska: když byla nervózní, přecházela proto do angličtiny. Jako příslušník šlechty se cítil vždy zavázaný svému králi, císaři či prezidentovi, kterému sloužil. Národnostní spory mu byly cizí (ostatně i proto, že je věřící: církev nehovoří o národech, ale o jazycích), ale velmi silně byl u něj vyvinut zemský patriotismus jako už u jeho předků od 18. století. Často bývají citována slova knížete Karla III., která pronesl roku 1871: "Chceme hájit práv těch, co naše síly stačí, nechť stane se cokoliv, až do těch hrdel a statků." Tím bylo míněno státoprávní postavení Koruny české.

A za citaci stojí i esej otce Karla Schwarzenberga Češi a středoevropská myšlenka, z roku 1938, v němž čteme: "Ve střední Evropě obývá jeden národ jedenáctimilionový, jeden osmimilionový, jeden šestimilionový. Jejich etnické hranice a hranice několika národů jiných jsou tak složité, že nelze s nimi politické hranice srovnat. Jejich sousedem je národ sedmdesátimilionový. Jest možno, aby středoevropský národ sám se pokusil odolat sousední moci a sám chtěl organizovat střední Evropu? Tak učinil český národ za Přemysla II., uherský za Matyáše I., rakouský za Marie Terezie a Josefa II. Předpokladem k tomu je neobyčejně dobré uspořádání věcí vnitřních a neobyčejně nadaný vladař. Schází-li tyto podmínky, zbývá toliko dvojí řešení: buď se podřídit cizí moci, anebo společně utvořit velmoc." Zřejmě proto dnešní kníže Schwarzenberg je příznivcem Evropské unie.

Otec Karla Schwarzenberga byl heraldik a historik, autor několika historických knih a řady esejů publikovaných především v revue Řád a Národní obnova, po válce v revue Vyšehrad, hovořil šesti jazyky, překládal zejména z francouzštiny. Kvůli svému vzdělání a vztahu k Čechám byl rovněž autorem Prohlášení historické šlechty předané v září 1939 prezidentu dr. Emilu Háchovi, v kterém se mimo jiné praví: "Jádro tohoto stavu vždy patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykově česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom... Vycházeje z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách, a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásit k českému národu." Schwarzenbergova otce, XI. knížete ze Schwarzenbergu, je možné považovat za autentického představitele pravice. On věděl, jak sám napsal, že pravičáctví neznamená protivit se požadavkům dělníků, ale v tom uchovávat si zřetelně tradiční politické myšlenky, tedy vědění, že státy spočívají nikoliv na pískovišti demoliberálních individuí, nýbrž na autoritě. Zároveň pěstoval a volal po vysoké kulturní vyspělosti a v kultuře se nestranil novostem. Tvrdil, že na určitá témata by ve veřejném prostoru měla být zavedena koncese, aby o nich hlupáci, byť ve vysokých státních funkcích, nesměli mluvit. A dodával: Ničema se nepostaví za správnou věc a za hlouposti nelze bojovat. Po otci zřejmě zdědil i zájem o média a vždy podporoval vznik nezávislých tiskovin: v Rakousku Trend, Profil a další aktivity Oscara Bronnera, zakladatele novin Der Standard a u nás v počátcích Týden a později Respekt, jehož je částečným spolumajitelem dodnes.

I matka Karla Schwarzenberga princezna Antonietta Fürstenbergová je ze starého knížecího rodu, který své předky zná od roku 1050: pocházejí z linie rodu hrabat z Urachu a jeden z těchto hrabat, Heinrich, nesl v bitvě na Moravském poli dne 26. srpna 1278 říšskou standartu. Sekundogernituře tohoto rodu patřilo Křivoklátské panství, tedy Křivoklát, Krušovice, Nižbor (který si po roce 1989 koupil Karel Schwarzenberg a učinil si z něj po důkladné rekonstrukci své sídlo), Skřivaň, Podmokly a zámek v Lánech, kde je dnes letní sídlo prezidenta. Matka Karla Schwarzenberga pochází z rakouské větve, i když její otec Maximilian Egon se ještě narodil na zámku v Lánech 13. listopadu 1863. Po pozemkové reformě v roce 1922 museli Fürstenbergové odstoupit státu Křivoklát a Lány a zbytek majetku, který byl v Čechách, rozprodali: tehdy se těžiště rodu přesunulo definitivně do Rakouska a Německa. Poslední Fürstenberg, který se narodil v Čechách, a sice právě na Dřevíči dne 28. června 1923, byl Joachim Egon, jehož syn Heinrich je nynější hlavou rodu. Již jen z těchto několika poznámek je vidět, že vést pro ni salón ve Vídni (který ve vzájemné komunikaci ještě v padesátých letech nahrazoval televizi a samozřejmě i mobilní telefony a internet) nebyl žádný problém: mezi nejvyšší šlechtou, politiky a diplomaty se pohybovala od malička, jeden z jejích předků byl nejvyšší purkrabí Království českého, rodina podporovala rozvoj průmyslu, věd a umění, podílela se na financování Národního muzea v Praze a provozovala kromě jiného například pražskou koněspřežku. A proslavené Amálie, které pořádal Václav Havel, na nichž se s intelektuály besedovalo na různá důležitá témata, byl původně postaven v Lánech pro dámské čajové dýchánky, které tam pořádali Fürstenbergové.

Za ženu si vzal Karel Schwarzenberg v roce 1967 MUDr. Terezii, hraběnku z Hardeggu, narozenou 17. února 1940, lékařku, která se zabývala homeopatií. I ona pochází ze starého rakouského rodu, který zná své předky od roku 1145 a ti se jmenovali původně hrabata z Plainu. Byli to polní maršálové, generálové a právníci. Dnes mají hlavní sídlo na zámku v Seefeldu a provozují jedno z největších vinařství v Rakousku. Spolu mají dvě děti: Jana Nepomuka Ondřeje, který se narodil v roce 1967 (a v roce 2010 se oženil s osmatřicetiletou baronkou Dianou Orgovanyi-Hanstein, povoláním grafičkou) a Annu Karolínu, narozenou o rok později (žije v Londýně a má za manžela režiséra Petera Morgana a sama je filmařkou: točí reklamní filmy). V roce 1988 bylo jejich manželství rozvedeno, ale po dvaceti letech, dne 25. července 2008, se znovu vzali. V roce 1992 při lyžování utrpěla kněžna Schwarzenbergová těžký úraz: rozdrtila si pět obratlů. Karel Schwarzenberg ji nechal převést do Spojených států, kde ji s velkým úsilím vyléčili, o čemž napsala knihu Mein Weg zurück ins Leben, Moje cesta zpátky do života, která vyšla i u nás v překladu. Kromě jiného je i autorkou knihy Krebs, heilende Krankheit. Rakovina, vyléčitelná nemoc.

Byla to právě tradiční rodinná výchova k zodpovědnosti za lidi, která nejprve Karla Schwarzenberga přivedla do čela Mezinárodní helsinské federace. Za doby druhého totalitního zřízení pomáhal disidentům v celé střední a východní Evropě a hned po 17. listopadu 1989 ho právě tato činnost přivedla i na Pražský hrad, kde jako kancléř stál po boku Václava Havla. Od roku 2004 byl do roku 2010 senátorem za Prahu 6, od roku 2009 je předsedou strany TOP 09 a působil a působí ve dvou vládách, včetně té současné, jako ministr zahraničí.

O Schwarzenbergově vstupu do politiky jsme spolu hovořili v roce 2008 a tehdy mi řekl: "Chcete-li některé věci prosadit a působit v politice, tak vám nic jiného nezbude, než se ucházeti o nějakou ústavní funkci buď v dolní, nebo horní komoře.... Prostě několik věcí mě tady štvalo a dodneška štve. Myslím, kvůli zkušenostem, které jsem měl, a díky tomu, co jsem viděl a co jsem tady zažil, jsem si řekl, že bych mohl s něčím v této zemi pohnout." Jeho rod ho k tomu zavazuje, chce-li důstojně obstát vedle svých předků v rodinné hrobce u Třeboně, protože jeho předci byli nejen vojevůdci, biskupové, kardinálové, ale i diplomaté, poslanci českého sněmu, říšské rady i panské sněmovny a kníže Felix byl ministerským předsedou s titulem kancléře v revolučních letech 1848 až 1852. Jako oni dobře věděli, že ač zastávají mocné úřady, tak přesto si musí umět kleknout každý den v kapli před Bohem, tak on ví, že si musí umět kleknout i před Ústavou, jako tím nejdůležitějším dokumentem moderního státu.

Když jsem v roce 2001 připravoval s Karlem Schwarzenbergem pro nakladatelství Paseka druhé vydání našeho rozhovoru Knížecí život, zeptal jsem se ho, proč my Češi a Moravané tak často selháváme v politice. Bez rozmýšlení odpověděl: "Protože lžeme a podvádíme. Přece každý soudný člověk musel vědět, když se národu namlouvalo na začátku devadesátých let, že dáme českou cestou hospodářství do pořádku, že je nemožné budovat kapitalismus bez kapitálu. To tedy možné rozhodně není. Nebyli jsme ochotni si přiznat, že jsme za těch čtyřicet let komunismu hodně zaostali. Prostě vědění, jak se vyrábí, jak se prodává, jak se organizuje, u nás vymizelo, a že naše výrobky jsou zastaralé, že se z toho musí hned vyvodit patřičné důsledky, to nikdo na rovinu neřekl. Žili jsme ve lži. Vůbec, během hospodářské reformy se říkalo mnoho nepravd. Akce Čisté ruce skončila zase tím, že ruka ruku myla. Hladina korupce nepoklesla. A souvisí to také s tím, že ti, co tady o sobě tvrdí, že jsou pravice, mají od pravicových myšlenek vzdálenost, jako je z Ulánbátaru do Paříže. A to, co se zde nazývá sociální demokracií, je velmi vzdálené od toho, kam se tyto strany vyvinuly v Evropě. Prostě tady každý o sobě tvrdí něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Tedy lže." Karel Schwarzenberg hovoří trochu archaickou češtinou a i jako ministr zahraničí se chová trochu jako muž z minulého století: místo esemesek na setkání ministrů zahraničí kolegům posílá lístky, na kterých někdy vtipně a jindy moudře glosuje v různých jazycích jejich vystoupení, čímž si získává u partnerů velkou úctu. Nedávno, jak mi sdělil jeden z jeho úředníků, třeba poslal kolegovi při setkání, které se zabývalo událostmi na Středním Východě, vzkaz tohoto znění: "Mluvíme-li o solidaritě arabských zemí, nesmíme zapomenout, že to je něco podobného jako křesťanská láska."


Ve vnitřní politice si bohužel tak velký respekt zejména u intelektuálů Karel Schwarzenberg nezískal, protože třikrát vyhrožoval, že odjde z vlády a nikdy tak neučinil. V roce 2002 to bylo kvlůli kauze pana Jiřího Čunka, na kterou si nejspíš všichni starší čtenáři pamatují. Tehdy totiž prohlásil, že pokud se prokáže, že tento politik přijal půlmilionový úplatek od firmy H & B, bude muset pan Čunek opustit vládu, nebo on odstoupí. Trval na bezpodmínečném objasnění, protože kolem zastavení trestního stíhání pana Čunka panovalo tolik nejasností, že žádný soudný člověk se podezření nemohl ubránit. Řekl mu: stačí, když své účetnictví předáte nezávislé auditorské firmě, která ho posoudí, a já ho pak vyvěsím na internetu a panu Čunkovi se omluvím. Pokud se tak nestane a pan Čunek bude ve vládě, podám demisi.

Jenže bohužel vše dopadlo jinak: Jiří Čunek sice 7. listopadu 2007 vládu dočasně opustil, ale výsledek auditu finančních poměrů pana Čunka u americké firmy Kroll nezadal příčinu k tomu, aby odešel z vlády jak pan místopředseda Čunek, tak pan ministr Schwarzenberg. To byl výsledek, který skoro nikdo nečekal a který auditorskou firmu i Karla Schwarzenberga v očích veřejnosti poprvé poškodil. Všichni analytici ho považovali za nejméně pravděpodobný už i proto, že jeden ze státních zástupců. který spis znal, tehdy naznačoval, že v kauze pana Čunka zůstávají nesrovnalosti. Vyšetřování skončilo ve ztracenu, přestože Karel Schwarzenberg nebo jeho sponzoři auditorské firmě zaplatili zřejmě něco přes milion korun. Pan Čunek se do vlády nakonec 2. dubna 2008 vrátil, což bylo nejspíš dle právníků způsobeno tím, že auditorská a detektivní firma zkoumala majetkové poměry pana Čunka, místo trestního oznámení o převzatí úplatku ve výši půl milionu. Zadání, které dostala zahraniční firma od knížete či spíše jeho poradců bylo zavádějící.

Podobně později Karel Schwarzenberg vyhrožoval odchodem z vlády v roce 2011 kvůli působení politického pravicového a nacionálního extrémisty Ladislava Bátory na ministerstvu školství, kam ho doporučili lidé kolem Václava Klause. Ač tam pan Bátora zůstával až do konce roku, rovněž kníže z funkce neodstoupil, i když v tomto případě jeho tlak zřejmě k odchodu pana Bátory, který ohlásil 14.října 2011, trochu napomohl. Protestovala ovšem i celá intelektuální veřejnost, zatímco lidé kolem prezidenta si nejspíš zkoušeli jak až je možné s národovectvím v naší společnosti veřejně i ve státní správě hartusit.

A naposled Karel Schwarzenberg oznámil v roce 2012, že by nemohl být ve vládě, která vede Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace. Jak prezident Václav Klaus tak premiér Petr Nečas v takové politice pokračují, odmítli podepsat smlouvu o evropské rozpočtové unii a Schwarzenberga dokonce veřejně urážejí, ale on ve vládě stále zůstává, jak sám řekl, v dobré víře, že po odchodu prezidenta Klause se česká politika změní.

To vše budí u mnohých podezření, že loajalita Karla Schwarzenberga vůči vládě je větší, než zachování jeho cti a čistého jména. I toto však do jisté míry patří k tradici knížecích rodin, které měly vždy jako první úkol sloužit císaři či králi i za cenu, kdy sami sebe poškozují. Jenže prezident či premiér není císař a neodvozují své postavení od Boha. Od knížete většina lidí čekala, že předvede, že mentalita cti nakonec vždy zvítězí nad mentalitou lsti. Že lev je vždy silnější než liška. Zatím to vypadá tak, jak řekl jeden americký antropolog, že u nás politická kultura jako "budova opery" byla nahrazena kulturou "cirkusového stanu," což čeští politici zvláště v roce 2012 svým chováním dennodenně předváděli. To samozřejmě k rehabilitaci politiky jako řádného řemesla v tak zdevastované zemi nepřispívá, ale zároveň díky kulturní diskontinuitě a dvěma totalitám jsme zapomněli, že každá praktická politika nemůže bazírovat jen na ideálních řešeních, ale je skoro vždy jen o výběru té lepší možnosti ze dvou většinou ne příliš dobrých možností. Vlastně tím Karel Schwarzenberg zdůvodňuje i spolupráci ve straně TOP 09 s ministrem financí Miroslavem Kalouskem, který byl jako náměstek ministra v devadesátých let obviňován z odpovědnosti za miliardové škody při armádních nákupech a později některými politiky působení v lauze Gripenů. Nic se mu však nikdy neprokázalo, ale také se to nikdy řádně nevyšetřovalo. I projednávání zdanění hazardu z poslední doby ministru Kalouskovi taky ke cti neslouží, a to zvlášť v době krize a úsporných opatření, protože státu unikají miliardy. Karel Schwarzenberg vztah ke Kalouskovi komentuje slovy: "Z pytláků bývali vždycky na stará kolena dobří hajní."

O ideálních řešeních se dá snít jen v totalitě, protože to je de facto vězení, zcela odtržené od skutečného světa a vzývat ideály se tam dají jen za vysokou cenu pouze v disentu, jako to velmi důsledně činil Václav Havel. Jakmile ale vstoupil do praktické politiky, taky byl nucen učinit řadu kompromisů. Tohle všechno Karel Schwarzneberg zažil na vlastní kůži: důvěrně poznal snění disentu o demokracii i to, jak si demokracii Západ užíval. Také ví, jak sám i v této knize říká, že pozitivní změny představují práci na dlouhé trati, protože národ vyměnit nelze.

Český osud připomíná příběh z Chestertonova fantastického románu Koule a kříž, který rád čítával otec Karla Schwarzenberga. V tomto díle reakční katolický horal Mac Ian vidí ve snu konečně to, po čem on a jaho předkové po dvě století toužili: návrat starobylé vládní autority, řádu a krásy. To vše mu nabízí tajemný duch pod jednou podmínkou, že uzná, že snese nespravedlnost jako základ obnoveného řádu. Mac Ian to odmítne přijmout a pokušitel se ukáže jako ďábel. Nazve Mac Iana zrádcem a vrhne ho do propasti.

Červen 2012

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel



Diskuse


B. Rybák
20:54
24.1.2013

J. Komínek
22:25
23.1.2013

T. Marek
15:29
23.1.2013

J. Blažek
3:50
23.1.2013

P. Kolář
7:24
23.1.2013

K. Frauknecht
8:21
23.1.2013

M. Smidova
8:19
23.1.2013

P. Lenc
10:04
23.1.2013

J. Barto
11:04
23.1.2013

I. Schlägel
13:18
23.1.2013

L. Handzel
13:50
23.1.2013

I. Schlägel
14:18
23.1.2013

počet příspěvků: 12, poslední 24.1.2013 08:54









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.