Když jsem před nějakými pětadvaceti lety v teenagerovském věku poprvé naladil Svobodnou Evropu, omámilo mne hrdinství. V první řadě přirozeně vlastní: bydleli jsme v přízemí paneláku a já usínal u otevřeného okna. Ale také hrdinství těch, co seděli ve studiu a říkali věci, z nichž komunistické moci vyrážela kopřivka. Ve snech jsem si pak představoval Karla Jezdinského, Milana Schulze, Olgu Valeskou, Lídu Rakušanovou či Karla Kühnla jako pokrevní bratry a sestry Jamese Bonda. Museli co chvíli uhýbat před nástrahami nepřátel a po rozhlasových vlnách za cenu osobních obětí šířit zprávy a komentáře své i svých ještě ohroženějších spolupracovníků z nitra Československa. Občas to takto dramatické bylo, i když po většinu dlouhé existence Svobodky dělali „pouze“ poctivou novinařinu. Ovšem to je možná ze všeho nejtěžší. Vždyť informace jsou nad zlato – a v nedemokratických systémech to platí dvojnásob. Proto s odstupem čtvrt století na Svobodné Evropě oceňuji především pečlivost a zodpovědnost jejích redaktorů. Nehihňali se do mikrofonu, netrousili drby, nemysleli si, že éter snese cokoli. Vážili každé slovo, poněvadž věděli, že jejich vysílání může ovlivnit spoustu lidských osudů.

Třeba si řeknete: Co bylo, bylo; teď žijeme v demokracii, máme pluralitu názorů a konkurenci nepřeberného množství médií. Sem tam mě ale napadá, že i za těchto okolností by měli být kvalitní vykonavatelé novinářského řemesla nošeni na rukou. Žurnalisty ze Svobodky svazovalo obrovské poslání a nemohli si dovolit selhat. Jenže bránit se selhání dnes je svým způsobem mnohem obtížnější. Do svobodných novin či internetových blogů píše kdekdo kdeco. Přehrabujeme se v účelových článcích, pomluvách, PR textech, zábava nám leckdy splývá se zpravodajstvím. Potom se hrdinou může stát i ten čtenář, posluchač nebo divák, který má vůbec sílu třídit zrno od plev a orientovat se ve složitostech moderní doby. Někdejší konzumenti vysílání Svobodné Evropy jsou v tomto směru zvýhodněni. Z tranzistoráku pěkně přímo do ouška získávali infuzi věcnosti, nadhledu i kritického myšlení.

Ale abych nebyl patetický, připomenu, že když měl výjimečně tým Svobodky smolný den, stálo to za to. V listopadu 1989 stačilo, aby rozšířil fámu o mrtvém studentu Šmídovi - a režim byl definitivně na lopatkách. Je to příjemný paradox. Nikdo nemusel umřít a přitom kuriózní chyba dotáhla do konce seriózní práci několika generací. I když zmínka o konci není úplně pravdivá. Transformovaná Svobodná Evropa pokračuje dál a bojovat je stále za co.

Psáno pro ČRo1