26.4.2024 | Svátek má Oto


GLOSA: Pivo v roli osvěty

8.2.2016

Monokultura je v české chmelovině už minulostí

Kdyby někdo zkoumal, které klišé se drží nejpevněji, možná by vyhrálo to o českém pivoznalectví. Kdepak co Čech, to muzikant. To už je passé. Ale co Čech, to znalec piva žije dál. Jenže skutečnost je jiná.

Jako každé klišé, i toto se opírá o realitu, ale vybírá z ní jen jistou výseč. Odráží realitu doby, kdy se říkalo, že nikde jinde než u nás neumí udělat dobré pivo – snad ještě v Bavorsku. Realitu doby, která bránila volně cestovat, tedy i srovnávat. Realitu doby, kdy bylo tak málo důvodů ke skutečné hrdosti na něco českého, že připomínka výjimečnosti piva byla vodou na mlýn pro argumenty i balzámem na duši.

Až teď se to klišé otřásá. Není to tím, že by české pivovarnictví bylo převálcováno cizím kapitálem a jeho pivy. České pivovary přece nezmizely tak plošně jako tolik zdejších cukrovarů. Je to tím, že se – hlavně ty nové a malé – naplno vrhly do konkurenčního boje a vaří „nečesky“. Aby bylo dobře rozuměno, ono „nečesky“ neznamená „cize“. Znamená to jen rozšíření toho, čím se donedávna myslelo „vařit česky“.

Podobně jako si přírodovědci a krajináři stěžují na umělé smrkové monokultury v českých lesích, i pro náš pivní trh a jeho nabídku byla typická monokultura. Po víc než 150 let to byla monokultura jednoho typu piva, toho „jediného skutečného“. Z této normy čerpali zdejší pivní znalci. Nemusíme ji definovat pomocí technologií a čísel, stačí jedna typická hrabalovská věta, kterou spisovatel vložil do úst hostinského: „Šéfe, dáte si desítku, nebo obyčejné?“

„Desítku, nebo obyčejné“, později „dvanáctku, nebo obyčejné“, ta slova definují českou pivní monokulturu, pýchu na stylovou chudost i klišé o výjimečném pivoznalectví. Ale teď už tomu všemu odzvání. Za šest let narostl počet pivních značek na desetinásobek. Taková změna neodráží jen posun v úzkém kruhu fajnšmekrů, ale i posun společenský. Díky cestování, možnosti srovnání i nabídce malých pivovarů nám dochází, že „skutečné pivo“ není jen desítka, dvanáctka, ležák či pils. Znalectví piva – českého piva – se rozšiřuje o to, co bylo buď už dříve převálcováno průmyslovou velkovýrobou a monokulturou ležáku, nebo poněkud opovržlivě nazíráno jako patoky ze zemí, kde pivo vařit neumějí.

Až po tlaku konkurence nabízejí i běžné hospody piva stylů ale, stout, lambic či kriek. Uvidíme, kdy nějaký povídkář napíše: „Šéfe, dáte si kriek, nebo obyčejné?“

LN, 5.2.2016