Tak jsme jako každý rok navštívili Svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi. A jako každý rok kuřáci smrděli všude - v davu lidí tlačících se dlouhou ulicí se stánky, na náměstí i u kolotočů.

To, že si jeden zapálí na lavici u stánku s občerstvením, se dá ještě nějak vstřebat. Sice si myslím, že když jsem tam přišel první a mám tam malé děti, které jsou na poutích všude, ani tady by tak úplně nemělo platit „pravidlo“, které se nám, nekuřákům, snaží kuřáci vsugerovat, a totiž že „když se vám kouření v restauracích nelíbí, tak tam nelezte“.

Ale budiž. Proč ale smrdí úplně všude, tomu nerozumím. To nemám chodit ani na poutě, „když se mi to nelíbí“?

Problém kuřáků vs. nekuřáci není v tom, že do určitých prostorů nemají nekuřáci lézt, když jim to tam nevoní. Problém je v tom, že mnozí kuřáci jsou tak navyklí nebrat ohled na druhé, že hulí úplně všude a je jim jedno, že smrdí.

A řešení není v tom, že někdo zakáže kouřit v restauracích. Řešení je v tom, že si své závislosti na návykové látce nechám pro sebe a nebudu to tahat na veřejnost.

Před časem byl přijat zákon, že se nekouří na pracovištích. Ale ono to tak úplně není, neboť „Zákoník práce ukládá (v ust. § 106 odst. 4 písm. e) zaměstnancům povinnost nekouřit na pracovištích a v jiných prostorách, kde jsou účinkům kouření vystaveni také nekuřáci.“ Z toho plyne, že tam, kde se nekuřáci nepohybují, se teoreticky kouřit dá. Ale - světe div se - lidi postupně přijali jako fakt, že v práci se kromě vyhrazených prostorů prostě nekouří. Nikde.

Tak čekám, jestli se dožiju doby, kdy kuřáci přijmou jako fakt, respektovaný v celém kulturním světě, že na veřejnosti se prostě nekouří (v Itálii na lyžích venku před hospodou hulí jenom Češi, nikdo německy nebo italsky mluvící to nedělá, protože je tak naučený).