Bezpečnost se netýká jen útoků, ale též identity

I ve vážných situacích se občas projeví kouzlo nechtěného. Například když se moderátor ČT ptal politologa na předvolební Francii: „Jak podstatné téma v kampani je bezpečnost?“ Znělo to jako parodie. Ta otázka padla pár hodin poté, co džihádisté stříleli na policii na Champs-Élysées (jako kdyby zaútočili v Praze na Václavském náměstí). Týkala se země, kde kvůli teroru trvá už rok a půl výjimečný stav. Sama o sobě je tedy jen řečnická. Význam bezpečnosti si ve Francii uvědomuje každý pekař, neřkuli kandidát na prezidenta. Jde ovšem o to, jak bezpečnost ten či onen kandidát chápe a jakou verzi toho chápání uznají za věrohodnou voliči.

Když se mluví o Francii, pro názornost se často užívá vyhrocené dělení – seriózní střed (zavedené strany), extrémní pravice (Le Penová) a extrémní levice (Mélenchon). Tím se však zakrývá mnoho podstatného. Co je na Národní frontě a jejím důrazu na stát extrémně pravicového? Chce zrušit policii, ať se o bezpečí stará každý sám? Ne, „jen“ vyzývá k vyhošťování imigrantů, kteří se dopustí trestného činu, což je mainstreamové téma už i v Německu. Výstižnějším rysem Le Penové je sázka na identitu. Na to, že ohrožení své identity a způsobu života už jako kdysi nepovažují za problém jen menšiny, ale i domorodá většina. Národní fronta je stranou identitářů, jak o nich píše Michel Houellebecq. Proto odráží téma bezpečnosti v jeho nejširší podobě, nejen té policejně-byrokratické.

Její postup míří na emoce, tudíž získává nálepku populistický. Ale je-li na cestě k úspěchu, chyba musí být na straně těch politiků, kteří voličům nenabízejí věrohodnou alternativu. Emmanuel Macron, favorizovaný kandidát středu, po čtvrtečním útoku řekl, že „v příštích letech bude patřit ohrožení k naší každodennosti a musíme se s ním naučit žít“. Věcně vzato má pravdu. Ale volič se nedozví to hlavní: co znamená „naučit se s ním žít“? Znamená to naučit se konstatovat, že útoky se dějí? Skeptik by řekl, že to už Francie umí. Nebo to znamená naučit se jim vzdorovat? Ale to by Francie měla přijmout cosi z izraelského modelu. Třeba přijmout jako fakt, že muslimové jsou rizikovou skupinou. A to by bylo křiku o diskriminaci.

Národní fronta jako zřejmě jediná strana ve Francii de facto říká, že bezpečnost se netýká jen konkrétních útoků teroristů, ale i většinové (domorodé) identity. Na volební vítězství to nestačí, ale na posílení ano.

LN, 22.4.2017