Kulturní revoluce inspiruje spíše Západ než Čínu

Čína je symbolem hospodářského úspěchu a komunismu. Ba více. Řadě lidí symbolizuje kombinaci obého – přesvědčení, že k úspěchu vede autoritářský kapitalismus. To je lepší označení než komunismus. Pěkně to připomíná 50. výročí Mao Ce-tungovy kulturní revoluce.

Velká proletářská kulturní revoluce, jak zní plný název, se vykládá jako výhřez fanatismu, brutality a vnitrostranického boje. Je to pravda. Podle informací, jež nikdy nebudou úplné, přinesla kampaň z let 1966–1976 statisíce mrtvých, miliony uvězněných a nesmírné škody na ekonomice i kultuře Číny, hlavně na zničených památkách. Ale zároveň šlo o jistý čínský příspěvek světu s univerzalistickým posláním.

To poselství bylo brutální, zvrácené a informačně filtrované. Ale ve zjednodušeném vidění přineslo zprávu, že i v komunistické zemi lze vést zásadní společenskou debatu. „Bouřit se je správné,“ říkal předseda Mao, jenž hnal mládež do boje nového proti „čtveru starému“ – myšlení, tradicím, kultuře i způsobům. Připomeňme, že našel ohlasy i na Západě. K Maovým myšlenkám se hlásili i studenti v revoluční Paříži roku 1968, filozof André Glucksmann či pozdější předseda Evropské komise José Manuel Barroso. A když psal Ivan Jirous svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození, uvedl ji citátem z Maa: „Ve velkých kulturních revolucích je jedinou metodou pro lidi, aby se osvobodili sami.“

Už brzy z toho většina Zápaďanů vystřízlivěla. Ale na celé generaci něco ulpělo. Vidíme to i nyní, kdy se u sousedů vede zápas „světlého“ Německa s tím „temným“ – a každý ví, na jaké straně je politicky správné stát. V tom přežívá jistý univerzalistický odkaz čínské Kulturní revoluce.

Sama Čína k tomu mlčí. Její mocenské elity zažily kulturní revoluci jen jako děti. Nevíme, co si o ní upřímně myslí prezident Si, ale víme, že jeho otec byl vězněn a on sám poslán na venkov „učit se od rolníků“. Když se tito lidé ohlížejí a vidí, jaký regres způsobila kulturní revoluce a jaký rozvoj pak přinesl „pickwickovský kapitalismus“ (jak by řekl Jiří Paroubek), vedený návratem k idejím tradičního konfuciánství, těžko najdou důvod, proč by se k heslu „bouřit se je správní“ hlásili.

Západu se ale ještě hůře hledá důvod, proč by měl úspěch konfuciánského kapitalismu považovat za inspirativní. Pokud se jeho stabilitou inspiruje třeba prezident Miloš Zeman, měl by říci, jakou univerzalistickou hodnotu představuje a jak do našich poměrů přenést praktickou neexistenci veřejné debaty, sociálního systému i svobody volby.

LN, 17.5.2016