Nelze se omezit jen na to fenomén cenzury popsat a kritizovat, je třeba též prozkoumat, jak funguje. Jean-Francois Kahn píše: „Před několika lety se v naší zemi stalo pronásledování tak běžným, že nastala atmosféra permanentního honu na čarodějnice.“ Výraz „hon na čarodějnice“ trefil do černého. Nová cenzura má zřetelně náboženskou dimenzi, vždyť jedním z jejích hlavních znaků je být především cenzurou morálky. Názory, které odsuzuje, nejsou totiž nikdy označovány jako pomýlené, nýbrž jako škodlivé, tzn. špatné. Prožíváme nyní budování morálního řádu - řádu v jehož jméně spějeme k „etické očistě“.

Vyrukovat s morální rovinou nakonec znamená povýšit principy, na které se odvolává, na dogma. Dogma ale nemůže strpět, aby bylo zpochybňováno. Jeho zvěstování sebou tedy nese diskvalifikování a vyloučení „špatně myslících“. Aplikovaná metoda spočívá v postižitelnosti, ba kriminalizování určitých názorů, což je podmíněno směšováním myšlení a jednání. Nacionální socialisté razili výraz „život nehodný života“, naši moderní cenzoři vynalezli „názory nehodné názoru“ - pro názory, které nejsou názorem, nýbrž zločinem.
Z takového pohledu samozřejmě nemohou být myšlení (odvaha), ani nadání protivníka respektovány. Protivník se stává nepřítelem, jehož názory nelze potírat, když se mu zároveň přizná talent. Je tedy nutné, aby žádný neměl, v případě, že zjevně nějaký má, je to zvrácenost a přitěžující okolnost navíc.

Nepohodlní a rušící historikové se vesměs označí za „pseudohistoriky“, tak jako se nonkonformní badatelé obviní (nařknou) z budování „pseudovědeckých“ teorií. Dbá se na vysoce účinné užití uvozovek. Dbá se ale také, aby se na talent spisovatele, intelektuála nebo umělce nepohlíželo jinak, než se zřetelem k jeho - skutečným nebo domnělým - postojům, stejně jako v totalitních režimech, pro které byla shoda literárních, duchovních nebo uměleckých výtvorů se současnou ideologií odedávna měřítkem jejich hodnoty.

Morální odsouzení užívá mimořádně rádo řeči profylaxe v níž je „zlo“ přetlumočeno v nemoc. „Vstupujeme do éry hygienického myšlení, ve kterém každý kontakt s nepřítelem, každá četba jím vytvořených textů působí nakažlivě“, ironizuje Pierre-André Taguieff. Špatné názory, jejichž šíření je třeba zastavit, jsou srovnávány s „metastázami“, s „morem“, s „rakovinovým nádorem“, s přenosem mikrobů. Aby se uniklo „nákaze“, aby se „zlu“ zabránilo uchytit, aby se „infekce“ dostala pod kontrolu, je zřízena „nákazová blokáda, ochranné pásmo“, které díky všeobecnému podezírání a nepřetržité bdělosti umožňuje izolovat a odstranit „nakažená stáda“ (hejna). Takové (biomedicínské) metafory jsou jistě také příznačné.

Protože každý kontakt se špatným myšlením je chápán jako pramen znečištění a jeho šiřitelé jsou považováni za nakažené morem, je logickým následkem systematické vyhýbání se diskuzi. Diskutovat s těmi, kteří rozšiřují špatné názory, by totiž znamenalo dát jim „platformu“, tedy jim věc usnadnit. Ti, kteří si dali cíl zabránit volnému vzájemnému setkávání (střetávání) idejí (myšlenek), se proto chlubí, že nediskutují, neboť nechat se vtáhnout do diskuze již znamená spoluvinu.

Tento postoj je samozřejmě velmi praktický, a sice ze dvou důvodů: protože obviněný nemá možnost se proti křivým obviněním ospravedlnit, může být skepse, místo k jeho prospěchu, užita jako dodatečný důkaz viny. Za druhé, a to především, protože v případě vyhnutí se diskuzi není třeba nic vyvracet, takže se „správně smýšlející“ konformisté mohou zdržet intelektuální výměny názorů, které, to se musí říci, jsou dnes zřídka schopni.

Nyní je ona poznámka Jeana-Pierre Vernantse srozumitelnější: „Všude, kde se zapovídá diskuze - ocitáme se mimo to, co se nazývá racionálním myšlením. Ocitáme se ve sféře náboženství, i když předstírá, že je ateistické.“

Chantal Delsolová oprávněně zdůraznila, že „morálka emocí“ (mravy citů) ukládá dnešnímu člověku „zvláštní vztah k jeho protivníkům“. Soupeř není odražen ani odzbrojen, nýbrž potupně pronásledován urážkami: není popírán, ale „vyřízen“, zesměšněn a zavržen s nálepkou neofašisty, inkvizitora, narušitele, aniž je třeba argumentů.
To je totiž hlavní cíl: zamezit „vmísení argumentů“. Je to také případ „polemiky jako parazitního útvaru diskuse“, který tak trefně popsal Michel Foucault. „Jak je z právní praxe patrné,“ říká Foucault, „neotevírá polemika možnost rovnocenné diskuse; s rozmluvou nemá co do činění; stanovuje řízení, projednává podezřelého, snáší důkazy jeho viny a pojmenovává jeho provinění, vyslovuje rozsudek. Ten, kdo polemizuje, má z principu oprávnění, které ho zmocňuje k válce a činí tento boj spravedlivým; ve svém protějšku nevidí partnera v hledání pravdy, nýbrž soupeře, nepřítele, který nemá pravdu, škodí a jehož samotná existence představuje nebezpečí. Nejde o to uznávat druhého jako subjekt s právem hovořit (řeči), nýbrž ho jako účastníka jakéhokoli dialogu odmítnout. Konečným cílem není přiblížit se co možná nejblíže ke skryté pravdě, nýbrž dopomoci k vítězství spravedlivé věci, kterou polemik od počátku otevřeně zastupuje.
Aby definoval hodnocení ideje na základě její shody nebo vhodnosti pro vládnoucí ideologii, mluvil kdysi Jean-Francois Revel o „loajalitě“. Dodejme, že tato loajalita představuje nulový bod analýzy.
A právě proto, že loajalita dnes převládá, jsou odsuzované názory jednoduše prohlášeny za závadné nebo neúnosné, aniž by se dokázala jejich nesprávnost. Jinými slovy: morální odsouzení zprošťuje nutnosti ověřovat hypotézy a teorie z hlediska pravdy nebo lži. Neexistují už názory správné nebo nesprávné (chybné), nýbrž jen ty duchu doby ještě přijatelné a pak ty ... už nepřijatelné.

Tento postoj je ještě zesilován halucinacemi představitelů dobrého myšlení. Také zde nehraje roli, zda je idea správná či ne: důležité je vědět, jaké strategii slouží, kdo se na ni odvolává a s jakým záměrem. Tak může kniha, i když je její obsah nezávadný, být právě z tohoto důvodu udána, že činí netolerovatelné názory „tolerovatelnými“ nebo že může „pracovat v rukou“ těch, které je třeba umlčet. Je to nová verze starého hesla: „Billancourt nevede k zoufalství!“ Rozumí se, že za těchto okolností je důležitější, kdo co říká, než co se říká. Existují přípustná a zavržená místa. Každá kritika se potom jeví jako pokus o diskvalifikování. To je dosaženo nasazením pojmů, od nichž se nečeká, že popisují skutečnost, nýbrž že maximálně zbavují legitimity. Naši svérázní stratégové tak prozrazují svůj způsob myšlení, který přiznává hodnotu idejím jen tehdy, jeví-li se jim využitelné.

V minulosti byla taková delegitimizace prováděna k újmě nejrůznějších myšlenkových soustav - vzpomeňme např. groteskní, pomlouvačné a štvavé kampaně Josefa Raymonda McCarthyho v padesátých letech. Dnes očividně sleduje jediný směr (cíl). Prohlásit každé myšlení, každou teorii, každou duchovní soustavu, která odporuje osvícenecké filozofii, za nesprávnou (nezákonnou), protože na ní - se všemi možnými odstíny - spočívá legitimita dnešních západních společností.

Antirasismus a antifašismus: dva přízraky

K tomuto účelu používá politicky korektní myšlení hlavně dvě formy podvodu: antirasismus a antifašismus. Rád se k tomu vyjadřuji, neboť já a moji přátelé jsme na naše moderní mudrce nečekali, abychom rasové teorie a veškeré formy totalitarismu odsoudili a podrobili argumentační kritice.

Rasismus je ideologie, která předpokládá nerovnost ras a chce vysvětlit celé dějiny lidstva s ohledem na rasový faktor. Dnes není tato ideologie zastávána skoro nikým. Předstírá se však, jako by byla všudypřítomná, když se ztotožňuje s nepřátelstvím vůči cizincům a s nedůvěřivým nebo odmítavým postojem k „druhým“.

Následně je „rasismus“ prohlášen za symbolické ztělesnění zaostalého iracionalismu, který má údajně kořeny v pověře a předsudku a zabraňuje vzniku transparentní společnosti. Tato kritika „rasismu“ jako absolutní iracionality čistí liberální pohádku od preracionálního světa jako původu (zdroje) všeho zla. Už více než před půl stoletím Adorno a Horkheimer ukázali, že tato pohádka pouze prozrazuje neschopnost moderny čelit jinému, tj. rozdílnému pojetí bytí (jsoucna) a jeho zvláštnostem.

Tím, že Nová třída odsuzuje „rasismus“ jako čisté iracionálno, to znamená jako kategorii, o které se nedá mluvit, přiznává jí zároveň vzdálenost realitě - nádavkem však také přispívá k neutralizování a odpolitizování sociálních problémů. Je-li totiž „rasismus“ v podstatě „šílenství“ nebo „trestuhodné smýšlení“, má potom boj proti rasismu co do činění se soudy a ústavy pro duševně choré, nic však s politikou. Nové třídě to umožňuje zapomenout, že rasismus je ideologie vzešlá z moderny, jehož cesta vedla přes sociální evolucionismus, vědecký pozitivismus a teorii pokroku. „Antifašismus“ je pak úplně překonaná kategorie, právě tak jako „fašismus“, který předstírá potírat. Výraz „fašismus“ dnes již ostatně neodkazuje na nic konkrétního. Je to gumový, ohebný pojem, libovolně roztažitelný a uživatelný, bez jakékoli popisné ostrosti. A přívlastek „fašistoidní“ je vhodný vůbec pro všechny případy. Již Leo Strauss hovořil o „reductio ad hitlerum“, aby tuto čistě polemickou formu diskreditace charakterizoval. Způsob, jak je dnes každé nonkonformní myšlení označováno jako „fašistické“ lidmi, kteří by sotva uměli definovat, co tím myslí, podléhá stejné strategii.
„Existuje typicky evropská forma politické korektnosti a ta spočívá v tom, vidět všude fašisty,“ poznamenává v této souvislosti Alain Finkielkraut. Jean-Francois Revel k tomu dodává: „U zástupu pomlouvačných pisálků je to běžné, nakydat národní socialismus a revizionismus na každého, jehož vážnost chtějí pošpinit.“ Následky jsou vidět každý den. Nejmenší událost v politickém životě Francie je pozorován skrze zpitvořený, groteskní obraz „fašismu“ nebo okupace Francie Němci. Vichy slouží jako „základna“, která umožňuje udržovat psychodrama. A protože se „památka“ klade nad „povinnost pravdy“, je tato „vzpomínka“ pravidelně vzývána, aby ospravedlnila nejspornější přirovnání nebo nejnesmyslnější srovnání.

„Věčné obviňování ostatních z fašismu,“ píše dále Jean-Francois Revel, „a sice s tak nápadným přeháněním, že to původce obvinění spíše zesměšňuje, prozrazuje pokrytecké pohnutky politicky korektních. Cenzorům, kteří se od ztráty marxistického evangelia, onoho nesrovnatelného nástroje duchovního útisku, cítí opuštění, slouží tato zvrácenost jako náhrada.“ Charakteristický je v této souvislosti výbuch nepřátelství následkem vyhodnocení kremelských archivů, když se sochy některých legendárních „hrdinů“ naší doby začaly kácet. Typický je také způsob, jak pouhé zjištění, že komunistický systém sprovodil ze světa víc lidí - sto milionů! - než jakýkoli jiný, vyvolalo ušlechtilé rozhořčení v kruzích, které „dělají všechno, aby míru katastrofy zastřely“ - jako by takové zjištění zlehčovalo nacionálně socialistické zločiny, které jsou prý per definitionem jedinečné a s ničím nesrovnatelné; jako by údajná čistota původních záměrů komunismu mírnila ohavnost jeho zločinů; jako by oba totalitní systémy, jejichž rivalita a vzájemné dotváření vyplnily 20. století, spolu nesouvisely natolik, že se jednomu bez druhého nedá opravdu porozumět; jako by mrtví neznamenali všude totéž, nýbrž někde víc než jinde. Je také třeba si uvědomit, že současný „antifašismus“ má zcela jinou povahu než dřív - můžeme ho charakterizovat ne jako opak fašismu, nýbrž jako fašismus naruby. Ve třicátých letech sloužilo téma „antifašismu“, které razil Stalin v rámci autentického (=původního, pravého) boje proti skutečnému fašismu, komunistickým stranám k tomu, aby obvinily buržoazně kapitalistickou společnost, že připravuje půdu totalitarismu. Šlo o to ukázat, že liberální demokracie a „sociální zrádci“ byly potencionálními spojenci fašismu. Dnes je to přesně naopak. „Antifašismus“ slouží jako alibi všem, kteří se připojili k myšlenkové uniformitě a vládnoucímu systému. Těm, kteří se vzdali každého kritického postoje a slouží společnosti, která jim poskytuje výsady a důchody (prebendy). Tím, že současně vedou „antifašistickou“ rétoriku, předstírají, že sami sobě zůstali věrní. Jinými slovy, „antifašistický“ postoj umožňuje takovému kajícníku, aby pozapomněl na nevěrnost a zřeknutí se ideálů. Byl-li antifašismus ještě včera prostředkem k pranýřování komerčního kapitalismu, dnes je v jeho službách. Dokud se totiž potencionální rebel bouří proti fantomu fašismu, může skutečná moc v klidu spát. Tak se naši dnešní „antifašisté“ zasazují o něco, co nejenže stávající společnost neohrožuje, nýbrž ji v její podstatě posiluje, stávají se opravdovými hlídacími psy společnosti.

Také pro dnešní politiky představuje odsouzení „fašismu“ výbornou příležitost ohřát si vlastní polívčičku. Nejzkorumpovanější toho bezostyšně využívají, aby zmenšili míru své zpronevěry. Jestliže totiž „fašismus“ představuje absolutní zlo a oni ho odsuzují, nemohou být přece absolutně špatní. Fingované účty, nedodržené volební sliby, pletichy, vydírání všeho druhu jsou sice politováníhodnými přečiny, v porovnání s tím „nejhorším“ se však jeví jako druhořadé.
Ale nejen intelektuální levice a politici potřebují na absolutní zlo povýšený „fašismus“. Celá zanikající moderna potřebuje strašidlo (přízrak), s jehož pomocí lze tlumit sociální patologie, které sama vyvolala. Výmluva, že jakkoliv se dnes mohou dít špatné věci, přesto nesnesou srovnání s tím, co se dělo v minulosti, je vždy po ruce. Jde o to, abychom akceptovali poměry, které považujeme za odpudivé s tím, že bychom se mohli dožít něčeho horšího.

Legitimita moderny se tedy opírá o přízrak, který byl prý čímsi „nevídaným“ a kdykoliv se může v plné síle vrátit. Konfrontována s vlastní prázdnotou, konfrontována s tragickým ztroskotáním svých původních tužeb o osvobození člověka, konfrontována s kontraproduktivitou, kterou všude plodí, konfrontována se zplošťující absurditou a nihilismem epochy, kterým se ve svém katastrofálním stavu sama koří; konfrontována se skutečností, že člověk se stává stále zbytečnějším právě v okamžiku, kdy se všude hlásají jeho práva, nemá moderna jiné východisko, než odvracet pozornost: ukazovat falešná nebezpečí, aby nebyla vidět skutečná. Absolutní „zlo“ pak funguje jako báječný prostředek, jak akceptovat zla každodenní; zla, ve srovnání s „absolutním zlem“ nahodilá, relativní a veskrze vedlejší.
Byla by tedy chyba věřit, že současný „antifašismus“ je úplně vycucaný z prstu. Představuje pro společnost, která na misku vah již nemůže přihodit nic pozitivního, základní - byť negativní - ospravedlnění. Antifašismus zakládá identitu Nové třídy, která může existovat, jen když mává přízrakem zla; jinak hrozí, že upadne zpět ve vlastní nicotnost a bezvýznamnost. Tak jako mnozí odvozují svoji identitu pouze z nadávání na imigranty, Nová třída ji odvozuje z veřejného kárání absolutního zla, jehož nahozené stíny zakrývají její ideologickou prázdnotu, chybějící názorovou základnu a duchovní bídu, zkrátka skutečnost, že už nemá co říci a nenabízí ani žádnou původní analýzu situace, z níž by bylo možné odvodit řešení.

Pro hlavní stan „dobrého myšlení“ je proto životně důležité znemožnit každou otázku po principech, které jsou základem její legitimity. Jinak by vládnoucí ideologie musela být připravena se sama zpochybnit. Na to ale přistoupit nemůže, neboť s většinou velkých mesianistických ideologií sdílí přesvědčení, že „když jdou věci špatně a očekávaný úspěch se nedostavil, není to v tom, že by byly špatné principy, nýbrž naopak jen v tom, že nebyly náležitě a v dostačující míře aplikovány.“ Komunismus neuskutečnil ráj na zemi jen proto, protože ještě neodstranil dostatek svých odpůrců - bylo slyšet včera. Dnes se říká: neoliberalismus je v krizi a globalizace vyvolává sociální problémy jen proto, protože ještě existuje příliš mnoho překážek, které ztěžují bezproblémový chod trhu.

Aby se ztroskotání projektu objasnilo - nebo aby se dosáhlo žádoucího cíle -, je třeba obětního beránka. Nepřizpůsobivého protivníka, který se odchyluje od normy, jinak myslící živel: včera to byli Židé, svobodní zednáři, nemocní leprou nebo jezuité; dnes domnělí „fašisté“ nebo „rasisté“. Tito úchylkáři jsou vnímáni jako narušitelé, stojící v cestě racionální společnosti a společnost od nich musí být vhodnými opatřeními očištěna. Že dnes např. ve Francii existuje nepřátelství vůči cizincům, „nespočívá v nesprávně vedené imigrační politice, nýbrž v tom, že ve společnosti dřímá rasismus.“
Ve společnosti, jejíž složky jsou stále heterogenní, je tedy náramně důležité založit zároveň s určením obětního beránka něco na způsob civilního náboženství. Rozptýlení opovržení slouží pak jako slučující katalyzátor, zatímco boj proti zdánlivému nepříteli pomáhá udržovat zdání jednoty.

Morální zatracení má ještě jednu výhodu: vede totiž nejen k odpolitizování konfliktu, nýbrž také ke kriminalizaci protivníka. Ten se mění v absolutního nepřítele, jehož je záhodno odstranit všemi dostupnými prostředky. Nemá to daleko k totální válce, tím totálnější, čím víc se předstírá, že je vedena ve jménu lidstva. Bojuje-li se ve jménu lidstva, protivník je rázem z lidstva vyloučen, upírá se mu lidská podstata. Odtud už je jen krůček k ospravedlnění vraždy a lynče.
Ještě musíme zdůraznit, že diskvalifikující nálepky („fašista“, „rasista“), které jsou dnes ve jménu politické korektnosti užívány, jsou vnější cejchy, které si sám nikdo nenárokuje. V protikladu ke třicátým létům 20. století, kdy se komunisté a fašisté ke svým pojmenováním hrdě hlásili. Jejich přisvojení nemá tedy objektivní, informační nebo popisnou hodnotu, nýbrž čistě subjektivní, účelovou nebo polemickou. Položme si nyní otázku po oprávnění takového připisování. Protože ho nelze dokázat, je možné vyvodit, že „důkaz“ vyplývá z pouhé možnosti přidělení nálepky.

Psychoanalytička Fethi Benslama píše, že „fašismus“ dnes není žádný pevný blok, snadno identifikovatelná entita ztělesněná v systému, diskurz a organizace, kterou je možno uchopit; spíše vykazuje fragmentární a difusní formy, takže nikdo s jakýmkoliv světovým názorem není chráněn před tímto puncem.

Velmi poučná slova. Jestliže se totiž fašismus „všude tajně rozšiřuje“, potom může „antifašismus“ také každého obvinit. Problém je v tom, že přesvědčení o všudypřítomnosti zla je základem každé inkvizice. A je to také základní princip každé teorie spiknutí v minulosti, od lovců čarodějnic po propagandisty Protokolů sionských mudrců.Tak jako antisemité všude vidí Židy, tak vidí noví inkvizitoři všude „fašisty“. A protože „největší lstí ďábla je věřit, že neexistuje“, nejsou protesty samozřejmě nikdy slyšet. Tak funguje systém, který užívaly právě tak tribunály inkvizice jako moskevské procesy: kdo se přizná, je vinen; kdo se nepřizná, je vinen ještě víc. K dovršení všeho umožňuje haraburdí psychoanalýzy vykládat popření jako přitakání a rozhořčený odpor jako důkaz zarytosti, zavilosti a zarputilosti stvrzující vinu.

Přeložil: Petr Dvořák