Abyste se na tomhle filmu pobavili, nemusíte znát stejnojmenný grafický román Warrena Ellise a Cullyho Hamnera, ale nejspíš byste měli znát Bruce Willise, Morgana Freemana, Helen Mirrenovou a zvláště Johna Malkoviche. Na akční komedii režiséra Roberta Schwentkeho se totiž celkem hodí profláknutý výraz „herecký koncert“ především v případě, že máte dané interprety rádi. Pokud jde o žánr koncertu, jde o bigbeat s bluesovými vstupy.

Mohlo to dopadnout strašně - podobně jako třeba akční komedie Zatím spolu, zatím živí. Také ve filmu režiséra Schwentkeho, který natočil (nikoli špatné) snímky Tajemný let a Zakleti v čase, se totiž vyskytuje bývalý, protřelý tajný agent a hystericky vyjukaná děva, která se rychle přizpůsobuje drsné akci. Rozdíl není ovšem jen v tom, že místo Toma Cruise a Cameron Diazové ve filmu Red hrají Bruce Willis (který v podobně tlumené, romanticko-akční poloze nebyl nikdy lepší) a sympaticky neokoukaná Mary-Louise Parkerová.

Rozdíl tkví především v tom, že Robert Schwentke se v příběhu party důchodců-zabijáků (kteří se společně vrátí do akce proti nečestnému prezidentskému kandidátovi, jenž se pokouší prostřednictvím dezorientované CIA zahladit svůj dávný poklesek) pohybuje prakticky celou dobu na hranici lehounké nablblosti, ale současně ji nikdy nepřekročí. Takže se nakonec nejspíš přistihnete, že vám v kině na tváři pod milosrdnou rouškou tmy proti vaší vůli vykvétá blažený úsměv.

Když teče comiscová červená…

Titul filmu bezprostředně nesouvisí s červenou (jde o zkratku označení Retired Extremely Dangerous – „v důchodu, extrémně nebezpečný“, kterou CIA přisoudí hlavnímu hrdinovi Franku Mosesovi). Ve filmu také nenajdete žádné „skutečné“ násilí, i když vám tam před očima hynou desítky lidí. V rámci comicsové stylizace jde ale o figurky bez fyziognomie, jež většinou jen zahlédnete na horizontu, kterak se chystají hrdinovi smrtelně škodit.

Komediální stylizace ovšem končí ve chvíli, kdy jde o polodetaily a detaily tváří hlavních hrdinů: dokonce i postava paranoidního Marvina, který cítí ohrožení všude kolem sebe, má v kašparském podání Johna Malkoviche svou hrdost a hodnotu (už proto, že ohrožení se nachází skutečně všude kolem něj). „Důchodcovský“ herecký ansámbl (jehož nejmladší složkou je pětapadesátiletý Willis a nejerotičtější - bez nadsázky - pětašedesátiletá "Královna" Mirrenová) naopak dostává prostor pro jemnou a propracovanou „psychologickou“ akci. Schwentke prokazuje nebývalý smysl pro správné načasování, takže nenatočil pouze žertovnou žánrovou parodii nabitou honičkami, detonacemi a pseudonostalgickými náladami ve stylu Roberta Rodrigueze, ale také (a především) film, který má srdce. V akční změti totiž nikdy nezapomíná, jak „kultovní“ potenciál má k dispozici, a beatový rytmus tak zpomaluje ve prospěch bezmála lyrických pasáží, ve kterých dopřává svým hercům, aby si v klidu vychutnali vtipný dialog nebo dotáhli k dokonalosti potřebnou grimasu.

Není žádným překvapením, že vyprávění balancuje na ostré, křehké hranici mezi sarkasmem a vážností: najednou zjistíte, že vám na hrdinech jaksi záleží a že se zdá mít smysl i jejich (vnitřně samozřejmě dokonale vyprázdněná) mise.

Asi bych se tolik nebavila, kdybych nedávno u televize nebojovala se Třemi dny Kondora (1975): příběh režiséra Sydneho Pollacka o zkorumpované americké vládě, které šlo vždycky jen o ropu a které jde na ruku i tajná služba, se technicky odehrává jen šest let před špinavou misí v Guatemale, které se kdysi zúčastnil Frank Moses. Celé světelné roky ale dělí Pollackův vážně míněný (a z dnešního pohledu prvoplánově naivní) politický thriller od Schwentkeho filmu, který je pouze navenek naivní a bezstarostný. Ve skutečnosti ovšem navzdory „politické“ zápletce veškerou politiku nonšalantně zakopává pod stůl, protože nestojí za naši pozornost, a důsledně opěvuje vypjatý individualismus sarkastiských, asociálních hrdinů.

Volně řečeno s Villiersem de L'Isle-Adam, jaká nuda je skutečnost! Přenechme svým sluhům (nebo divákům), aby ji žili za nás.

Staří proti méně starým

Zajímavá je otázka věku hrdinů: svět je v Red srovnaný docela současně, protože vyprávění o postarších hrdinech není určeno postarším divákům. Na Mosesově soukromé mapě nejsou Američani a Rusové protivníky (a proto hrdina může jít do party se starým nepřítelem Ivanem v podání Briana Coxe), ale stará a mladá generace. Nedá se odhadnout, jestli Schwentkeho film spolu s nostalgickým akčním thrillerem Sylvestera Stalloneho Expendables: Postradatelní pokládá základ nějakého módního gerontologického trendu, „staří“ hrdinové jsou v Red každopádně podáni natolik přitažlivě, že mladší divák nemá při sledování filmu valnou šanci uhájit svůj přirozený životní koncept - podobně jako hrdinův o generaci mladší nepřítel, schopný agent CIA Cooper, který se musí rozhodnout, zda sloužit vlasti a komisní šéfové, nebo se postavit na stranu svých nesrovnatelně zkušenějších protivníků.

Nelze přehlédnout, že jde o konfrontaci generace starší (ale nikoli vysloveně staré) s generací mladší (ale nikoli vysloveně mladou, jejíž věk by odpovídal nízkému věku většinového publika). Nejmladší generaci tak ve vyprávění zastupují Cooper v podání Karla Urbana (zhruba čtyřicátníka) a Mosesova láska z úřadu sociálního zabezpečení, která vykazuje v podání šestačtyřicetileté Parkerové všechny známky chronického, věčného děvčete. Když si doplníme, že Cooperova šéfka v podání Rebeccy Pidgeonové je zhruba v jejich věku, stejně jako představitel padoušského viceprezidenta Stantona, Julian McMahon, pracuje film zjevně s čímsi jako s „posunutou věkovou hranicí“. „Mladé“, tedy profesionálně a sociálně aktivní postavy ve vyprávění jsou tak vrstevníky režiséra (Schwentke je ročník 1968) a tedy ve věku srovnatelném s věkem rodičů pomyslného cílového diváka filmu.

Staří protagonisté Red pak naplňují odlišný koncept než třeba zestárlí mušketýři v Muži se železnou maskou (1998), kteří měli působit jako reálně fyzicky zchátralí */. Deklarují idealizované stav stáří směrem k mladšímu publiku, které nejspíš skutečně nevidí valného rozdílu mezi Willisem (jenž ani s přimhouřeným okem nesplňuje limitní důchodový věk) a třiasedmdesátiletým Morganem Freemanem. Oba herci/postavy patří mezi „starce“, jako takoví však současně účelně fungují v soudobém popkulturním prostoru, kde je „mladý“ design ideálem i normou. Moses a jeho kamarádi jsou tedy na tom fyzicky, psychicky i morálně lépe než většina z diváků - a to včetně Freemanovy postavy, která bojuje s posledním stádiem rakoviny.

Jediným skutečným reprezentantem věčného mládí ve filmu je tak v rámci téhle paradoxní optiky zřejmě představitel archiváře CIA, třiadevadesátiletý Ernest Borgnine.

*/ Noblesního, zestárlého Athose si tam mimochodem zahrál právě John Malkovich

Red
USA 2010, 111 min, titulky
Režie: Robert Schwentke
Scénář: Jon Hoeber, Erich Hoeber (podle grafického románu Warren Ellise a Cullyho Hamnera)
Kamera: Florian Ballhaus
Hudba: Christophe Beck
Hrají: Bruce Willis (Frank Moses), Morgan Freeman (Joe), Mary-Louise Parkerová (Sarah), Helen Mirrenová (Victoria), John Malkovich (Marvin), Karl Urban (agent Cooper), Richard Dreyfuss (Dunning), Brian Cox (Ivan), James Remar, Ernest Borgnine (archivář)
Premiéra: 28. 10. 2010

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com