Zásadně nechodím na oscarové filmy dřív, než za několik let po vyhlášení cen. Oscarové třeštění mě vcelku nechává chladným, přesto bych byl ale nerad, kdyby mělo nějak ovlivnit můj úsudek. Přiznám se nicméně, že výjimku jsem udělal v případech oněch vítězných filmů, na nichž se podíleli Češi či Slováci. Někdy se ovšem stane, že uvidím film ještě před tím, než se mu dostane pocty; s tím se asi těžko dá něco dělat. Podle toho, jak letos vypadají nominace na ceny filmové Akademie, je docela dobrá šance na to, že toho vítěze jsem už viděl. Značné naděje se totiž dávají snímkům Hotel Budapest a především Birdman. Ten první jsem shlédl už bezmála před rokem a výtečně jsem se přitom pobavil. Nevadilo by mi ani trochu, kdyby vyhrál. Na Birdmanovi jsme s manželkou byli včera.

Z toho, co jsem si předem přečetl, jsem se dozvěděl, že se má jednat o černou komedii; aspoň na tom se shodlo hned několik recenzentů. Řekl bych ale, že těch nálepek by film mohl klidně dostat víc: podle mne by to také mohlo být třeba psychologické drama, absurdní drama či filmová fantazie. V žádném případě nečekejte, že se budete smát od začátku do konce. Snad jen občas a krátce, někdy se jen pousmějete nad některými scénami. Spíš budete prožívat docela slušné napětí. Napjatých situací je tu dost hned od počátku a to napětí nikdy zcela nepomine. V tom mi tento film připomíná onen klasický “Kdo se bojí Virginie Woolfové” natočený s Burtonem, Seagalem a Taylorovou podle absurdní komedie Eduarda Albee, který jsem viděl poprvé bezmála před půl stoletím. Mimochodem, v něm zde máme film, který - ač nominovaný ve 13 kategoriích - vyhrál jen druhého Oscara Taylorové a v těch ostatních důležitých se musel sklonit před adaptací jiné divadelní hry, “Muž pro každé počasí” Adriana Bolta. Tak už to ale při tom každoročním oscarovém klání chodívá, jsou při tom vítězové i poražení a člověku to nepřipadá vždycky spravedlivé.

V Birdmanovi je jen jediný opravdu hvězdný představitel, Michael Keaton, i když po herecké stránce v tomto filmu stěží najdete slabinu. Keaton se před čtvrt stoletím objevil na plátně jako Batman, což bylo dosti překvapivé, protože od počátku své kariéry byl hlavně komikem. V Burtonově režii byl ale překvapivě dobrý a stejně tak i v pokračování, které se objevilo o pár let později. Nyní se vrací, a to svým způsobem nadvakrát: jako Michael Keaton i jako Batman/Birdsman. Když ho hned na začátku spatříme v ošuntělé herecké šatně divadla na Broadwayi, meditujícího a levitujícího v lotusové pozici, očekáváme, že takovéto nadpřirozené schopnosti se u něho budou projevovat po celý děj. Projevují, ale jen tehdy, kdy to nikdo kolem něj nevidí nebo si toho nevšímá. Takže zůstáváme na pochybách: je Riggan Thomson kouzelníkem nebo se takovéto věci jenom odehrávají v jeho bujné fantazii? Či snad se mu to už v hlavě pomíchalo? Postupem času přicházíme na to, že pravdou je asi to druhé, že nějaké to kouzlo ale tento už obstarožní, i když fyzicky dobře zachovalý herec, přece jen má.

Riggan se pokouší o to vzbudit slávu, která ho kdysi provázela a která se už projevuje jen tím, že ho nějací fanouškové tu a tam poznají a chtějí se s ním nechat vyfotografovat. Cesta, kterou si ke svému zmrtvýchvstání zvolil, je kromobyčejně krkolomná. S malým souborem, který dal sám dohromady, chce na Broadwayi prorazit s hrou, kterou sám zdramatizoval podle povídky Raymonda Carvera “O čem mluvíme, když mluvíme o lásce” a kterou sám režíruje. Hraje pochopitelně i jednu ze čtyř hlavních rolí, takže toho má na talíři opravdu hodně. Podle toho to také vypadá! Jeho dcera, kterou výtečně hraje Emma Stone, nedávno podstoupila drogovou léčbu a byla by ráda, kdyby si jí otec víc všímal. Kolem jeviště i šaten se motají Rigganova bývalá žena, dvě herecké kolegyně, u nichž se projevují lesbické sklony a jedna z nich se jeho současnou milenkou, i jeho neustále panikařící agent a přítel. Když film začíná, blíží se právě předpremiéra a hereckému kolegovi spadne na hlavu reflektor. Což na scénu přivede jiného, mladšího herce Mike Shinera, podobně nadaného a egoistického jako Riggan, navíc ale krajně nevypočitatelného, hraného skvěle Edwardem Nortonem. Že mezi těmito dvěma musí dojít ke konfliktu, je nasnadě.

Mexický režisér Alejandro González Iñárritu se podílel i na scénáři, ale asi ten nejlepší tah udělal, když zaměstnal jako kameramana Emmanuela Lubezkiho. Ten už má doma jednu pozlacenou sošku za Gravitaci a řekl bych, že se pro něho někde už odlévá další. Společně s režisérem provádějí úplné divy, když nám ukazují zákulisí divadla v jedné ze starých divadelních budov na Broadwayi. Úzké chodby vedou z četných šaten a jiných místností na jeviště a my, když nás jimi kamera vede, se někdy cítíme jako bychom snad nemohli uniknout tomu, že si odřeme lokty o stěny poskvrněné kouřem cigaret tisíců herců a jevištních techniků, kteří tudy také procházeli. Ta atmosféra snad už stoletého divadla, kterou si můžeme do sytosti vychutnat, je tím, čeho si na tomto filmu nejvíc cením. V tomto světě, který jakoby ustrnul v čase, se herec musí, stejně jako před stoletím, tvrdě propracovávat k úspěchu. Většina z nás ale zná i ten moderní svět, kde stačí, aby některý ze všudypřítomných paparazzi zveřejnil na Twitteru či Facebooku obzvlášť trapnou fotografii, aby to přitáhlo hned desetitisíce stoupenců!

Dokáže se náš hrdina s tím vším nějak vypořádat? Dostaví či nedostaví se to, čemu už dlouhá léta říkávám “hollywoodský konečník”?

Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com