Přišla tuhle řeč na televizi, a já už se nadechla, jak spustím tirádu o nemožných estrádách, věčném a nekonečném sportu na „dvojce“, a hlavně o tom, že se sice ve zpravodajství dozvím o každé bouračce a požáru, ale skoro nic o politickém dění v zahraničí. Ale jeden z těch, s nimiž jsme si povídali, pravil: „To já chodím k televizi jako do kina. Vyberu si pořad, který chci vidět, a ten si pustím.“ Potichu a co možná nepozorovaně jsem vypustila páru: vždyť má pravdu! Nutí mě snad někdo koukat na televizi?A - ruku na srdce - jakpak často si ji skutečně pustím? Mám já vůbec právo remcat? Jdu se snad podívat na něco jiného než na dokument nebo - vzácně - na film, který si vyberu v programu? Jako bych neměla zábavnější věci na práci, než sedět a čučet na bednu! A pokud jde o zpravodajství: jsem snad na televizi odkázaná jako na zdroj informací? Dneska? V éře internetu?

Shodou okolností jsem si ten večer televizi pustila, bylo to pondělí. A s nadšením jsem zhlédla dokument o Jiřím Němcovi, který ČT vysílala v cyklu Neznámí hrdinové. Byla jsem opravdu zvědavá, Jiří byl pozoruhodný člověk - úžasně inspirující a zároveň odsuzovaný, brilantní intelekt, muž toužící poznat všechna zákoutí života, i ta pochybná. První muž českého křesťanského dialogu v šedesátých letech, chartista v sedmdesátých a exulant v osmdesátých. Když se po roce 1989 vrátil z Vídně do Prahy, byl už to jen stín někdejšího Jiřího Němce. Zajímalo mě, jak se tvůrcům podaří ten pestrý, bohatý a proměnlivý život vtěsnat do necelých třiceti minut - a jak to pojmou, jak z toho protagonista vyjde.

Přiznám se, že jsem žasla, a nevěděla jsem, zda se mám víc bát nebo radovat. Pyramida z knih střídala metronom stojící na Letenské pláni, a do toho o Jiřím Němcovi mluvili ti, kdo ho znali. Sama bych neměla odvahu natočit tak málo přehledný, trhaný obraz, ale tvůrcům se nesporně podařilo i podobou filmu Jiřího vystihnout - jeho hektičnost, proměnlivost a neuchopitelnost, množství podob a neustálé napětí. Dokument rozhodně vybočoval z běžných stereotypních obrázků, na které se občas dívám také prostě proto, že se chci o někom dozvědět víc -anebo se na něj jen dívat a pobýt se vzpomínkami, které obrazovka oživuje. Tentokrát to ale bylo jiné: každou chvilku jsem se ptala sama sebe, zda takovému dokumentu bude rozumět „běžný divák“, člověk, který Jiřího Němce neznal a nic o něm neví. Nebyla jsem si jista.

Zato jsem si byla jista, že právě takhle se o Jiřím Němcovi dokument natočit měl. Trošku jsem se i zastyděla: copak má být filmový dokument jen osvěta? Narodil se... studoval... oženil se... umřel... A pod to pár obrázků, rodný dům, škola, něco fotek. Já vím, většinou se to tak dělá - ale o to líp, že i Česká televize, pro kterou většinou moc dobrých slov nemám, snese nějaký rozmach, odvahu neohlížet se na průměrný vkus a vytvořit vnitřně soudržné dílo, které nejde vyšlapanými cestami. Škoda jen, přeškoda, že měli tvůrci jen tu půlhodinu. Jsem si jista, že dvakrát tak dlouhý pořad by byl ještě lepší.

LN, 6.6.2008