17.7.2019 | Svátek má Martina


FEJETON: Srpen před listopadem

24.8.2010

Shodili jsme batohy na chodník v albertovském kampusu, budoucí spolužáci, a každý se snažil před nástupem do autobusu najít nějakou známou tvář. Čekal nás deštivý týden v Dobronicích na Lužnici, kde měla Karlova univerzita rekreační základnu – chatkový tábor se sportovištěm, ohništěm a jídelnou ve zděném pavilonu. Na přelomu července a srpna 1989 tu probíhal povinný letní buzerační kurs před zahájením prvního ročníku medicíny.

Účelem této akce bylo předělat sebevědomé maturanty, kteří si navíc dovolili uspět v přijímacích zkouškách, na bázlivé ovečky ještě dříve, než začne zimní semestr. Kursu se přezdívalo vackárna podle asketického soudruha profesora Vacka, vedoucího soustředění, který si každé ráno nosil z blízké vesnice čerstvé Rudé právo a po večerech číhal na navrátilce z hospody, jejíž návštěva byla přísně zakázána. U jmen přistižených si pak dělal poznámku, k níž hodlal přihlédnout u rigorózní zkoušky z histologie.

Jak jsme o něco později zjistili, největším nepřítelem profesora Vacka nebyli imperialisté, ale profesor Klika, přednosta konkurenčního Histologického ústavu a též skalní soudruh. Jejich vzájemnou averzi měli možnost poznat všichni studenti prvního ročníku, neboť obličej Vackovou rukou v celostátní učebnici ztvárněného embrya měl nezaměnitelné rysy profesora Kliky. I profesor Klika si rád dělával černé puntíky u jmen studentů, naposledy se o to pokusil, když před jeho ústavem na Albertově začínala 17. listopadu manifestace, jejíž následky ukončily působení obou rivalů na akademické půdě.

V jídelně dobronického tábora jsme museli absolvovat četné demoralizující přednášky, které nás utvrzovaly v tom, co jsme již tušili – že kromě biflování a obětavé práce pro zdraví lidu nás v životě už nic dalšího nečeká, a kdo s tím nezačne ihned, těžko to dožene. Ale nešlo jenom o strašení, nastoupila i pozitivní motivace. Dozvídali jsme se senzační data o vymoženostech socialistického zdravotnictví a úžasné sovětské medicíny především. V hlavě mi utkvělo promítání diapozitivů o drastické metodě natahování kostí, kterou vymyslel nositel Leninovy ceny profesor Ilizarov v šedesátách letech a sovětští lékaři se jí velmi holedbali. Pochopitelně to každý z nás považoval za báji o Kostěji Nesmrtelném. Až dlouho poté při stáži na ortopedii jsem zjistil, že se jedná o seriózní a převratnou techniku, ač to na snímcích z omšelé sibiřské kliniky vůbec tak nevypadalo. To jsou ta úskalí propagandy.

Z přednášejících si pak zvláště pamatuji na proplešatělého pětatřicátníka v koženkové bundě, asistenta Břízu, který zaskočil do Dobronic se stranickým úkolem naverbovat nás do řad KSČ, v době perestrojky prý velmi nadějné organizace. Zda se dal někdo zlákat vábením onoho úlisného nesympaťáka a stal se kandidátem vstupu do strany, nevím. V každém případě budoucí kariéru doktora Břízy jeho tehdejší angažovanost v rudém dresu nijak neohrozila – jsa ozdoben titulem MBA stanul po sedmnácti letech v čele Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Někteří lidé jsou zkrátka progesivní pořád.

Dosti otrávený z takto pokaženého léta jsem opouštěl jižní Čechy a nijak jsem se netěšil na další povinnou akci, čtrnáctidenní chmelovou brigádu. Výchovný vliv dobronického školení se ukázal být značný – několik spolužáků dorazilo do Kněževsi vybaveno učebnicí anatomie, z části již podtrhanou barvičkami. Kristepane, to jsme dopadli.

Ubytovali jsme se na kraji vsi v přízemní ubikaci kněževeského JZD. Místnost plná paland pojmula bez problémů několik desítek nocležníků. Pracovalo se na dvě směny – ranní končila ve dvě odpoledne a odpolední v deset večer. Náš kruh makal celých čtrnáct dní na česačce. Do vysoké plechové haly najížděly valníky naložené utrženými chmelovými šlahouny, neboli štoky. Dva jsme vylezli na korbu a museli každý šlahoun silnějším koncem narvat do jednoho z úchytů, pohybujících se na kolejnici nad námi. Zavěšené štoky pak prošly vlastním česacím strojem a oškubané vyjely ven. Šištice chmelu popadaly na pás, kde je zbytek osazenstva česačky třídil. Ještě dlouho po skončení brigády jsem z kůže cítil aromatickou vůni chmele.

Základnou bridágníků byla hospoda U Mickeyho, kde proteklo piva jistě ne o mnoho méně, než kolik se ho vyrobilo z chmelu sklizeného našima rukama. Pedagogové se bujaře družili se studenty za zpěvu písně Když jsem jel s milou do Tater, se studentkami i za jiných okolností. Brzy se akční rádius kněževeských česačů rozšířil i na okolní vesnice, kde pracovali studenti z dalších fakult. V chrášťanské putyce se hrála Bolívie – pilo se podle toho, jak dopadla krabička sirek, cvrnknutím palce vymrštěná z hrany stolu. Nicméně výsledek byl nakonec vždycky stejný – okolní pangejty by mohly vyprávět.

Naopak v Kolešovicích vládlo intelektuální prostředí, neb tu sídlili studenti filozofie. V jejich ubytovně probíhala projekce filmů, které se v kině vidět nedaly. U kolešovického rybníka jsme s kytarou a lahví trávili dlouhé noci po odpolední šichtě a zpět na ubikaci jsme přicházeli často až za světla, míjejíce se s ranní směnou. Nutno říci, že studijní morálka oněch zoufalců, kteří naočkováni absolvováním vackárny měli v úmyslu na chmelu šprtat se, vzala rychle za své.

Blížilo se výročí invaze vojsk. Mezi studenty se roznesla fáma, že Státní bezpečnost nasadila na česačky provokatéry a něco se chystá. Skutečně se v naší hale objevil jakýsi pracovník v zánovních montérkách, ale řeč s námi nezapředl. 21. srpna jsme po směně jako obvykle chlastali v Kolešovicích a debatovali o tom, co se asi odehrává v Praze. Kolem jedné v noci se nás několik vracelo po okresce mezi poli do Kněževsi. Asfalt byl po slunečném dni i v tuto hodinu ještě krásně vyhřátý a někoho napadlo lehnout si na silnici. Pozorovali jsme oblohu a každý si myslel na svoje. Za zatáčkou se ozval motor auta, ale ke vstávání se nikdo neměl. Až když nám reflektory zasvítily do očí, neochotně jsme se zvedli ze země a uhnuli ke krajnici. Auto prudce zastavilo a vyskočili dva chlapi v civilu. „Hajzlové, myslíte si, že vám tohle projde? Na škole jste skončili, to si pište, tyhle provokace vás přijdou pěkně draho…“

Stejně rychle zas do auta nasedli a odjeli. Dívali jsme se v šeru na sebe a vzpamatovávali se z absurdního zážitku uprostřed srpnové noci. Co to bylo za výstup? Ani ty černé puntíky si neudělali, jen vztekle zaštěkali a vypařili se... Nikoho ve snu nenapadlo, že za tři měsíce doštěkají úplně.

Neoblomní stalinisté Vacek s Klikou na fakultě skončili spolu s dobou, s níž byli srostlí. Přizpůsobiví Břízové nám dnes šéfují.



Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?
Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu úplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.