Ženy, které objímáme, a krajiny, které obýváme, v sobě nemají již nic z toho, pro co jsme je kdysi toužili milovat či poznat. Tato cizí věta ke mně připlula, když se na mě žena ve snu káravě podívala. Šli jsme s kamarádem Ivošem v Hamburku na večeři a já vyšel ze zahrady k naleštěnému autu ve starých adidaskách, které nevkusně kontrastovaly s mými zánovními černými džínsami, slušným sakem i přilehlou vilovou čtvrtí. Nahlas jsem řekl: „Promiň, promáčel jsem si polobotky a jiné boty jsem si nevzal.“

Protože se tato situace opakovala skoro do písmena stejně po čtyřech měsících, navíc na stejném místě, věděl jsem, že jsem byl přistižen podruhé při shodné pohodlnosti, která se dá jen těžko odpustit, a zastyděl jsem se. Žena mi to ale neulehčila. Řekla: „Tvůj postoj k adidaskám je pro mě stejně důležitý jako tvůj postoj k mé matce.“

Můj postoj k tvé matce je stokrát vlídnější než k tobě, pomyslel jsem si v ten moment vztekle, ale vzápětí jsem se za tu myšlenku zastyděl a zahnal jsem ji. Skutečnost byla prostá: Neměl jsem se opravdu do čeho jiného přezout a nové boty jsem si nemohl v ten moment koupit, obchody už byly zavřené. Obnošené adidasky mezi námi během několika vteřin vyrostly do obludné velikosti. Nabobtnaly do výšky takřka dvou metrů. Měl jsem co dělat, abych přes jejich nárt ženu vůbec zahlédl. Byla klidná a důstojně krásná. Na zvětšených adidaskách byl každý šrám, každá nečistota mnohem ošklivější a zřetelnější. Připomínaly mně grafiku Vladimíra Boudníka. Nevěděl jsem kam očima uhnout. Snažil jsem se adidasku obejít, ale udělal-li jsem krok doleva, adidaska se pohnula doleva, udělal-li jsem krok doprava, addaiska se pohnula doprava. Napadlo mě, jestli by se nedala nadzvednout, ale když jsem k jedné z nich přistoupil, zjistil jsem, že nemám tolik síly. Kdykoliv jsem se jich dotknul, trochu povyrostly.

„Nepojedem?“ pravila laskavě žena, jako kdyby ty obrovské boty neviděla. Můj zápas s nimi úplně přehlížela, ačkoliv po mých zádech už stékaly studem krůpěje potu. Pokusil jsem se adidasky obelstít a abych se dostal k autu, vykročil jsem ledabyle doleva, pak se náhle rozeběhl na opačnou stranu, ale adidasky to postřehly a opět mi rezolutně zatarasily cestu. Navíc jsem měl dojem, že se mi začaly vysmívat. Dírky v nich na mě laškovně pomrkávaly a tkaničky se jim třásly, jako se starým chlápkům klepe při smíchu delší knír.

Žena se usmála a pravila: „Zítra ti půjdeme koupit pořádné boty. Dostaneš je ode mne k Vánocům.“

V ten moment mi došlo, že andělé nechtějí dělat všechnu práci sami. Každá věta, která je pronesena v pravý okamžik, může mít kouzelnou moc. Adidasky zmizely, město kolem nás se znovu zjevilo v zimní rozmarnosti, moře šplouchalo a já mohl pohodlně nasednout do auta. Jen krůpěje potu na páteři a na čele nám oběma zůstaly. Byla to třpytivá znamení, že nás život stále úžasně baví, stejně jako snění. Jako ženy, muži a krajiny, které neznáme.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus