“To je boží”, “na tom bych ujel”, jinými slovy “to je rozkošné” jsou fráze, s kterými se často setkáváme, aniž se ptáme, co je to rozkoš.

Obecně je rozkoš vykládaná jako pocit uspokojení, radosti, která dosahuje nejvyšší stupeň. Jenže aby se tak stalo, aby potěšení dosáhlo vrcholu, nesmí odpovídat naší představě, imaginativní touze či vysněnému uspokojení. Závrať či blaho, které ji doprovází, je způsobeno tím, co nás v daném okamžiku, kdy rozkoš zažíváme či prožíváme, překračuje, co jsme nečekali, čím jsme byli překvapeni, co se od našich představ odchyluje. Rozkoš je tedy vždy spojena s překvapením, kterým vstupujeme do další komnaty, o které jsme ani nevěděli, že v nás je.

Dnes bych se chtěl věnovat rozkoši z psaní, která mě žene denně k pracovnímu stolu. Každý osobitý autor touží po tom, aby uslyšel zpěv myšlenek-vět, které jsou jen jeho. Aby toho stavu dosáhl, musí se vzdát role indukčního předmětu, nesmí to být on, kdo něco vyvozuje, ale něco v něm, co se od něj oddělilo a co za něj mluví, musí být vlastníkem pochodně převozníka stydlivosti, musí umět létat na křídlech vážek s barevnými křídly do jiných světů a nechat se překvapovat jako surrealisté setkáním deštníku a šicího stroje na pitevním stole či Wernisch pouštním myslivcem, který se plaví na kominických lodích. Protože, cituji Picassa, jen takovýto stav může způsobit, že smyjeme prach z banální každodennosti nebo že uvidíme němé, ale hmatatelné housle, jak řekl Éluard.

Možná ale lze každou činnost spojovat s rozkoší, když jsme otevření konzumaci světa na třetím stupni: když se přestaneme dojímat, odpoutáme se od stupidity a jsme konečně svobodní. Když se přibližujeme čistému myšlení a citům, které jsou nezávislé na naučené logice a morální či estetické výchově. Osvobodíme-li mozek od okamžiku iluze a dovolíme mu obsáhnout jiné pole. Kdy našim činům či slovům necháme narůst vlastní nohy. Jen tak asi dosáhneme sblížení zdánlivě bytostně cizích prvků v naprosto cizím prostředí, které vyvolá nečekané podněty. A to se může stát popeláři stejně jako zahradníkovi, cukráři, sportovci nebo básníkovi, i když rozkoš z psaní představuje nejspíš tu nejméně výbušnou rozkoš, už i proto, že druhý den po přečtení textu může - jak moc dobře vím - vysublimovat.

Přiznám se: někdy jsem rád i jen za to, že snesu bez rozhořčení to, co jsem včera napsal. A to platí i o tomto textu. Naštěstí včera krkavec s krkavicí klábosili a zašmodrchávali mně slova, aby mi připomněli, že jen slova rovná a neohebná, živá a snaživá jsou slova osvobodivá a mají magickou sílu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus