Znáte to všichni. Koukáte na televizi a nějaký redaktor vyrazí mezi pouliční dav a začne klást kolemjdoucím otázky. A vás berou mory, proč je v naší společnosti tolik nevzdělanců, ba spíše tupců.

A to není jenom ulice. Každou chvíli se na některých serverech objevuje vedle článku i anketa, kde po kliknutí zjistíte, že jste 2845. jedinec, který považuje kapybaru za sympatické zvíře, zatímco na 1765 občanů státu působí tato přerostlá myš spíše odpudivě. Pak se ještě dole krčí malinká čárka, kde zhruba dvěma stovkám jedinců je úplně ukradená (zde mám jednoznačné podezření, že oni odpovídající si nenašli ani chviličku, aby ji zkoukli na rabbim Googlu).

I další ankety přinášejí doposud nepoznanou rozkoš z údajů, bez kterých by byl život jen pustinou s pískem bez oáz. Tak třeba nedávný průzkum preferencí vedle koho byste chtěli či přesněji nechtěli bydlet. Samozřejmě u nás vítězí na celé čáře nechuť sdílet společné patro v činžáku s muslimem, těsně za ním je Rom, pak se to tak nějak rozplizává v Ukrajinci, Vietnamci, černochovi, Židovi atd. Kupodivu tam nebyl vyjmenován nejčastěji se vyskytující krajan. Anketa tak nějak cudně pomíjí, že velmi často onen milovaný krajan dělá bengál ve tři ráno, an se vrací ze šenku. Tak nějak předpokládáme, že krajan Čech je ideálem ctností, i když historická zkušenost často svědčí o opaku a sousedské výboje dost často končívají před soudní stolicí, i pokud to napadená strana přežije. Ale anketa je holt anketa a lid má rád jasno. Představa daleko potřebnější otázky - volba souseda bonvivána se zálibou v bicích, nebo budhisty, trávicí celé dny v tichých meditacích - v oněch anketách prostě ne a ne zaznít.

Samostatnou kapitolou jsou ankety politické. Před volbami se nestačíme divit, že strana, z níž známe jen vůdce a to ještě jen z nakašírovaného plakátu, kde fotošopík nadme svaly a odstraní z tváře pupínky, hrdě prohlašuje, že díky jí provedenému průzkumu zvítězí na plné čáře, protože má zhruba 60% podporu kolemjdoucích. To, že ona anketa běžela na mítinku uvedené strany, se cudně zamlčí. Po projetých volbách s desetinovým ziskem proti velkohubému plánu - pokud se najde hrdina a onu anketu vůdci připomene - se maximálně dozvíme o zkorumpovaných novinářích, výzkumnících, politicích všech jiných stran a koneckonců i o zkorumpovaných otázkách, jež jsou vůdci kladeny.

Milujeme ankety. Pro pobavení pak nějaký ometálovaný komik zajde s nějakou štiplavou otázkou třeba před dívčí internát a požaduje po šestnáctiletých dívkách odpověď, kdo byl Józef Pilsudski. Ony dívky, které se vyznají spíše ve značkách rtěnek a jménech stejněvěkých raperů jsou pak výborným kanonenfutrem pro pobavení ostatních, neboť raper tohoto jména se nikde nevyskytuje a odpovědí je chichot a útěk před kamerou, který spolehlivě rozesměje i největšího škarohlída v sále.

Rovněž další otázky jsou rafinované a zcela zásadní pro život. Tak třeba. Kolik jste měli v životě sexuálních partnerů? Ona anketa nabízí samozřejmě různé kolonky s čísly, kde úplně dole se tak skromně krčí jednociferné číslice, které obsahují i zcela nepochopitelnou jedničku. Další řádek nad ní již nabízí mentálně uspokojivé dvouciferné nabídky, kde každý - a to bez ohledu na pohlaví - radostně zvolí to číslo, na které se se svou výkonností a osobním šarmem cítí. Jistě, vtipálkové začnou protestovat, že jim chybí ještě chlívek s třemi číslicemi, ale my - mužové střední Evropy víme - že některé věci se prostě stihnout nedají. Tato anketa je navíc bytostně mužskou záležitostí. U žen se relevantních čísel většinou nedočkáme, neboť i ty širokého srdce své počty cudně - na rozdíl od chlubilů mužského plemene - tají a nechávají si své počty a zkušenosti do svých posmrtně vydávaných pamětí.

Kdysi na podobné téma udělal jednu anketu náš přední sexuolog. Po skončení přednášky se zeptal auditoria, kolik z přihlížejících má styk aspoň 2x týdně. Zvedl se les rukou. Další dotaz zněl, kdo má styk 2x do měsíce, Počet rukou byl výrazně menší. Poté jednou měsíčně - to bylo již jen pár jedinců. A poslední dotaz byl, kdo jen jednou ročně.

Vzadu se opatrně vysunula ruka jednoho pána.

„Opravdu? Jen jednou ročně?“ zeptal se nevěřícně sexuolog. „Ale proč se tak smějete?“

„Už zítra.“

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora