26.4.2024 | Svátek má Oto


FEJETON: Pozitivně!

12.11.2012

Vrátila jsem se v pondělí ráno z Varšavy plna dobrých předsevzetí – jedno bylo například takové, že do Posledního slova napíšu něco pozitivního. Kočky mě uvítaly u dveří a pak se stočily na postel a potměšile mě pozorovaly. Přečetla jsem si, co je nového, zjistila, že ODS se nepoučila: její představitelé se na kongresu dohodli, že to budou napříště pytlíkovat stejně jako dosud – a kočky se mně pošklebovaly. Pozitivně, cheche! Snaž se! Nechala jsem je, ať se smějí, a radši jsem se dala do práce.

Pak se ve středu tři nespokojení poslanci ODS vzdali mandátu, aby svým nesouhlasem nepoložili vládu. Koukla jsem od stolu na Davídka, který ke mně po špičkách našlapoval po našem novém koberci. Copak tomu říkáš? Ošil se a posměšně prskl: "Hlavně že tam přijdou lepší!" Zamračila jsem se na něj: mně se to přece taky celé nelíbí a ušlechtilým pohnutkám těch odstoupivších taky nevěřím ani za mák. Ale jak mám teda být pozitivní? Kocouří oči se rozšířily údivem – ty nevíš? Davídek zalezl pod postel, vytáhl obálku, kterou si tam v nestřežené chvíli schoval, a přinesl mi ji v zubech. Aha!

Tak od začátku: ulomilo se mi kolečko od polstrované židle, a když jsem poprosila Pana Šikovného, jestli by to neuměl spravit, koukl na to a poradil mi, abych si pořídila novou. Dobrá. A protože takovou kancelářskou židli z obchodu nedovleču, obrátila jsem se na internet. Hledání trvalo asi dvacet vteřin, firmy se nabízely jedna přes druhou a židle byla za pět minut koupená. Hned přišel mail, že mi ji doveze přepravní služba až domů, a také ji za několik dnů přivezla. Krabice čekala v předsíni, až někdo přijde židli složit, a kočky si na ní brousily drápy – nebo možná chtěly zkusit židli složit samy, ale to pochybuji. Pak přišel Pan Šikovný a já se těšila, že zasednu k počítači jako dřív. Jenže ouha! Jedna z pěti nožiček podstavce židle byla ulomená.

Propadla jsem děsu: teď po mně bude firma chtít, abych poškozené zboží vrátila v původním obalu – a co já? Jednak si krabici už přivlastnily kočky a rozdrápaly ji k nepoužitelnosti, a pak: jak bych ji asi táhla na poštu? I od domovních dveří do bytu mi to dalo dost práce. Nu, zavolala jsem do firmy, jak se věci mají, ale vlídný pán mě uklidnil: kdepak, nikam nic tahat nemusím, jen mám vyfotografovat poškozenou součást, a oni mi pošlou novou. Rázem mi spadl kámen ze srdce a hned jsem začala věci vidět pozitivně: to se přece stane, že se něco zlomí.

Udělala jsem, co po mně chtěli, a po nějaké době mi stejná dopravní služba poškozenou součást skutečně přivezla. Bylo to jako z filmu o báječném světě, ve kterém aspoň vztahy mezi prodávajícím a kupujícím skvěle fungují.

Bezstarostně jsem se točila na nové židli, když zazvonila pošťačka a přinesla obálku – ano, právě tu, kterou teď táhl Davídek v zubech. Byla v ní čokoláda a dopis od té hodné firmy. Stálo v něm: "Omlouváme se za komplikace, které jsme Vám tímto způsobili... Přijměte prosím tuto drobnost jako omluvu." Kdo říká, že to tu nestojí za nic a že nic nefunguje?

LN, 9.11.2012