Na letošní oslavy 17. listopadu mě pozvali do Plzně, která je v roce 2015 evropským hlavním městem kultury. Když kultura, tak kultura: velký den si v Plzni připomněli vskutku originálně. Pod názvem Umělec & totalita se konaly dva koncerty a byl odhalen pomník plzeňskému rodákovi Jiřímu Trnkovi.

První koncert se konal ve věznici na Borech a České noneto hrálo Nonet Rudolfa Karla, který pak zopakovali večer jako úvodní část koncertu v sále Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity. Druhou částí večerního koncertu byla Symfonie č. 4 c moll Dmitrije Šostakoviče. Je to dílo, které se nehraje často, byla to tedy poměrně vzácná příležitost, a protože, jak známo, je jiné slyšet hudbu živou a reprodukovanou, byl to opravdu velký zážitek. Jen nevím, zda bych si ho chtěla zopakovat, Šostakovičova hudba je značně ponurá.

Největší dojem ale na mne udělal pomník: je to velká bílá ruka, která se sune ven z klece. Film Ruka natočil Jiří Trnka v roce 1965 a – jak poznamenal kamarád – opravdu není divu, že potom film proležel desítky let v trezoru. V geniální zkratce nádherně zobrazuje boj člověka s mocnou silou, zosobněnou velikou rukou, která se ho snaží – úspěšně– zničit. A když mu rozvrátí život a zabije ho, úhledně ho položí do rakvičky a na tu položí řády, které človíček odmítal, dokud ještě žil. Možná existují ještě lepší ztvárnění marného boje proti ničivé síle, jež člověka přesahuje, ale neviděla jsem žádný, který by to zvládl tak názorně v pouhých dvaceti minutách.

O půlnoci mě jeden z pořadatelů koncertu vyložil před domem a já se radovala, že mám ty tíživé– byť krásné – zážitky za sebou a mohu zalézt do postele a spokojeně to všechno zaspat. Jenže omyl.

Usnula jsem sice spokojeně, ale ve snu se zpod mé postele vysoukala nestvůrná bílá Ruka. A dala se do díla: napřed začala probírat knihovnu a knížky, které mám nejradši, vyhazovala jednu po druhé z okna. Kočky se krčily vedle mne na posteli a já byla ztuhlá hrůzou a neschopná se pohnout, natožpak bránit. Pak Ruka hravě zapnula počítač a začala mi v něm dělat „pořádek“. Když vyházela nejmíň půlku souborů, které zřejmě pokládala za nevhodné, pustila se do e-mailové pošty. Snově jsem viděla, jak Ruka maže adresy a co předtím některým adresátům píše – as hrůzou jsem si představovala, jak těžko budu těm adresátům vysvětlovat, že jsem v tom neměla prsty. Když Ruka skončila zhoubné dílo, pohrozila mi půldruhého metru dlouhým ukazováčkem a odletěla oknem. Kočky se vrhly ke kuchyni a já se dopotácela k oknu, abych ho zavřela. A byla bych ho navždy zatloukla příčkami, jenže jsem naštěstí žádné nenašla. Stejně by mi to nepomohlo, Ruka přece nepřilétla oknem...

LN, 20.11.2015