9.5.2024 | Svátek má Ctibor


FEJETON: O štěstí

19.11.2012

Není ošemetnějšího námětu, protože každý námět vyžaduje svoji solidní definici, a to nejlíp hned na začátku autorovy úvahy, eseje, natož fejetonu. Definovat pojem štěstí? Marvan v populární roli češtináře Kolíska naznačil správně jednu ze základních vlastností štěstí - totiž jeho náhodnost. Muška jenom zlatá přisedá na člověka, vybraného podle hmyzí, to jest nám, savcům, nepochopitelné logiky. Znáte to: Výskyt náhodné příznivé okolnosti, třeba čistě náhodou někoho důležitého potkat, něco ztraceného znovu nečekaně najít, něco cenného v loterii vyhrát, zkrátka mehr Glück als Verstand haben (volně přeloženo: mít z prdele kliku).

Zkušenější generace ví, že nestačí pravděpodobnou kombinaci, nazývanou šťastná náhoda, potkat - je zapotřebí umět jí využít. Pojmať fortunu za chvost, nabádají Rusové. Češi raději chytají zepředu štěstí za pačesy. Je pochopitelné, že lze také štěstí hledat (s variantou: hledat si štěstí jinde), o štěstí vědomě usilovat nebo se alespoň o štěstí pokusit - a když vám milý člověk k tomu daruje něco pro štěstí, neodmítněte. - Co kdyby?

Může člověk mít štěstí v neštěstí? Jéje... to by bylo možno dokumentovat z nejrůznějších pramenů: od databází dárců kostní dřeně přes seznamy zachráněných trosečníků až do oddělení ztrát a nálezů, o bejbyboxech nemluvě.

A kdepak máte tu definici štěstí? ptají se mnozí zvídaví studenti, kteří by taky rádi přišli ke štěstí jako ten hloupej Honza z pohádky. Hloupým se zdál svým učitelům, ale princezně ne!

Když neumíte odříkat definici - radil svým žákům profesor Štajnfest - tak aspoň uveďte nějaký ilustrativní příklad. Tak tady je:

Před časem jsem seděl v koncertním sále základní hudební školy. Byl večer - slavnostní večer - škola pořádala výroční akademii, na pódiu vystupovali malí i větší hudebníci, potemnělým hledištěm se linuly sladké etudy, rozmarné sonatiny, bravurní klavírní sóla... Nakonec paní učitelka představila nadějného kytaristu Jakuba K., kvůli kterému jsem tam seděl. S dědečkovským opravdovým potěšením jsem naslouchal, jak můj vnuk válí na klasickou kytaru Suite española No.1 (Isaac Albeniz, 1860 - 1909). A pak jsem se ohlédl po své snaše... Seděla vedle mne a v její tváři a v jejích očích jsem uviděl nevídaný, neobyčejný výraz radosti, spokojenosti, mateřské hrdosti - prožívala štěstí. Ano, štěstí je slastný pocit, který doprovázejí jeho dvě pečovatelky: radost a spokojenost.

Podobnou tvář musela mít i bájná Fortuna, římská bohyně šťastné náhody. Byla sice ze všech bohyň nejnestálejší, rozdávala své dary slepě, ale přesto u Římanů byla ve veliké vážnosti. Někdy se strefila do černého: díky její přízni se stal Servius Tullius z otroka králem...

Nemůžete být šťastná pořád, vysvětloval svým čtenářkám Karel Čapek. Teprve když chvíle štěstí pomine, tak si ji uvědomíme naplno. A Čapkův předchůdce, geniální povídkář A. P. Čechov, k tomu dodává (v povídce Angrešt, 1898, překlad Anna Zahradníčková):

"Bylo by zapotřebí, aby za dveřmi každého spokojeného a šťastného člověka stál někdo s kladívkem a ustavičně mu klepáním připomínal, že jsou nešťastníci a že, ať je sebevíc šťastný, život mu dřív nebo později ukáže své drápy, že přijde zlo - nemoc, bída, ztráty, a nikdo ho neuvidí a neuslyší, právě tak jako on teď nevidí a neslyší ty druhé. Člověk s kladívkem neexistuje, šťastný člověk si žije a všední životní starosti ho znepokojují jenom nepatrně, jako vítr osiku."

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2012