26.3.2019 | Svátek má Emanuel


FEJETON: O slavné budoucnosti našich národů

25.3.2011

I když se všude možně velké věci dějí a dějiny se píší, jen to skřípe, dosud nikdy nenastalo, aby se kvůli věcem dějinotvorným přestaly dít věci zdánlivě menší, obyčejné, až skoro jaksi samozřejmé. A na těchto věcech, zdánlivě banálních, vyjevují se znamení světa a jeho změn.

Jen to často uniká pozornosti.

Kupříkladu takový porod.

Totiž ne porod obecně, žádný fenomén porodu nebo jeho arteficielní percepce v postmoderním diskursu. Ani porod jako symbol něčeho, třeba osvobození rodičky od falokratických porodníků. Ani porod jako symbol něčeho jiného, opačného vůči tomu prvnímu. Prostě žádné takové bláboly.

Totiž tak:

Kamarádovi se chystala jeho manželka porodit třetí dítě. Ona ženuška je postavy útlé a povahy neprůbojné. Jinak krasavice. Co se dětí týká, vyniká akurátností a nic nesmí být zanedbáno. Jak už je to v povaze žen spořádaných. Ostatně měla k jistým obavám důvod, neboť ne všechny její porody byly včasné a nekomplikované.

Brno, kde s manželem léta žije, disponuje dobrými porodníky a ze strany obou manželů nepanuje nedůvěra ve zdravotnictví ČR. Jenže: Kdyby měly nastat kolem porodu komplikace a musela by ulehnout do porodnice dříve, chtěla dobrá žena, aby ležela v nemocnici, kde jí budou všichni rozumět. Pochopitelně.

Aha, já jsem to ještě neřekl. Takže kamarád i jeho žena jsou Němci. On původně ze Saska a ona z Braniborska. Nebo naopak,. To není důležité. Práce a sympatická touha po poznání a záviděníhodná odvaha (ten, co závidí, jsem já), dovedly je k životu v Česku, přesněji na Moravě. Ona pracuje vědecky na universitě, on se činí v domácnosti a lačně studuje jazyk a exotické zvyky českých domorodců, v čemž jsme mu ochotně pomáhali, „my všichni hoši, co spolu chodíme“. Moje podezření, že za jeho snahou poznat české reálie je utajované poslání pangermánského špiona, vyvracel sice nevěrohodně, ale hlasitě, pročež jsem to nechal být. Zvláště když slíbil, že až se vrátí do Němec a nastane-li znovu doba husitských spanilých jízd, otevře nám brány města k nerušenému drancování.

Ale zpět k jeho krásné ženě. Ona mluvila česky hůře než on, a tak je její přání - být mezi svými v těžké hodince - pochopitelné. Domluvili si tedy předem porod v dobré porodnici ve Vídni, což je od nás kousek. Tedy kdyby nastaly okolnosti, že by mohly hrozit komplikace. Což, jak už to bývá, nastalo.

I odjela krásná paní do Vídně slehnout mezi německy mluvící rodičky a německy kňourající nemluvňata, do péče stejně jazykově vybaveného personálu.

A život na ně nachystal situaci, se kterou nepočítali.

Na počátku byla drobná patálie, v kartě při příjmu jim chybně vypsali jméno. Vydal se manžel ženy poté, co ji uložil na pokoj, za sestřičkou, aby opravila údaj v počítači.

„To nechte být,“ řekla sestříčka, „tady na to tak nehledíme. Mně zde kupříkladu komolí jméno pořád. A to už tu dělám pár let. Ale pro ty Rakušáky jsou polská jména těžká. Tak to neřeším.“

Kamarád jí pochválil hezkou němčinu a na oplátku se dozvěděl, že většina sester jsou Češky, Polky a Chorvatky, tak že se prý paní nemusí bát, že by jí jako Češce z Brna nerozuměli. Muž-rodič se snažil vysvětlit, že v němčině pro ně není problém, naopak, že sem jeli, aby si žena rozuměla s lékařem při porodu. Polka mu asi nerozuměla, protože ho uklidnila, že mezi lékaři jsou taky Češi. Sice ten, co bude rodit jeho paní, ten Čech není, ale to nebude vadit, protože slyšela, že Češi slovenštině rozumí dobře, a ten pan hlavní lékař, co ji má v péči, je z Prešpurku.

A poprosila uklízečku, co šla kolem, aby toho trochu už nervosního pána doprovodila za jeho ženou na pokoj. Uklízečka něco švitořila, ale pán jí nerozuměl, protože neuměl ukrajinsky. Jeho žena už měla na svém dvoulůžkovém pokoji spolubydlící. Byla to mladá urostlá Turkyně.

Všechno bylo samozřejmě v pořádku. Sestry i lékaři bez ohledu na národnost mluvili výborně německy. (Nutí mě to zcela zbytečně dodat, že i ti čeští lékaři…) Onen Slovák z Prešpurku žil ve Vídni už od dětství, takže uměl německy lépe než slovensky. Mimoto to byl vlastně Maďar. A ta Turkyně mluvila německy bez akcentu. Jen ta Ukrajinka potřebuje ještě pár měsíců na zdokonalení v jazyce vrahů všeho Slovanstva.

Trojjazyčné nápisy na oddělení byly vyvedeny v němčině, chorvatštině a turečtině.

A tak v naprosté pohodě rodička i rodič vše zvládli a děťátko se narodilo a zvládlo vše, co zvládnout mělo. Snad si tam ještě chvíli poleží, v té alpské zemi protěží, než pojede se svou mutti nach Brünn, nach Hause.

Ovšem za pár měsíců stejně matce vyprší jakési pracovní smlouvy s universitou, takže bude po idyle a místo založení nového kmene českých Němců v Brně pofrčí všichni někam do Lipska.

A nám, hochům, „co spolu chodíme“, nezbude než okovat cepy a vydat se drancovat Sasko, aby česko-německé vztahy neochládly. Lipsko nám otevře brány…

Do té doby ještě zkusím přemluvit mužskou polovinu rodičstva, aby zapsal dítěti českou národnost. A jelikož mu dali křestní jméno všeobecně západoevropské, mohli by mu jako druhé přidat Václava. Nebo Svatopluka.

A když ho nepřemluvím, nevadí. Tomu malému Vídeňákovi je to stejně ganz egal. A v tom je, doufám, to znamení světa a jeho změn. Jak jsem napsal na začátku. Že děti nemusejí se nutně smát vtipům svých otců a ani plakat nad mlékem, které pradědové rozlili. Protože budou vždy důležitější věci, které na ně budou čekat, a ty budou ganz egal zase nám. Nám, jeho moravským strýčkům, až spolu s jeho saským tatínkem dobudeme první lipskou krčmu.



Diskuse


Š. Šafránek
10:36
25.3.2011

počet příspěvků: 1, poslední 25.3.2011 10:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.