Srpnové výročí mi letos dalo co proto, televize i rádia ze zemí, jejichž jazyky jakž takž ovládám, se na mě obracely jako na pamětnici, až jsem skoro nevěděla, čí jsem. Poslední dny před 21. srpnem jsem se k vlastní práci málem ani nedostala, a když jsem večer padala do postele, tiše jsem doufala, že snad padesátému výročí za deset let nějak uniknu: obávám se ale, že mě jeho přízrak bude strašit ve snu.

Nejobtížnější byla hodinová beseda s polským rádiem, kterou jsem vedla po telefonu. Samozřejmě jsem neviděla, co se ve studiu děje, takže reagovat nebylo zrovna snadné, a navíc jsem si u vlastního psacího stolu s mobilem v ruce připadala jaksi hloupě. Moderátorka ani můj spolubesedník samozřejmě nepředstírali, že jsem ve studiu, a chovali se ke mně s všemožnou ohleduplností, poněvadž si byli vědomi, že jsem handicapována tím, že je nevidím, ale stejně mi ten zážitek nemusí nikdo závidět.

Na konci jsem se zrovna nevytáhla. Moderátorka, kterou pochopitelně nejvíc zajímalo, jak jsme tehdy reagovali na účast polských vojáků, mi nakonec - doslova minutu před koncem - položila záludnou otázku: Není od nás provokativní nazvat výstavu k výročí 21. srpna „Za vaši i naši svobodu“? Starým polským heslem, které polská komunistická vláda a její vojáci před čtyřiceti lety nejen popřeli, ale přímo zadupali do země? Chceme jim to tímto způsobem dodatečně vyčítat? Dost mě to zaskočilo, a než jsem stačila vysvětlit, že se tak výstava jmenuje podle „sedmi statečných“ (ve skutečnosti jich bylo osm, ale analogie s názvem slavného filmu je příliš svůdná), bylo už pozdě, pořad skončil. Škoda.

Beseda s třemi účastníky legendární demonstrace na Rudém náměstí, která se konala na den přesně po čtyřiceti letech, 25. srpna, byla skvělá, nečekaně mohutně navštívená - a ještě navíc se našlo jiných sedm statečných, kteří v Putinově (pardon, Medveděvově, člověk se tak rychle nepřeorientuje) Moskvě protestovali proti ruskému vpádu do Gruzie, čímž někdejší akce nabyla dalšího rozměru.

A výstava je také vynikající; má podle mého soudu jen jedinou vadu, za kterou nemohou ani její tvůrci, ani organizátoři. Je v zahradě Strakovy akademie. Velice chválím úřad vlády nebo toho, kdo o tom rozhodl, že bude několik sobot toto místo přístupné veřejnosti, o to nic. Ale přece jen jsem si uvědomila, že ač jsem byla v posledních letech ve Varšavě a Vratislavi mnohokrát, nikdy se nestalo, že by tam někde přímo v centru města nebyla nějaká historická výstava. O víkendu ve Vratislavi jsem obdivovala panely visící vysoko nad hlavami chodců na hlavním náměstí, Rynku, které fotografiemi a stručnými hesly připomínají varšavské povstání.

To je ono! Lidé mají výstavy s výchovným posláním potkávat po cestě městem - buď se na chvíli zastaví, nebo ne, ale rozhodně si všimnou, a i malá připomínka je dobrá. Soudím podle sebe: na výstavu se vypravím málokdy, ale když jsem šla v úterý kolem muzea, neodolala jsem a vyfotila jsem si tank i kus nápisů. Lidí se tam na to dívala spousta - a všichni mluvili česky.

LN, 29.8.2008