25.5.2019 | Svátek má Viola


FEJETON: Multi-kulti, modlitební koberečky a bolavý zub

18.1.2019

Myslím, že pokud jde o komentování záležitostí, jimž se v dnešní době říká „multikulturní“, česky multi-kulti, jsem poměrně dobře kvalifikovaný. Býval jsem kupříkladu moderátorem etnického radia 4EB v Brisbane a můj hlas se dokonce jako vůbec první nesl éterem při jeho slavnostním otevření 1. prosince 1979. Odvysílal jsem potom nespočetné množství programů, v češtině i angličtině; po dlouhá léta jsem byl členem správní rady této stanice, jejím programovým ředitelem, vicepresidentem i zastupujícím presidentem. V čase, kdy bych byl snad mohl úspěšně kandidovat na tuto nejvyšší pozici, jsem ale byl toho multi-kulti, s nímž se to všechno snoubilo, už natolik přesycený, že jsem se rozhodl tak nečinit a raději se naplno věnovat pro společnost užitečnějšímu malování abstraktních obrazů, psaní, či prodávání antikvárních knih.

K tomuto zlomu v mém životě došlo už víc než před 20 lety. V té době byl zde v Austrálii multikulturalismus v plném rozpuku – například ministerský portfej etnických záležitostí si pro sebe zabral samotný tehdejší premiér státu Queensland Peter Beattie. Ten to ovšem dělal hlavně proto, aby zajistil pro svou labouristickou stranu co nejvíc hlasů. Pro mne to především znamenalo býti zván k různým akcím, kde se nemlelo skoro nic jiného, než multi-kulti – Beattie se tím zdál být posedlý. Také ale, jak si vzpomínám, být třeba přítomen jako zástupce stanice při ustavující schůzi nově vytvořené skupiny etnického vysílání jednoho z afrických národů, už si nepamatuji přesně kterého, snad somálského. Vím ale jistě, že se tehdy muselo čekat na toho, potom na onoho prominentního člena etnické skupiny, a když jsem se asi dvě hodiny po plánovaném začátku schůze nesměle zeptal kohosi, kde tedy jsou ti zakládající členové, dozvěděl jsem se, že už jsou všichni zde, že se ale právě modlí. Jak se ukázalo, na trávníku za budovou stanice měli všichni rozložené své modlitební koberečky…

Takovéto a podobné věci přispěly k tomu, že už jsem s multi-kulti nechtěl mít nic co dělat, že jsem toho měl plné zuby. Což o to, pokud jde o zuby, ty mám naštěstí od raného mládí dosti dobré; potíže mi působily hlavně jen ty, co prý nám mají přinášet moudrost, jíž jsem asi příliš mnoho nepobral. A potom jedna stolička, které se dostalo už asi před třiceti lety plomby. No a onehdy se právě tato plomba začala rozpadat. Zub kolem ní mi také nepřipadal příliš zdravý. Statečné rozhodnutí nakonec padlo po konzultaci s mou drahou polovičkou: půjde se k dentistovi. Manželka byla poměrně nedávno u jedné polské zubařky, plomba jí ale dvakrát vypadla, takže tuto možnost jsme rovnou vyloučili. Jiný dentista se nachází v nedalekém Bellbowrie a ukázal se jím být poměrně mladý Ind. Služeb poskytujících podniků vedených migranty se tu poslední dobou nachází hodně; Indové vlastní i nám nejbližší prodejnu potravin. Všude kolem máme kromě všudypřítomných řeckých a italských už také čínské, thajské a vietnamské prodejny, až si říkám, že tomu odmítnutému multi-kulti stejně neuniknu, že si nás najde tímto způsobem. Ind mi zub zrentgenoval a prohlásil, že to asi bude komplikovaný případ a že potřebuje vědět od mého doktora, jaké beru léky a tak vůbec. Mým doktorem byl donedávna Jihoafričan, ten se ale přestěhoval jinam a nahradila ho okouzlující dáma, Rumunka. Ind se asi zalekl toho, co se od ní dozvěděl, protože se k extrakci zlobivého zubu neměl, ale prostřednictvím malajské sestřičky mi navrhl, abych se spojil s dentální nemocnicí.

To moje činorodá žena mezitím už učinila, protože správně odhadla, že se Ind do zřejmě nelehké operace asi hnát nebude. Naštěstí někdo zrušil v nemocnici plánovanou návštěvu, takže mě tam mohla odvézt hned druhého dne. Mělo to ještě jednu podstatnou výhodu. Indovi bych jako soukromý pacient musel platit několik set dolarů, zatímco v nemocnici mě jako penzistu přijali zdarma. Asistentka dentisty, podržte se, ryzí Australanka, mě odvedla do jedné z řady ordinací, kde mě uvítal pan doktor, Číňan už zralého věku. Když se mě vyptával, zatímco se dloubal v mém zkaženém zubu, kdy jsem do Austrálie dorazil, aby řeč nestála, hekl chem mu, he v chedmdechátém thetím hoce. On nato, že je tu o patnáct let kratší dobu, jen od osmaosmdesátého. Přítomna byla ještě jedna studentka, odhadoval bych ji na Malajku, Thajku nebo Indonésanku. Kuklu ale žádnou na hlavě neměla, asi by jí to tu stejně nepovolili. Ta se po celý čas jen dívala. A bylo na co!

V tom zubařském křesle jsem byl domovem asi půldruhé hodiny. Číňan se zub nejprve pokusil ještě zachránit, to ale musel vzdát. Kaz šel až k nervu. Ven jej dostal ve třech etapách, nejprve horní část, potom jeden, po něm druhý kořen. Ukázal mi to, bylo to monstrum! Vzít si to s sebou prý nemohu, na to jsou předpisy. Škoda. Dobře by se tím strašily zlobivé děti. Poděkoval jsem Číňanovi a řekl jsem mu, že to opravdu moc nebolelo a že udělal kus dobré práce. Odvětil hrdě: „Já vím.“

Multi-kulti mě tedy dostihl tímto způsobem. Nejspíš karma. Bylo to martyrium, a ještě to trochu doznívá. Naštěstí jsem přitom už nikde nezakopl o žádné koberečky.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/



Diskuse


M. Mikulec
19:45
18.1.2019

P. Zinga
7:54
18.1.2019

P. Zinga
7:57
18.1.2019

R. Gramblička
8:15
18.1.2019

R. Gramblička
8:16
18.1.2019

P. Lenc
11:15
18.1.2019

R. Nenechal
17:14
18.1.2019

F. Krejčí
2:36
18.1.2019

R. Nenechal
3:28
18.1.2019

počet příspěvků: 13, poslední 18.1.2019 07:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.