Milovníci koček mi nejspíš dají za pravdu, že oproti psovi je kočka královna. Psík je oddaný, vděčný a věrný kamarád, vždy a za všech okolností. Kočka je přítulná, odtažitá i dotěrná, podle toho, jak si sama zamane. Zdá se, že je něco pravdy na teorii, že zatímco člověk domestikoval psa, kočka si v dávnověku domestikovala člověka.

Když si tak někdy kočička hoví na mém klíně a blaženě se nechá hladit, napadá mne myšlenka, jak je to zvíře vlastně bláhově důvěřivé. Vždyť by bylo pro člověka tak snadné, sevřít ten útlý krček, pořádně ho stisknout, a bylo by to. Současně však také platí, že i my jsme vůči tomu zvířátku stejně důvěřiví. Není obtížné si představit při pohledu na hrozivé tesáky, když kočička zívne, nebo vysunuté drápy, když se tak slastně protahuje, jak by nás dokázala zřídit, kdyby se jí náhle zachtělo. Kočka je údajně druhý největší predátor v přírodě, hned po člověku. Ten mazlivý roztomilý tvoreček je rozený zabiják. Vraždí, i kdy není zrovna hladová, jen pro pouhou zábavu a potěšení.

Zatímco nás rozčilují na chodníku psí exkrementy, tak těch kočičích máme plnou zahrádku. Kromě našich dvou kocourů se zde totiž pilně činí dalších minimálně osm kočiček z okolí. Není téměř kam bezpečně šlápnout. Stalo se mi dokonce jednou i to, že když jsem při chůzi zvedla nohu, měla jsem k botě přilepenou dlaždičku volně položenou na cestičce.

Domníváte se, prosím, alespoň někteří z vás, že rozkošné koťátko obveselí vaši babičku nebo dědečka svou roztomilostí a že se stane milým společníkem v jejich osamělosti? Jistěže ano, ale podobný „dáreček“ v sobě skrývá také záludnost tak zvaného danajského daru. Kdo znáte situaci, jak se toto v podstatě pitomé zvířátko dokáže nečekaně motat pod nohama takovým způsobem, že i mladší jedinci v lepším případě kočičku jenom nechtěně (a přiznejme si, že občas i chtěně) nakopnou a v tom horším případě mají co dělat, aby neupadli, a v tom nejhorším opravdu upadnou a namlátí si – víte, o čem mluvím.

Někdo se domnívá, že kočky nelze vychovat. Není to tak docela pravda, protože naše dcera s manželem vychovali své tři kočičí spolubydlící tak, že „když jíme my, není to signál pro kočky, že budou jíst také“, říkali. A fungovalo to. Když nebyli u stolu, kočky neobtěžovaly, neloudily a chovaly se naprosto netečně. Zákaz číslo jedna byl však ten, že neexistovalo, aby kočka skočila na stůl. Něčeho takového také nikdo nikdy nebyl svědkem. Nicméně ráno občas bývaly na ubruse stopy tlapiček.