Stačí pár týdnů platnosti evropské směrnice o velikosti slepičích klecí a vajíčka podraží na dvojnásobek. A co na to slepice? Těžko říci, ve větších klecích kdákají úplně stejně jako v těch menších, a že by zvedly produktivitu a začalo z nich vypadávat více vajec, to ani řeč. A proč o tom psát, když vajíčka ani tak určitě nezlevní? Protože je to zcela excelentní evropský příběh, kdy dohoda ochránců blaha slepic s nikým nevolenými úředníky Evropské komise, posvěcená poslanci Evropského parlamentu, které skoro nikdo nezná, vyústila v to, že si občané evropských zemí za ranní hemenex pořádně připlatí. Spousta majitelů slepičáren na drahou přestavbu neměla, tak se na ni masově vykašlala. Nyní nemohou vejce vyvážet, takže v zemích, které nejsou v jejich produkci soběstačné, vzniká nedostatek a drahota. Kdo do rekonstrukce investoval, si mne ruce. Díky drahotě se těmto lidem vložené peníze vrací mnohem rychleji, než čekali. Jsou asi jediní, kdo vydělali.

Ostatní mohou kroutit hlavou a přemýšlet, jak si titíž úředníci v Bruselu chtějí vynutit dodržování slavného fiskálního paktu, nepodepsaného premiérem Nečasem, když si neporadí ani s dodržováním slepičí vyhlášky.

Ale přemýšlet by se mělo i o jiných věcech. Třeba o zakázaných žárovkách a jejich náhradě těmi úspornými, které za dobu zákazu neuspořily vůbec nic, jen nadělaly slušné zisky jejich nadnárodním producentům. Nebo o povinném přimíchávání biopaliv do pohonných hmot, které je, jak jinak, jen zdražuje a místo slibovaného blahodárného vlivu na životní prostředí škodí více než ropné produkty, což bylo dokázáno snad všemi studiemi, které se na toto téma kdy provedly. V normální zemi by toto nařízení už dávno neplatilo a jediným, kdo by si stěžoval v Česku, by byl zřejmě Andrej Babiš, který by přišel o svůj řepkový kšeft. Ne tak v zemi spravované prostřednictvím legislativy EU. Zde to bude platit, i kdyby kvůli biopalivům bylo nutné vykácet Boubín a osázet to tam palmou olejnou.

Výčet úspěchů budování sjednocené Evropy může být takřka nekonečný.

Před rokem stálo kilo cukru podle statistiků kolem třinácti korun. V současnosti se cena pohybuje kolem devatenácti. Výrobní cena se pohybuje kolem osmi korun. Jo, jo, doby bílého zlata se vrátily. Ceny cukru vzhůru vyhnalo, co jiného než tvrdá evropská regulace producentů. Teď je cukru nedostatek. A že je ho ve světě nadbytek za naprosto směšné ceny? No jistě, Evropská komise proto povolila dovoz, samozřejmě omezeného množství. Ale světe, div se, nedovolila ten dovoz potravinářům, kteří cukr pro svou výrobu potřebují, ale jen a pouze cukrovarníkům, kteří na nehorázných cenách dosahují ještě nehoráznějších zisků, a mohou tak potravináře dál držet pod krkem. Tahle evropská politika je v bruselském žargonu nazývána cukerním pořádkem. Moje babička z Prachatic podobným stavům domácnosti říkávala švajneraj.

Chyba samozřejmě není v podstatě integrace. Ale v centralizování absurdních pravomocí do rukou nevolených aparátů, které se nezodpovídají svým voličům. V nesmyslné regulaci a obrovském vlivu mocných zájmových skupin v mamutím celku. Omyly zde byly, ale uděláme perestrojku. Integrace musí pokračovat. Ve jménu evropských hodnot míru a demokracie. Slepice už vědí.

MfD, 8.3.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO