Další zkumavka Evropy: i Švédsko si musí poradit s nevítězstvím tradičních stran

Na to, jak se před volbami ve Švédsku strašilo, vyzněly vlastně bez revolučních změn. Tedy čistě aritmeticky a formálně. S jistým zjednodušením sdělují asi toto: blok levého středu získal něco přes 40 procent hlasů, blok pravého středu též 40 procent a protisystémoví Švédští demokraté pod 20 procent. Co by za takový výsledek daly leckteré evropské státy? Co bychom za to dali my, kdyby vzniku nové vlády bránilo jen 17,6 procenta hlasů pro partu, se kterou do koalice nikdo nechce?

Jenže rozhodující je jiný pohled. Pohled, který pomíjí aritmetické a formální finesy a soustředí se na symboliku sdělení švédských voličů. A ta nemilosrdně říká toto: sociální demokracie, nejtradičnější švédská strana, vítězka všech voleb od roku 1917, sice vyhrála i letos, ale s nejhorším výsledkem za sto let. Ztratili i Umírnění coby těžiště pravého středu a jakýsi protějšek německé CDU.

Ano, tyto dva bloky skončily v pozici nevítězů. Kdežto skutečným vítězem jsou Švédští demokraté, strana s nálepkou pravicového extremismu, populismu, ba neonacismu. Nevyhráli sice, jak se před volbami strašilo, nezískali 25 procent, jak předvídala agentura YouGov, ale i s „pouhými“ 17,6 procenta dosáhli několika zlomových bodů.

Za prvé dokázali zabránit vzniku nejen jednobarevné vlády, ale i vlády bloku levého či pravého středu. Ne že by si s tím Švédsko neporadilo. Ke skandinávské tradici patří menšinové vlády a může vzniknout i velká koalice. Ale už toto vědomí je zlom.

Za druhé. Ačkoliv získali „pouhých“ 17,6 procenta, už před volbami dokázali změnit chování dosud neotřesitelné sociální demokracie. To přece sám premiér Löfven omezil příliv migrantů a uprchlíků, aby si uchoval šanci na volební úspěch.

Za třetí a možná především přispěli k tomu, že na tyto volby napjatě hleděla celá Evropa. Lze říci, že švédské volby se teď neanalyzují ve stylu „co se děje v jedné donedávna příkladné zemi EU“, ale spíše podle mustru: „Jaké poučení pro sebe z toho můžeme vyvodit?“

Tudy kráčelo Rakousko

Ta otázka se vnucuje dlouho. Už v březnu 2017 většina EU slavila, že nizozemské volby nevyhrál Geert Wilders s nálepkou populisty a xenofoba. V té euforii ale vypadlo, že Wildersova Strana pro svobodu o pět mandátů posílila, kdežto sociální demokraté ztratili 29 mandátů a liberálové osm. Nevítězství pro tradiční strany.

S jakýmsi nevítězstvím zápolí i Angela Merkelová rok po čtvrtých vítězných volbách. I malé spory hrozí rozpadem velké koalice, jejíž skóre klesá pod 50 procent.

O ligu výše ten problém posunula letos v březnu Itálie. Po tamních volbách Evropa poprvé viděla situaci, kdy tradičním stranám by nepřinesla ani tu nejtěsnější většinu ani velká koalice.

Ve srovnání s tím vším je Švédsko jen slabý odvar. Tamních 80 procent pro tradiční strany působí jako pevná pojistka. A premiér Löfven žádá ukončit tradiční blokové chápání politiky. Jako by říkal: „Semkněme se proti Švédským demokratům.“ Jenže právě tím se může otevřít cesta do pekel, jakou si vyzkoušelo třeba Rakousko. Zůstane-li volebně úspěšná strana (SD ve Švédsku, FPÖ v Rakousku) ostrakizovaná, tím více posiluje u voličů. FPÖ to tak dotáhla až na 27 procent. Kam až to dotáhnou Švédští demokraté? To je zásadní otázka i mimo Švédsko.

Kdo za to může

Jestli něco na prvních povolebních reakcích překvapí, není to Löfvenova výzva ve stylu „semkněme se“. Není to ani strašení politiků či publicistů. Překvapí spíše věci nečekané. Třeba otvírací text na zpravodajském webu Spiegel Online, kde by našinec čekal odsudky švédských „fašounů“ a výzvy k semknutosti vůči nim, ale místo toho najde racionální analýzu.

Loni, po volbách v Nizozemsku, jsme napsali: „Heslo, že volby jsou ‚testem populistických sil‘, dělá z voličů a zavedených stran nesvéprávné blbce. Vytváří dojem, jako by se odkudsi snesli populisté a samo sebou, jako deus ex machina, válcovali bezbranné voliče. Ve skutečnosti je to naopak. Volby jsou testem, do jaké míry dokážou establishmenty přesvědčit voliče, aby nad nimi nelámali hůl.“

Teď čteme de facto totéž na mediálním pilíři německé levice. Za prvé: tradiční strany nechaly téma migrace pravicovým populistům. Za druhé: s těmi, kdo získali parlamentní legitimaci, se nemá trvale jednat jako s malomocnými. Za třetí: poukaz na to, že Švédští demokraté koření v neonacistickém hnutí, patří k rituálům politiky, ale slyší na něj stále méně voličů.

Úhrnem. Jsme svědky jistého posunu. Posunu od tezí, že za všechno může populismus, k tezím, že za svůj neúspěch si mohou tradiční strany samy. A že ne každý, kdo je kritizuje a nechce žít v sousedství muslimských ghett a gangů, je nácek. Je to něco, co většině našinců zní jako banální samozřejmost. Ale zaplaťpánbůh aspoň za tohle pomalé probouzení.

LN, 11.8.2018